Den 15. Ballater, Royal Lochnagar, Braemar, Edradour, Dalwhinnie, Aviemore
Vstáváme časně, protože máme před sebou slušnou porci kilometrů a zážitků. Chceme udělat takové kolečko Grandpianským pohořím. První zastávka byla Ballater. V době, kdy v sobě královna Viktorie objevila svoji slabost pro Skotsko a vše skotské, zřejmě asi díky množství vypité whisky :o), byla její cesta z Anglie ukončena zde v Ballateru. Odtud musela dál na svůj zámek po svých, tedy koňmo. Železnice do Ballateru byla sice již dávno zrušená, ale minulost zůstala místním v srdcích, protože opuštěné nádraží nejenomže nezbourali, ale udělali z něj muzeum. Malinkatá piha na kráse pro naší grupu byla, že jsme naším časným příjezdem zaskočili i místní personál, který v muzeu prostě ještě nebyl… no nic, alespoň jsme nádraží prolezli důkladně kolem dokola. Další zastávky byly plánované až Aviemore a místní parní železnice, ale jen co jsme opustili Ballater, tak nám do cesty vlezla cedule odkazující na „královskou“ destilérku Royal Lochnagar, o které jsme se ve Findochty v hospodě bavili s místními. Času bylo dost, takže jsme odbočili z plánované trasy a hurá. Nechci říct, že jsme to s tím časným vstávání trošku přehnali, ale i toto místo bylo ponořeno v ranním tichu. Nikde ani živáčka, jen spousta malých divokých králíků. Jednoho jsem málem přejel :o) Chvilku zevlujeme a koukáme na zavřená vrata, když přijelo auto a z něj vystoupil místní farmář. Že prej okolní půda patří jemu a že si myslí, že když tady takhle zevlujeme, tak že jsme asi chtěli i dovnitř. Vypadal tak na 80, ale úsudek teda všechna čest :o) Docela jsme koukali, když spustil a převyprávěl nám celou historii destilérky, proces místní výroby včetně technických detailů a zajímavostí. Přidal pár drbů a navrch doporučení, že když už jedeme tímto směrem, tak nesmíme minout nejmenší destilerku ve Skotsku, která má jen tři zaměstnance. Paráda, prima jsme si pokecali a ani už nás nemrzelo, že nemůžeme dovnitř. Rozloučili jsme se a vyrazili směr Balmoral castle, venkovské sídlo královské rodiny. No jakmile jsme přijeli na parkoviště zvící Letenské pláně bylo nám jasné, že tady nám pšenka nepokvete. Organizované prohlídky na valníku traktoru, na můj vkus přemrštěné vstupné a haldy turistů nebyl náš šálek kafe. Adios, královské sídlo. O pár kilometrů jsme zastavili u dalšího zámku. Braemar castle byl sice opuštěný a určitě nebyl tak výstavní jako Balmoral, ale zasejc tady nebyli Japonci a měli jsme svůj klid nasát místní atmosféru. Nebe se zakabonilo a bylo nám jasné, že dneska dešti neujedeme. V podstatě čím víc jedeme do vnitrozemí a do hor, tím je to horší, takže když opustíme Braemar castle a začínáme stoupat po silnici A93 na Devil’s Elbow začíná se dělat docela kosa a začíná mrholit. Okolí Devil’s Elbow je vlastně zimní lyžařské středisko, což jsme zjistili v momentě, když jsme chtěli venkovní hnusotu přečkat nad šálkem dobrého čaje. Zimní střediska jsou totiž v létě zavřená, logický ne? Takže hurá do nemoků a jedeme dále močálem