Vyrážíme nalehko, stany a nepotřebné věci necháváme v kempu, který nám bude sloužit jako základní tábor ještě po dvě noci. V plánu máme dojet z Glencoe až na ostrov Kintyre a ten celý objet. Jeli jsem po A828 do Obanu, kde jsme se zastavili v místní sámošce nakoupit jídlo. Jelikož ve Skotsku platí, že alkohol se prodává jen ve specializovaných prodejnách, musel jsem si ještě odskočit pro kapku vína na večer. Hospoda na pivo bohužel u kempu nebyla a kupovat whisky ve Skotsku, není příliš ekonomické J Boredaux za 3 libry bylo velice chutné. Z Obanu jedeme stále dolů na jih po A816 až zastavíme na prvním našem castlu, Carnassrie. Bašník to vzdá a odkazuje na nepříznivou kombinaci motorkového oblečení, vedra a kopce, na kterém castle stojí. Nás to však neodradí a lezeme nahoru dobít náš první castle. Ačkoliv to byla pouze zřícenina, kterých je ve Skotsku přehršle, tak mě udivilo, jak mají pomalu u každého šutru kovovou cedulku, „tady byla kuchyň“, „tady stáje“, „tady vězení“, atd. prohlídka pak dostává úplně jiný rozměr. Chápu, že v Čechách by se tento nápad moc neuchytil, neb někteří naši spoluobčané jsou jeda ruka s výkupnami kovů :-/ Vystoupali jsme na věž, ze které byl nádherný výhled na okolní krajinu. Prohlídka nám zabrala asi hodinku a pak jsme vyrazili dál. Čas se pomalu blížil k obědu, ale věděli jsme, že další zastávka bude za pár kilometrů. Dunadd. Toliko skálo-kopec v současnosti, dříve pevnost a středisko středověkého obchodu. Dříve pevnost, u které kotvily lodě, dnes kopec ve velké vyschlé deltě. I po staletích mají tato místa stále svou atmosféru a opět je k dispozici spousta vysvětlujících tabulí a cedulek. Stačí trochu umět anglicky nebo mít velkou představivost. V obou případech vás to bude bavit.
Za Ardrishaigem odbočíme doprava po silnici B8024 objet polostrov Knapdale. Možná to vzhledem k časovému plánu nebylo nejrozumější, ale Bekři chtěli vidět nějaké šutráky v Kilberry J tedy středověké náhrobní desky a mě zase vyhovovalo, že se tam pojede po nejmenší cestě, která je ještě zakreslená v mapě. Cestou na nás padá trochu chmura, neb míjíme opuštěné domky a salaše. Sice je všude stále plno ovcí, ale je zde nějaký zvyk, že nechají starý domek schátrat a nechat stát jen zdivo bez střechy a o 200 metrů vedle si postaví nový. Zajímavé. Náhrobní desky v Kliberry nás lehce zklamaly. Vlastně to byl totální propadák, ale to se nedá nic dělat, alespoň že cesta byla zajímavá, místy lemovaná celými stromy Rododendronů. Cesta vede do Tarbertu, do přístavního městečka, odkud bychom se měli vydat na poloostrov Kintyre. Schválně píšu „měli“, protože je nám všem jasné, že jsme poněkud podcenili kilometry a naši cestovní rychlost. Nedá se nic dělat, v Tarbertu otáčíme a jedeme zpátky do Glencoe. Nikdo v zásadě zklamený není, alespoň víme pro další dny, jak máme plánovat. Tohle je zjevná nevýhoda, když děláte výlet okolo základního tábora. Mít s sebou všechny věci, tak člověk dojede, kam dojede a tam sebou plácne na zem. Takhle musíte zpátky. V Tarebrtu si dáme kafčo a my se Zdendou objevíme první obchod se suvenýry, kde kupujeme svícínek a samolepku skotské vlajky na kufr. Skotská vlajka je hojně používaná ve dvou podobách. Starší s červným lvem na žlutém poli a novější svato-ondřejský kříž na modrém poli. No zkrátka tyto obchody jsou past na turisty, neboť tam mají nádhrené věci. U nás koupíte buď broušenou vázu nebo ruskou beranici, ale tam mají ty suvenýry takové obyčejné, pěkné a ne tak kýčovité. Nevím, možná prostě jen blbnu, kdo ví.
