Den 12. Loch Ness, Urquhart Castle
Fakt mě zajímalo, jestli uvidíme Lochnesku. Kulový, samozřejmě, ale myšlence se člověk neubrání. Loch Ness chceme objet celé a první volíme cestu po jeho východním břehu. Cesta nás ovšem příliš nenadchla, protože nás od výhledu na jezero dělila hustá křoviska, což se naštěstí od vesnice Foyers změnilo, když silnice začala stoupat do hor. Teda do hor, zkrátka nahoru na kopec, odkud byl pěkný rozhled po kraji. Máme štěstí, neprší. Nicméně zamračená obloha a stejně pochmurná krajina dává nezaměnitelným způsobem najevo, kdo je zde pánem, my to rozhodně nejsme. Spadneme zpátky dolů k jižním cípu jezera, přejdeme přes otáčecí most místního složitého komplexu vzdymadel a dáme si chviličku pauzu. Jednak se chci na ten systém vzdymadel podívat a druhák při představě dnešních castlů mám strach o Bašníka, aby ten nával kultůry, jiné než mechanické, páchnoucí olejem, snesl :o)
Urquhart byl jeden z největších historických opěrných bodů místních klanů. Jeho pohnutá historie je však jako by lehce zastřena luxusem, jakým je návštěvníkovi nabídnutá, takříkajíc na stříbrném podnose. Nejdřív vás posadí do kina, kde vám promítnou hraný film o celé historii hradu, jakmile film skončí, rozhrne se opona a vy zjistíte, že sedíte v sále s výhledem přímo na hrad. Efektní, skvělé, jsem nadšenej jak malý děcko. Poté se rozprchneme po rozvalinách. Každý má jiné tempo prohlídky, tak ať se nerušíme. Opět u každé zdi, základů, šutru je cedulka, co tam bylo, všude jsou detailní tabule s kompletní kresbou dané místnosti i celého plánu hradu, dobových kostýmů i přehledu činností…prostě ve Skotsku je radost po těch hradech chodit :o) Po prohlídce si sedneme na kafčo a koukáme, jak v rámci prohlídky je pro děti připravený doprovodný program. Nejdřív děti vyfasujou papírové helmy, plyšového koně na štangli mezi nohy a poté absolvují trénik na kolbišti v podobě trefování soupeřova štítu kopím. Následuje složení rytířské přísahy. Přísahu samozřejmě musí sborem zařvat na celé údolí. Nádhera, když člověk viděl, jak dětem nadšením svítějí oči, a tak si řekne, že třeba si ten rytířskej slib ponesou v hlavičce dál do života. Čestnost, pravdomluvnost, odvaha a věrnost…jo, tak by to mělo nějak bejt. Urquhart je velká turistická atrakce, která ovšem stojí za to, rozhodně nelitujeme těch snad 10 liber za vstup.
Destilérky nás nenechávají na pokoji, a když Zdeňka vyštrachá v nějakém prospektu, že blízko Inverness na Black Isle je destilérka Dalmore, není, co řešit. Ono i inzerované vstupné a panák zdarma nás příjemně naladilo. Cestou na Black Isle nás opustí na chvilku Bekří. Ještě si s námi prohlídnou 800 let starý klášter v Beauly a vyráží za nějakou svojí zajímavůstkou. Když dojedeme do Dalmoru, tak zjistíme, že je bohužel pro dnešek již zavřeno. Poslední tour byla ve tři hodiny a teď je skoro půl páté. Nedá mi to a zkusím zaklepat a jít dovnitř. Za barem tam sedí paní, která tam zůstala jako jediný zaměstnanec. Slovo dalo slovo, a když jsem jí řekl, že jedeme až z Prahy… tak řekla, že jestli nám to nebude vadit, že by nám chtěla alespoň nalít panáka a pustit nám video s historií destilérky. Zdeňka i oba Jiříkové jsou pro, takže se necháváme přemluvit a následně usadit se skleničkou desetileté single maltky a koukáme na video. Pořád si říkám, jak je to parádní, když se člověk může domluvit a když je slušnej, tak lze lecos. Pití bylo náramný, video vše vysvětlující, tak s pánembohem, děkujeme a nashle.
Večer v kempu ladíme následující dny. Bekříci frčej na Orkneye, nám se tam nechc,e neb je hnusně a je to dost daleko na to, že tady nás čeká ještě mnoho neprobádaného. Ale, každý dle svého. Pomůžu Bekrům obstarat a vytelefonovat jízdní řády a ceny trajektů v místním infocentru, telefony máme, takže trádá. Šťastnou cestu a sejdeme se za pár dní.