černým. Trochu se roztrháme, protože každý z nás musel k rozhodnutí o nandání nemoků dojít sám. Holt individualisti, hlavně, že jsme všichni stačili zmoknout :o) Odbočku k destilerce Edradour jsme naštěstí neminuli, takže jsme přistáli na parkovišti a spěcháme dovnitř. Akorát nás odchytne šaramantní babizna, že akorát začíná prohlídka, tak ať si na baru necháme helmy a jdeme. Je to mazec, žádný rozpaky, už mašírujeme do místní společenské místnosti a fasujeme panáka desetileté single maltky. Juj, to je přesně to, co člověka v takovým počasí zahřeje na těle i na duši. Paní nejdříve instruuje, jak pít whisky a háže do placu první fórky. Například, že whisku lze ředit vodou, nejlépe lokální, které byla použita při výrobě. Na množství vody ve skleničce prý příliš nesejde, každý prý dle své chuti. Moc vody se prý pozná v okamžiku, když vám voda začne přetékat přes okraj skleničky :o) Při prohlídce celého postupu výroby jsem se nesměle zeptal, zda mohu fotit, neb většinou se nesmí. Zde to bylo naopak, paní řekla, je foťte, ať jsme ještě slavnější! Safra, to byl prostě přístup.. paní byla moc sympatická. Whiska se obyčejně pálí na cca 60 voltů, a pak se naleje do sudů. kde dál zraje. Dle britského zákona se whiska stává whiskou minimálně po třech letech zrání v sudu. 90 % z celkové produkce všech lokálních destilerek se prodává velkým společnostem, které z nich vyrábí tzv. blended neboli míchané patoky jako třeba Ballanties, Johny Walker, atd :o) 10% produkce si každá destilerka nechává pro vlastní prezentaci, kdy se whisky nechá dozrát minimálně na 10 let. Při finálním lahvování se whiska naředí místní čistou, pramenitou vodou z potoka. Jedna Japonka vznesla dotaz, jak se vlastně filtruje ta voda, než se leje do whisky a paní jí odpověděla, že nijak. Japonka se nenechala odbýt a pravila cosi o nutné filtraci, desinfekci, atd. Průvodkyně řekla, že písek a kamínky v řece jsou dostatečným filtrem. Japonka to nevzdala a pravila, že to určitě nestačí, načež paní průvodkyně řekla ještě něco o rituálním mytí nohou všech zaměstnanců a následném stáčení špinavé vody do lahví. Japonka nakonec pochopila a dala pokoj :o) Po prohlídce jsme zavítali do dárkového obchodu, kde jsem neodolal a sebral z regálu láhev, ačkoliv jsem se zaříkal, že nic kupovat nebudu. Všimla si mě paní průvodkyně a přišla za mnou k pokladně. Řekla mi: „.. vy jste mi prve říkal mladý muži, že máte rád whisku Talisker, ne?“ Já odpověděl, že ano. „Tak v tom případě tam tuhle láhev vraťte a kupte si tuhle“ a ukázal na speciální edici Signatory, kterou v Evropě sežente jen málokde. Byla o dalších osm liber dražší, takže mé rozpaky byly evidentí, ale ona s mateřskou přívětivostí řekla, ať jdu na bar a nechám si nalejt obě dvě. Mám ochutnat, a pak se vrátit, ona tam prej mezitím počká. Vzal jsem Zdendu a šli jsme na bar. Krucinál, ta baba to věděla, když jsme dopili, tak jsem šel zpět do obchodu. Paní tam již stála u pokladny s lahví té, kterou mi prve doporučila. Jenom se vlídně usmála a řekla, ja vím, já vím.