Abychom nejeli tou samou cestou zpět, odbočíme ještě před Dunadd vlevo po nejmenší cestě směrem na vesnici Ford s tím, že potom projedeme podél jezera Awe, po cestě značené v mapě jako „scenic route“. Cestička do Fordu byla skutečně malinkatá, určená spíše zdejším pastevcům, neb každých pár kilometrů byla železná vrata s plotem oddělující jednotlivé pastviny a mříž na zemi, která zabraňovala ovcím je překonat. Cesta B840 podél Loch Awe byla super, kroutící se cestička podél vody, stromy, pomalu zapadající sluníčko, pohoda. Cestou do Glencoe jedeme tou samou co včera, ale dnes se zapadajícím sluníčkem dostala úplně jiný ráz. Tam, kde jsme včera stavěli a já si koupil vlaječku, stavíme i dnes a děláme pár kýčovitých fotografií.
Večer v kempu uvaříme, popijeme něco vína z vinotéky v Obanu a mažeme na kutě, protože zítra ráno vstáváme časně. Máme v plánu dobít Ben Nevis, nejvyšší horu Skotska a celé Anglie.
Den 5. Ben Nevis
Z našeho kempu to máme do Fort Williamu, odkud začíná cesta na Ben Nevis necelých 20 km. Jedeme bez Bašníka, který na kopec neleze a raději volí prohlídku vojenských prostor, nějaké přehrady, vzdymadla a tak. Parkoviště v Glen Nevis a informační středisko velké jak stodola nacházíme snad až napotřetí. Jdu se zeptat do recepce, jestli se může nahoru, sehnat nějakou mapku a vůbec se zeptat co a jak. Jsem dost zaskočen, když mi horský vůdce říká, že nahoru nemůžeme, když nemáme pohorky a celý potřebný equipment. Je tam prý přes metr sněhu, padající kamení a tak… s touto špatnou zprávou se vracím k ostatním. Nakonec se shodneme, že půjdeme nahoru, kam nám to naše nevybavení dovolí a pak otočíme. Cestou nahoru jsme zjistili, že to nebude zas až tak horké, protože potkáváme lidi ve vietnamkách, kteří nám sdělují, že chodí na Nevis pravidelně J vida… Stoupáme nahoru nejdříve po pěšině, pak kamenitém chodníku, pak po kamenech, pak po sněhu a jsme tam! Já jsem sice celý náš výstup popsal v jedné větě, ale jinak nahoru jsme se sápali tři a dolů čtyři hodiny. Počasí nám přálo, protože celou cestu nahoru jsme stoupali v naprostém mlíku, takže člověk viděl tak na dvacet metrů a neviděl ten strašný kopec, co ho ještě čeká. Lidé, kteří již sestupovali a míjeli nás, nám sami od sebe začali říkat, ještě vydržte, kousek mlhy a nahoře je modrá obloha! Moc jsme jim nevěřili. Kdo by taky věřil, když už 3 hodiny šlape v mlze, ale opravdu, jakmile vyjedeme úplně na vrchol, tak zjistíme, že jsme vystoupali až nad mraky a kolem nás je všude nádherná peřina oblak. Nahoře bylo vcelku dost lidí, ale vrchol je rozlehlý, tak si každý našel své místečko na odpočinek a fotku. Na vrcholu je ruina bývalé meteorologické stanice, která zde byla založena roku 1883 a po dobu 21 let posílala informace o podobě a stavu oblak telegrafem do Fort Williamu, dle památeční tabule tyto informace a následné objevy vedly až k získáni Nobelovy ceny roku 1927.
