Myšlenka na zelené kopce se siluetami hradů, na údolí protkaná jezery a na kraj, ve kterém slova single malt nejsou jen toužebným povzdechem návštěvníka baru listujícího v nápojovém lístku, nás držela již nějaký ten měsíc....
Naši přátelé jezdící na XJR sice namítali, že koupání v moři je o mnoho příjemnější přesně opačným směrem než je sever, nicméně vidina Skotska pro ně byla zřejmě lákavější než přeplněné chorvatské pláže. Dobrá, takže jsme již dvě motorky a můžeme začít plánovat. Tou dobou jsem ještě netušil, že nás bude víc. Při jedné zimní návštěvě Jawa klubu v Praze na Žižkově, kam občas zajdu na pivko, jsem se zmínil o našem plánu před Jirkou Bašným K100L. Bašník je nadšencem do čehokoliv, co má jen trochu vůni Anglie, ostrovů, páry či letadýlek, takže v momentě, když jsem mu řekl, že plánujeme vyrazit do Skotska, bylo jasný, že jede s námi. Jak on tedy říkal, jestli ho prej jako starýho dědka s Janou vezmeme J jasná zpráva, známe se již pár let a pár tisíc společných kilometrů v sedle našich motorek již máme taky za sebou, takže jsme již tři motorky. Čtvrtá a poslední motorka na sebe nenechala dlouho čekat a naše řady se rozrostly o italskou krásku ST2 se zlínským jinochem v sedle. Sestava motorek ve složení GS, K100L, ST2 a XJR byla sice velice pestrá, ale známe se již nějaký pátek na to, abychom předsudky nechali doma.
V Čechách již dva týdny neustále pršelo, takže přípravy probíhaly skutečně důkladně. Co mohlo být nepromokavé, to dostalo v našich skromných zavazadlech absolutní přednost. …plavky…. Nevím proč mě zrovna teď napadly plavky při hloubání o nepromokavých věcech. Ani nevím, proč jsme si je s sebou vlastně brali, ale asi to byl pozůstatek dovolených v Řecku, Španělsku, Francii, Korsice či Sardinii. Tentokrát jsme je vzali jen na 6000 km dlouhý výlet, aniž by opustily kufry :-)
Motorka byla krátce po servisní prohlídce v rámci najetých 30 tisíc km včetně nových cestovních pneu Metzeler Tourance, takže mou jedinou starostí byl olej. Je obecně známo, že některé GS rády papají olej a naše GS není výjimkou, takže 2dcl na 1000 km si vyžaduje přibalit ještě lahvičku respektive kanystřík.
Termín odjezdu byl všeobecně sladěn na neděli po volbách. Jednak jsme občané respektující své volební povinnosti a za druhé Bašníci zasedali ve volební komisy. Nejvzdálenější člen naší výpravy Jirka Svozil ze Zlína přijel již v sobotu večer a přespal u nás v Roztokách, aby si ušetřil nějaké ty km v sedle. Večer před odjezdem se u nás zastavili ještě naši sousedé, popřát nám šťastnou cestu. Mája s Mácou přišli s lahví Taliskeru (10y singl malt), prej na ochutnání, abychom věděli, do čeho jdeme. Večer byl příjemný, ale museli jsme co nejdříve na kutě, protože jsme vstávali ve 4 hodiny ráno.
Sraz s druhou půlkou výpravy byl v 7 hodin na benzínce před Rozvadovem. Ranní déšť nám s balením motorky moc nepomohl, takže jsme vyrazili s půlhodinovým zpožděním. Hned jsem napsal sms Bašníkovi, aby s tím počítali. Osobně jsem se trochu na nás naštval, že hned při prvním srazu máme zpoždění, ale dnes, ve světle celé dovolené, mohu s klidem v duši prohlásit, že se vůbec nic nestalo. Čekalo se tolikrát na všechny a všude, že nikdo zřejmě nemůže nikomu nic vyčítat. Ale to již ke společné dovolené patří. Pokud nejedete sami, tak musíte vždy do zavazadel přibalit toleranci a nadhled.
Dálnice, dálnice a zase dálnice. Tak by se dal ve stručnosti charakterizovat celý první den naší dovolené. Trasa Praha – Brugge taky nic jiného neslibovala, obzvláště pokud Vaším jediným cílem je dostat se co nejrychleji na trajekt do Skotska. Nepříliš známá trasa trajektu vede z přístavu Zeebrugge přímo do Rosythu, což je přístav ve stejném zálivu, jako je Edinburgh, jen na opačné straně.