V městečku Pitlochry jsme udělali krátkou zastávkou, protože Jiřík potřeboval koupit kazetu do kamery, ale bohužel, tak jsme alespoň nakoupili nějaké jídlo. Pršet nepřestalo, takže cesta do Aviemoru byla deštivá. Cestou jsme jen zastavili u destilerky Dalwhinnie, s jejímž produktem jsme se velice příjemně seznámili v přístavní hospodě ve Findochty :o) Řemeslné muzeum jsme pro nepřízeň počasí vypustili a spěchali jsme do Aviemoru. Bašník byl natěšenej, že uvidí páru a my koneckonců taky. Příjezd do Aviemoru nebylo, bohužel, zas tak impozantí, jak jsme si asi mysleli. Pršelo fest a po páře ani pára. Koleje a nádraží prázdné, depo zavřené, pusto a depka. První hodil flintu do žita Bašník, moc se na to těšil a kulový, vláčky tu žádný nejsou. Otáčíme a jedeme zpět. Cestou míjíme chlapíka v montérkách, flanelové košili a bekovce, jak kráčí po silnici směrem k depu. Okamžitě mi seplo a stavím. Klika, mladík je skutečně od dráhy, a když se dozvěděl, že jsme přijeli do Aviemoru v takovým počasí jen kvůli vláčkům, tak neváhá a zve nás do depa. Tam jsme se taky dozvěděli, proč žádná mašina není venku, včera se jim jediná pojízdná rozbila :o( Nicméně, mladík nás provedl celým depem, nechal nás prolézt všech snad osm parních lokomotiv a ke každé nám dal přednášku. Lokomotiva, která ještě včera jezdila, byla ještě jaksepatří teplá. Kluk dodělal vysokou a jako letní brigádu šel dělat topiče a údržbáře… Byl to děsný nadšenec, který byl nesmírně potěšen naším zájmem. No a navíc kdybyste viděli Bašníka, jak mu svítili oči :o) Poděkujeme a valíme. Naše dnešní etapa je již ve své poslední části, kdy najedeme na A939 a přes kopce a další liduprázdná lyžařská střediska míříme zpět do kempu. Počasí se již trošku umoudřilo, ale stejně mě mrzí, že jsme si ty kopce neužili bez deště.
Když jsme přijeli do kempu, tak jsme byli lehce překvapeni. Jednak odjela všechna omladina z minulé noci, takže byl klid. Druhák za námi přišel náš soused z karavanu s lahví whisky se seznámit a třeťák když šla Zdenda na záchod, tak jí z dalšího karavanu zastavila paní a podávala jí čistý nadýchaný ručník. Prý viděla, že náš nám přes den nemohl venku na šňůře uschnout! Zdenda když nám to vyprávěla, tak měla ještě stále vytřeštěné oči. Co říct, snad jen se snažit být jako oni, bezprostředně přátelští a korektní.
Den 16. Dunnottar castle, Papuchalci, Dundee, HMS Unicorn, RS Discovery, St. Andrews, Crail
Kemp v Aboyne jsme opustili hned ráno a vydali se zpět na východní pobřeží. Naší první zastávku Dunnottar castle u městečka Stonehaven jsme nevybrali úplně náhodou. Soused v kempu nám řekl, že pakliže bychom chtěli vidět Papuchálka (Puffin), tak prej jich pár hnízdní tam :o) No, to byl pro nás mocný impulz, protože tento ptáček je děsně legrační a je jednou z ikon Skotska. Počasí nám zatím nastavilo svou vlídnější tvář, ale zatím jen dočasně, jako by nám chtělo dát jasný signál, že zadarmo nic nedostaneme :o) Nechali jsme motorky na parkovišti a vyrazili na prohlídku. Bylo časně ale i tak, jsme měli tu čest s autobusem polské mládeže. U pokladny, která byla situována až v samotném vnitřku hradu jsem zaslechl, jak pokladní odpovídá jedné turistce: „Puffins? Of course, I’ve seen one this morning….