Cesta dolu nám trvala 4 hodiny, tedy téměř o hodinu déle než cesta nahoru. Vzhledem k tomu, že jsme nepředpokládali, že nám bude ve Skotsku svítit sluníčko, tak jsme neměli s sebou opalovací krém, což jsme později vyhodnotili jako zjevnou chybu. Naše oblyčeje po návratu ohodnotil pan Bašný jako „čerstvě vařené langusty“. No co, spálenej jsem byl jak kráva, ale stálo to za to. Následující tři dny budu opluchlej jako vepřová hlava :o)
V kempu proběhl večerní dlabanec, protože po celodením výšlapu setsakra vyhládlo a následný úprk do stanu. Nevím čím to, ale začaly kolem nás létat takové malé mušky, které nás kousaly, kam jen mohly…že by tohle byly ty toliko zmiňované midges?
Den 6. Isle of Mull
No nevstává se nám moc dobře, přece jen únava po včerejším výšlapu je znát. K tomu ještě ne všichni členové naší grupy uznávají stanovenou hodinu odjezdu, takže místo v 9 odjíždíme po půl desáte. Trochu mě to prudí, ale koneckonců já jsem na první setkání na Rozvadově měl taky sekeru J Jedeme na ostrov Mull. Volíme cestu lehce oklikou, ale spíš nechceme jet tou samou cestou tam i zpět, takže volíme cestu na Fort William a ve vesnici Inchree se nalodíme na trajekt, který nás převeze do Corranu. Trajekt, lépe řečeno přívoz, nám akorát ujel, takže ztrácíme další pul hoďku, což se nám v samém závěru dne nebude moc hodit. Jakmile se vylodíme zastavuji, protože uvidím tuleně. Chvilku pozorujeme jedno kvílející mláďe, které se snaží dostat do vody a jakmile zapluje pod hladinu odjížíme. Vůbec jsem to ani nečekal, že na této dovolené postupně uvidíme tuleně a delfíny, o ostatním zvířectvu nemluvě. Cestu do Lochaline, odkud jede přívoz na Mull, volíme opět tou nejmenší cestičkou a děláme dobře. Sluníčko pálí jak ve Středozemí a opuštěná cesta se klikatí podél moře respektive jezera. Ono rozdíl mezi jezerem a mořem je ve Skotsku dost zanedbatelný. Napsal jsem „opuštěná cesta“, ale opuštěná byla jen od lidí, ovcí na ní bylo požehnaně. I když se ty krávy, teda ovce v klidu pásly někde u silnice, člověk si nemohl být jistý, zda mu neskočí před motorku. Několikrát se tak i stalo, takže jakmile člověk zahlédl ovci, musel krokem. Nemluvě o tom, že nám ovce nejednou cestu přehradily :o) Přívoz v Lochaline přijel asi 10 minut po našem příjezdu, paráda. Akorát jsme si stačili v místním bufetu koupit hamburgera a kafčo. Na trajektu se radíme kam dál. Povídám si s jedním pánem, který se k nám přimotal, a ten nám radil, ať se jedeme podívat na point Ardamunchan, odkud budou vidět Hebridy. No máme trošku jiný záměr, takže pána s díky odmítnu. Nicméně nám poradil, že když už jedeme na Mull, tak musíme navštívit přístav Tobermory, kde dělají nejlepší Fish&Chips ve Skotsku. Přednesu tento tip partě, která souhlasí, neb na Mullu máme jen jeden zájem, a to kláštěr na ostrově Iona. Tobermory nás se Zdendou chytlo za srdce, barevný domečky jako v Norsku, muzeum, sluníčko, fish and chips, bylo tam překrásně. Najíme se a jedeme dál. Abychom to stihli, tak volíme kratší cestu, kde v Dervigu jedeme přímo na Achleg, dále pře Knock, Balevulin, a poté přímo do Fionphortu, odkud jede trajekt na Ionu. Cesta byla parádní, ale setsakra pomalá. Po celém ostrově Mull je vlastně taková jednosměrná úzká silnička, která má každých cca 300 metrů bublinu, ve které se auta mohou vyhnout. Musím říct, že lidé jsou ohleduplní a když vidí motorky, tak nám automaticky staví. Nicméně nám to nedá a také občas pustíme auto, takže cestovní rychlost může být v průměru tak kolem 20km za hodinu. Výsledek je ten, že