Den 13. Cowdor, Duffus, Elgin, Findochty
Chčije a chčije :o) No dobrá, tak jsme ve Skotsku, takže nějaký ten deštík nás tolik zase nebolí. Zabalíme mokré stany a vyrážíme. Bekří na Orkneye, Bašník na pevnost Fort Georg, která je asi 10km od kempu, a my s Jiříkem jedeme směr Elgin, kde jsou pozůstatky rozlehlé katedrály a kde se pak taky kolem poledního sejdeme s Bašníkem. Cestou se stavíme na zámku Cowdor, ale vzhledem k přemrštěnému vstupnému, se dohodneme s místním pokladníkem jen na krátké návštěvě parku, odkud je zámek pěkně vidět. Do Elginu to bylo, co by na GS dojel, ale jsme se Zdendou nějaký utahaný, takže když Jiřík vběhne do katedrály, my volíme piknik v parku s výhledem na katedrálu. Duše dostala výhled, tělo dlabanec a všichni jsou spokojený. Když nás dojel Bašník, tak jsme vyjádřili své přání vidět místní zříceninu hradu Duffus. Bašník odtamtud akorát jede a prý to za to nestojí. Neuvěřili jsme mu a udělali jsme dobře, lenoch líná sice na hradě byl, jak sám řekl, ale neřekl, že byl jen dole na parkovišti, neb se mu nechtělo do kopce :o) Takže hrad byl moc hezkej, měl velké nádvoří a silné hradby, tedy soudě dle zbytků válejících se v trávě. Bašník s námi nahoru nešel. Kolem létaly totiž F16, takže byl rozplácnutej naznak v pozůstatcích hradního příkopu jak padlý dobyvatel a čučel na nebe :o)
Ani jsem netušil, jak dnešní etapa bude krátká. Po ujetí několika málo desítek kilometrů ve skupině zesílil hlas požadující odpolední kávu. Ok, nebyl jsem rozhodně proti a jen co jsem zahlédl příhodnou přístavní vesničku, tak zastavil. Hospůdka, kafčo a plánování kam dál. Ta hospůdka byla fakticky pěkná, útulná a já si uvědomil, že se mi tam vlastně chce zůstat. No, jakmile jsem nadhodil tuto hříšnou myšlenku do davu, tak jsem dostal kartáč (jak říká Bašník) od mé paní doktorky :o) prý, že jsme nic neujeli a do hospody se jí nechce. Ačkoli jsem vzornej, hodnej a milující manžel, tak v tuto chvíli nebyla šance :o) Jiříkovi svítila očka, protože tušil, že budou nějaké třenice, ale i Bašník byl pro, a když ještě došel prozkoumat okolí a zjistil, že za hospodou je rovnou i pěkný kemp. Bác a je to. Stany stály během chviličky a mazali jsme do hospody. Nádhernej večer nad pivem Belhaven Best a whiskou Dalwhinnie. Myslím, že to bylo snad jedinkrát, co můžu říct, že jsme se na dovolené namazali. Naštěstí se Zdenda vrátila ze sólo procházky bez chmur, viděla delfíny, dala si s námi pár panáčků a uznala, že je tam opravdu hezky a útulně :o)
Den 14. Fraserburgh
„… a co muzeum majáků ve Fraserbourghu, zajímalo by vás to?“ Ptal se Bašník. Cokoliv, hnusno je nám v patách, takže na žádné zajímavé poježdění to dneska nevypadá a venkovní atrakce jakbysmet. Byl jsem absolutně unešenej velikostí a otevřeností celé expozice. Příběhy rodin, kde se strážcovství majáku dědilo z otce na syna. Snad všechny typy majáků, svítidel, zvětšujících čoček, map, vybavení… Byl nám přidělen osobní průvodce, který nás vzal do nejstaršího majáku v zemi. Původně hrad Kinnarid, na kterém na začátku jen plál oheň, byl roku 1787 přestavěn na jako vůbec první maják ve Skotsku. Náš průvodce byl bývalý strážce majáku. Dnes, vzhledem k automatizaci a jeho důchodovému věku přivydělávající si jako průvodce v muzeu. Přál bych vám vidět tu hrdost v jeho očích, když jsme mu řekli, že jediný náš navštívený maják ve Skotsku je Point Ness, který se nám moc líbil. Tam totiž, až do jeho zautomatizování právě on sloužil. Dojemná náhoda.
Prohlídka byla ve velkém stylu. Neviděl jsem nikde žádnou cedulku nesahat, ba naopak, když jsme vystoupali až na vrchol majáku ke svítícímu mechanismu, tak nás sám průvodce vyzval, ať to roztočíme. Věc, která váží čtyři tuny se roztočila na mosazných ložiscích téměř sama a on se ještě omlouval, že je to poněkud zatuhlé. Kolikrát za život si člověk může roztočit čtyřtunovou majákovou svítilnu? Paráda! Jednoznačně mezi top naší dovolené.
Z Fraserbourghu se motáme již dolů na jih po A981 na New Deer. Odtud již po nejmenších silničkách vyrážíme hledat Loanhead Stone Circle, což nám zabere nějakou tu hodinku, protože kartograf měl zřejmě jiné představy o poloze těchto šutrů na pozemku, než tomu bylo v reálu. Žádný Stonehange nečekejte, ale když si člověk přečte, že je to pár tisíce let staré, nedá se chvilku nepozastavit a nezamyslet. Sundáme nemoky, neb začíná být více vlhko uvnitř než venku a jedeme dále na jih po klikatících se silničkách mezi polema. Nějak nás to hledání šutrů :o) otrávilo, takže když nám padl do cesty Fraser Castle nemuseli jsme se přemlouvat, abychom si udělali malou procházku, den byl ještě mladý. Kvílení dud jsme zaslechli velice brzo, což nás lehce popohnalo, abychom neprošvihli nějakou atrakci. Taky že jo. Skotská svatba, všichni pánové v kiltech, hudbu zajišťuje piper z oficiálního královského piper bandu. Šarmantí dudák ochotně pózující na fotografie. Ač jsem se trošku obával, aby naše návštěva nebyla vnímána jako nějaké rušení, tak vůbec ne, naopak. Přitočil se k nám jeden svatebčan, ať si zapneme foťáky, že bude legrace :o) foto mluví jasně… Legrační, že nikdo z účastníků svatby nebyl Skot, ale většinou Welšané :o) Loučíme se a přejeme vše nejlepší do života. Spadli jsme dolů až na A93, která je značena jako scenic rout z Aberdeenu téměř celými Grandpian mountains. Zítra se jí taky chystáme celou projet, jen dnes už hledáme co nejbližší kemp, který bez problému také nacházíme. Dobrou :o)
Den 12. Loch Ness, Urquhart Castle
Den 14. Fraserburgh
Už se nemůžu dočkat až taky někam vyjedu