“ Pokladní mi laskavě popsal celou cestu vnitřkem hradu až ke kýženému oknu, kde by mohl být vidět. Byl tam, Papuchálek seděl v hnízdě, děsnej fešák. Nevím jestli i ostatní členové naší výpravy sdíleli stejné nadšení, ale v tu chvíli nám to bylo jedno :o) Okénko odškrtnuto, viděli jsme Papuchálka. Hrad samotný byl v době své slávy jedním z významných opěrných bodů, myslím, že jeho zkázu měl na svědomí Mel Gibson coby historická postava ve filmu. I přes Melovo snažení :o) však z něj zbylo dost na moc pěknou prohlídku. Dokonce ho snad někdo z naší výpravy označil za jeden z nejhezčích, budiž. Cestou na jih podél pobřeží střídavě ujíždíme dešti, ale není to nic hrozného. Naštěstí dost fouká, takže mraky odfrčej do vnitrozemí oblažovat svojí přítomností zase na chvíli někoho jiného. Zvládneme se zastavit na pobřeží a uvařit si něco na zub a míříme na Dundee. V Dundee chce Bašník vidět HMF Unicorn co by poslední dochovanou britskou válečnou plachetnici a HMS Discovery, loď, která mimo jiné sloužila polární výpravě pod vedením Roberta Falcona Scotta při pokusu o dobití jižního pólu. Z historie víme, že pokus sice byl úspěšný, bohužel se dvěma ale. Byl úspěšný, ale dobil pól až jako druhý, když jej v závodě předstihl Ronald Amundsen. Byl úspěšný, ale při návratu kvůli nepřízni počasí a nedostatku zásob umrzl s celou výpravou.
HM Frigate Unicorn nacházíme bez problémů. K celkovému dojmu snad jen, že je škoda, že té lodi chybí stěžně. Už před několika lety, kdy se stala výcvikovou lodí námořnictva byly stěžně odstraněny a celá loď dostala střechu. Nevadí, po vstupu do lodi na první dojem rázem zapomínáme a vrháme se na průzkum. Jiřík se Zdendou zůstávají u vstupu a dávají si kafčo a já s Bašníkem jdeme na prohlídku. Jak je již místním zvykem, ale vždy se nad tím pozastavím, prohlídka je volná, prolez si, co chceš, podívej se, kam chceš. Kajuty, jídelna, sklady, podpalubí, úplně všechno v původním stavu. HM Ship Discovery jsme již nestihli, bylo zavřeno. Nicméně i pohled z venku byl impozantí, na rozdíl od Unicornu Discovery mělo stěžně :o) U Discovery je i hezké muzeum věnované polárním výpravám (Discovery Point). Bašník se tady zastaví zítra při volném programu, my ostatní se zde zastavíme až budeme ve Skotsku příště :o)
Jelikož se naše dovolená chýlí k neúprosnému konci, máme v plánu na poslední dny zakempovat někde nadosah přístavu, ale zároveň na místě, odkud se můžeme ještě každý rozprchnout svým směrem po nějakých zajímavostech. Volba padla na pobřeží pod St. Andrews kdekoliv, kde najdeme nějaký pěkný kemp. Prohlídce katedrály v St. Andrews věnujeme zhruba hodinku. Je krásně. Odpolední sluníčko svítí, couráme se v rozvalinách a po městečku a je nám fajn.
Kemp najdeme až poté, co si projedeme celé pobřeží tam a zpět. Většina kempů je totiž jen pro karavany, dokonce rovnou i s cedulí „jen karavany, žádné stany“. K večeru nacházíme kemp ve vesnici Crail. Dokonce se nám i kempaře podařilo přesvědčit na slušnou slevu, takže nakonec máme obrovský plac vedle sprch a jsme spokojený. Večeře, teplá sprcha, pivko a dobrou. Jsme ukodrcaný a již notně dovolenkově opotřebovaní. Už jsme již zase všichni pohromadě, protože Bekří nás dojeli z Orkneií.
Den 15. Ballater, Royal Lochnagar, Braemar, Edradour, Dalwhinnie, Aviemore
Den 16. Dunnottar castle, Papuchalci, Dundee, HMS Unicorn, RS Discovery, St. Andrews, Crail
Už se nemůžu dočkat až taky někam vyjedu