Velice nudnou a nezáživnou cestu po dálnici narušovalo jen tankování, které jsme absolvovali vždy každých 250 km, s ohledem na apetit a velikost nádrže XJR a potřeby protáhnout naše stuhlé kosti. První jel Tomáš s Ladou na XJR, protože si jako jediní pořídili itik dálniční trasy do Zeebrugge, takže nám ostatním připadla ta důležitá funkce, nikde se neztratit. Což vzhledem k jediné dálnici nebyl úkol zas až tak nesplnitelný J Měli jsme čas, takže když jsme byli zhruba 100 km od Zeebrugge a únava si již vyžádala jeden mikrospánek, sjeli jsme z dálnice vyhledat kemp. Mapy nemaje, jsme bezostyšně zajeli k prvnímu hotelu s golfovým hřištěm a nechali si v recepci poradit. Upřímně řečeno paní v recepci mě mile překvapila svojí laskavostí. Kemp jsme našli dle jejích instrukcí bez problémů. Rozbili jsme tábor, dali si štamprdli domácích švestiček a něco pojedli z domácích zásob. Večer v kempovní hospůdce jsme ochutnali místní pivo, které bylo světlé, řídké a silné. Zdeňka s Ladou odešly spát a my chlapi jsme probrali ještě pár důležitých věcí. Uznávám, že témata letecké motory, 2. světová a postoj k válce v Iráku nejsou pro ženské ta pravá večerní romantika… ale jsme chlapi ne?
Den druhý
Víte, jak vypadá nakreslená loď? Poznáte šipku a víte, kde je levo a pravo? Paráda, pokud jste si na všechny tyto otázky odpověděli v duchu ano, tak vězte, že do přístavu Zeebrugge by jste trefili i vy :-D
Do přístavu jsme dorazili téměř 3 hodiny před vyplutím lodi, takže jsme měli dost času na seznámení se s ostatními spolucestujícími. Partička Skotů vracející se z tahu Evropou se slušnou kocovinou se s námi rozloučila, jakmile jsme jim dali ochutnat domácí švestky. Jen se ozvalo „yes, excelent, very strong“ a byli pryč. Nicméně do té doby jsme si nimi moc hezky popovídali. Můžu říct, že od tohoto prvního setkání se Skoty až do posledního při zpáteční cestě byli všichni skvělí. Opravdu perfektní lidé s velkým smyslem pro humor a ironii, ne úplně nepodobní Čechům. Alespoň tak, jak je stačíte poznat za 4000 km a necelé tři týdny. Osobně jsem z nich okouzlen a mají mé veliké sympatie.
Superfast ferry pluje pod řeckou vlajkou a hrdě hlásá, že má nejmladší a nejrychlejší flotilu. No nevím, nebudu Zorbům šahat do svědomí, ale ty dieslové motory klepaly s lodí, jako kdyby to byla jejich poslední hodinka. Ale co, jezdili na čas a personál byl profesionální, tak nebylo co řešit. Loď plula zhruba 20 hodin, a abychom ušetřili za kajuty, koupili jsme si jen lístky na takzvané „Air Seats“, což jsou sedačky v místnosti, která vypadá jako kříženec vnitřku kina a letadla. Pohodlné na spaní to moc není, ale komu se to nelíbí, tak sebou plácne v noci na koberec na zem a má po starostech. Když v sobě máte určitou sociální vnímavost, tak ostych odsuňte stranou, a pokud je již noc a všude zavřeno, lehněte si kamkoliv. Personál Vás nechá v klidu vyspat i na sedačce v restauraci. Nikde to není výslovně povoleno, ale když budete v pohodě a nebudete spát v uličce, kde chodí lidé, tak Vám nikdo neřekne křivého slova.
Den třetí
Už je to dlouhé. Jídlo, pití, karty, čtení, krafání, to všechno již máme za sebou a začínáme se dost nudit, ale naštěstí plavba míří k závěru. Vplouváme do zálivu, podjedeme starý železniční most a parkujeme (kotvíme J). Po vylodění nás namátkou proklepnou celníci, ale kontrola spočívá jen v nahlédnutí do pasů a popřání hezké dovolené. Ještě na trajektu jsme se dohodli, že poslechneme radu, kterou jsme dostali od našich sousedů, že v případě hezkého počasí máme vyrazit hned na západní pobřeží a vychutnat si krásu ostrovů Mull a Skye. Naše první cesta tedy vedla z Rosythu do Glen Coe. Což je jednak krásné údolí, ale také oblast s několika kempy, které nám poslouží jako základna na prvních několik dní.