jakmile dorazíme do Fionphortu, tak zjistíme, že poslední trajekt na Ionu již odjel a další jede až zítra. Velké zklamání, zvláště pro Svózu, který má náboženské památky velice rád a Iona byla jedním z jeho mála cílů ve Skotsku. No nedá se nic dělat, alespoň je zde důvod zavítat do Skotska ještě jednou :o) Když tak studuji jízdní řády přívozů, tak koukám, že i poslední přívoz, který nás hodí z ostrova na pevninu jede za necelé dvě hoďky, takže cesta zpátky bude trošku rychlejší. Cestou do Craignure se zastavíme ještě na rychlé prohlídce Duart castlu, jež je známý například tím, že v něm bydlí, ve filmu Entrapment (Past) Sean Connery a Cathrine Zeta Jones. Prohlídka stála za starou belu, neboť opět za 15 minut zavírali a nechali nás kouknout sotva na nádvoří. Navíc si pan průvodce za mého remcání, že aspoň na to nádvoří nás může nechat kouknout, neodpustil poznámku, že klidně, ale on že jede posledním trajektem na pevninu a jestli prej chceme taky, máme sebou hodit. No takže máme smolíka a kvaltujeme na trajekt do Obanu. Nekonec měl trajekt půl hodiny zpoždění :o) Tohle už nebyl přívoz, ale plnohodnotný trajekt, také za plnohodnotnou cenu snad 25 liber za necelou hodku cesty. Cestu z Obanu do kempu v Glencoe si moc nepamatuji, snad jen, že mě pár zatáček před kempem předjel Svóza, který potřeboval trošku srazit kraje pneumatik v zatáčkách. Já už se na dovolené kdysi před lety válel, takže sem hodnej a nezlobím :o)
Den 7. sobota Eilean Donan
Přesunový den, opouštíme náš první základní tábor v Glencoe a míříme podél západního pobřeží nahoru na sever. Naším dalším cílem je ostrov Skye. Ráno jsme si ještě udělali malou zajížďku do Glen Coe, kde jsme chtěli navštívit slepé údolí Etive. Stálo to za to. Hezká příroda, jeleni - přesněji „deeři“, kopce a podél řeky fůra trampíků. Místní zvyk - v sobotu se sebrat, vzít stan a vyrazit do přírody. Samozřejmě autem, s grillem a židličkami. Nicméně jsem nepozoroval, že by tam nějak rušili, nebo po nich zůstával bordel. Příjemné zjištění. Takže víceméně přesunovou cestu jsme měli rychle za sebou a do vesnice Dornie, která leží hned vedle Eilean Donan castle jsme dorazili něco kolem čtvrté odpolední. Byla fůra času, takže jsme hodili koptýka hore a odpočívali, abychom nabrali dost sil na večerní kilometrovou tůru do místní hospody :o) Jaké bylo mé ohromné zděšení, když jsem vstoupil do hopsody, abych zjistil, že kromě jiných domácích značek tu čepují „smíchovské kyselo“, chcete-li Staropramen. Na baru měli navíc ubrousek „The taste of Prague“ bléééé :o) Člověk se trmácí 2000 km od domova, aby …no škoda slov :o) Místní pivo nám velice zachutnalo. Nejvíce jsme pili místní řezané. Je to jako kdyby jste smíchali Velvet a Kelt dohromady, jenže zde je to origoš a o mnoho lepší. Místní název tohoto druhu piva je ALE (ejl). Ješte na lodi jsme pili Johna Smithe a onen večer v hospodě jsme vyzkoušeli Tenneth, místní lager, ale nakonec jsme skončili u Bodingtonu. Jelikož byla sobota, tak místní kapela začala v hospodě vyhrávat skotské lidovky. Hezky se to poslouchá, jen Bašník chytil deku, neb v této hospodě byli s Janou před pár lety na dovolené a letos Jana kvůli zdravotním problémům jet nemohla. Naštěstí Jana je již touto dobou v pořádku a určitě se s Jiříkem zase spolu do Skotska podívají :o) My se pomalu rozloučíme a večerní procházkou kolem nasvíceného hradu jdemedo kempu.
Den 4. Oban, Kintyre, Tarbert, Loch Awe
Den 5. Ben Nevis
Den 6. Isle of Mull
Den 7. sobota Eilean Donan
Už se nemůžu dočkat až taky někam vyjedu