Požádal jsem Bašníka, aby naše úplně první kilometry vedl on. Přeci jen on již na ostrovech byl a jízda vlevo mu není úplně cizí, né tak pro nás ostatní. Jen co se vymotáme z Rosythu a projedeme pár prvních kruháčů, nacházím v jízdě vlevo určité zalíbení a střídám Bašníka ve vedení, které jsem si ponechal po celý zbytek dovolené. Měl jsem dobrou mapu, GPS, spolehlivou navigátorku Zdendu a hlavně mladé oči. Musím říct, že výborné značení silnic, které přesně odpovídalo mapě od Michelinu, mi práci značně usnadňovalo. Až po návratu do Evropy jsem si uvědomil, jak 4 tisíce kilometrů po opačné straně zamává sebevědomím při jízdě v domácím prostředí. Nejde ani tak o samotnou jízdu rovně nebo křižovatky, ale kruhové objezdy a odbočky či výjezdy na silnice, to jsou okamžiky, kdy od té doby vždy lehce zaváhám.
Welcome to Highlands, the Outdoor capital of UK. Tak tato cedule mluvila jasně. Jo tak tohle je to Skotsko, vřesoviště, jezera a cesty z hrubého asfaltu vinoucí se mezi kopci. „To je nádhera!“ To byl můj první pocit, když jsme minuli tuto ceduli. Stavíme a děláme první fotky. Vjíždíme do kopců a stavíme na odpočívadle, kde je shluk karavanů, prodejců kýčovitých serepetiček. Mají kliku, kupuji si od nich skotskou vlaječku a nechám je vydělat libru pade. Glen Coe na sebe nenechá dlouho čekat. Jako antre do Skotska to bylo velice působivé, víc než před sebe koukám do stran. Zdeňka s tím počítá, takže jakmile vidí, že mě hlava lítá tu vlevo tu vpravo, tak kouká spíš rovně, aby alespoň někdo z naší posádky věděl kudy vede cesta :-)
Vjíždíme do stejnojmenné vesničky Glencoe, kde by podle doporučení měl být kemp Red Squirell. Naštěstí se mi odbočku k červené veverce podařilo úspěšně minout, takže jsme zakempovali až v kempu na půli cesty z Glencoe do Kinochleven. No co, ceny mírné, tuším 7 poundů ze dvě osoby, stan a motorku na noc, to byla paráda. Jelikož ještě nebyla sezóna, tak kemp byl téměř prázdný, travička, jezero prostě pohodička. Říkal jsem si, že nevím, proč nás všichni děsí těmi lítajícími mrchami (midges), když jsme ještě žádné nepotkali… no nic, budu mít více času na přemýšlení o životě midges později. Naplánovali jsme cestu na druhý den a šli jsme spát.
Naši přátelé jezdící na XJR sice namítali, že koupání v moři je o mnoho příjemnější přesně opačným směrem než je sever, nicméně vidina Skotska pro ně byla zřejmě lákavější než přeplněné chorvatské pláže. Dobrá, takže jsme již dvě motorky a můžeme začít plánovat. Tou dobou jsem ještě netušil, že nás bude víc. Při jedné zimní návštěvě Jawa klubu v Praze na Žižkově, kam občas zajdu na pivko, jsem se zmínil o našem plánu před Jirkou Bašným K100L. Bašník je nadšencem do čehokoliv, co má jen trochu vůni Anglie, ostrovů, páry či letadýlek, takže v momentě, když jsem mu řekl, že plánujeme vyrazit do Skotska, bylo jasný, že jede s námi. Jak on tedy říkal, jestli ho prej jako starýho dědka s Janou vezmeme J jasná zpráva, známe se již pár let a pár tisíc společných kilometrů v sedle našich motorek již máme taky za sebou, takže jsme již tři motorky. Čtvrtá a poslední motorka na sebe nenechala dlouho čekat a naše řady se rozrostly o italskou krásku ST2 se zlínským jinochem v sedle. Sestava motorek ve složení GS, K100L, ST2 a XJR byla sice velice pestrá, ale známe se již nějaký pátek na to, abychom předsudky nechali doma.
Den druhý
Welcome to Highlands, the Outdoor capital of UK. Tak tato cedule mluvila jasně. Jo tak tohle je to Skotsko, vřesoviště, jezera a cesty z hrubého asfaltu vinoucí se mezi kopci. „To je nádhera!“ To byl můj první pocit, když jsme minuli tuto ceduli. Stavíme a děláme první fotky. Vjíždíme do kopců a stavíme na odpočívadle, kde je shluk karavanů, prodejců kýčovitých serepetiček. Mají kliku, kupuji si od nich skotskou vlaječku a nechám je vydělat libru pade. Glen Coe na sebe nenechá dlouho čekat. Jako antre do Skotska to bylo velice působivé, víc než před sebe koukám do stran. Zdeňka s tím počítá, takže jakmile vidí, že mě hlava lítá tu vlevo tu vpravo, tak kouká spíš rovně, aby alespoň někdo z naší posádky věděl kudy vede cesta :-)
Už se nemůžu dočkat až taky někam vyjedu