Když jsem zjistil, že budou v květnu dva prodloužené víkendy, rozhodl jsem se vyrazit rovnou na všemi vychvalovaný Grossglockner. Obvolal jsem známé se kterými jezdím na silnicích, ale znovu nikdo na déle než den nemohl. To mě neodradilo a začal jsem hučet do táty, ten se bez předního plexi na své Valkyrii bál, že tu cestu nepřežije a začal hledat výmluvy proč nejet. Další rána pro něj byla předpověď počasí, sice jasno ale při pohledu na web Grossglockneru a 4 st.C. Vysvětlil jsem mu, že tak vysoko my nepojedeme a že to bude v pohodě. Odpověděl mi něco o tom, jak to mám snadné, když mám vyhřívané rukojeti a jak už je starej a nemůže nastydnout. Každopádně byl můj záměr výrazně silnější než jeho.
Ve středu odpoledne jsme koupili štít, večer ještě zjistili, že díky širokým vidlím je nepoužitelná montovací sada. Zachránili nás čtyři oka z OBI a lehké provizorium. Výsledek byl, že v deset večer štít držel. Dohodli jsme se na 6:30 ráno a zbývalo zabalit. Stejně jako na každou cestu jsem se zabalil jak na měsíc. Musím přeci využít všechny ty tři kufry které jsem tak nutně potřeboval.
1.Den ,,D,, 6:00 ráno už jsem na nohou, vykonám všechny ty své potřeby, rozloučím se
s ženou a prckem.
6:15 kávička u pumpy a poslední určování trasy. V garáži navleču všechny vložky, teplota 7 st. C nevěstí pro začátek nic moc.
8:30 naložíme mašiny, uděláme nutné foto před odjezdem nastavení cílového bodu v navigaci a vyrážíme.
Jedeme z Prahy a bereme to po dálnici přes Příbram a dále přes Strakonice do Vimperka. Musím říct že od Strakonic byla cesta už samá zatáčka a to bylo super. Ve Vimperku jsme dotankovali do plna a dali si brzký oběd. Díky ježdění okolo 100km/h až 110 km/h máme super spotřebu BMW 1200 Adventure 5,5l a Honda Valkyrie 6 litrů na sto, pro ty kteří neznají 15-ti stovka šestiválec. Na to že Honda brala přes 10 tak super. Už jsem se děsil, že budeme každých 150 km tankovat.
Při přejezdu Šumavských velehor se s přibývající výškou znovu ochlazovalo, díky palubnímu počítači se kterým jsem si pořád hrál, to víte nová hračka, jsem litoval tátu bez vyhřívaných rukojetí. Zatím byl OK, zastavili jsme se ještě na poslední pumpě na hranicích, kde si táta smrknul trochu benzínu a dokoupili jsme pití na cestu. Jediné co mě trošku rozladilo byl můj dotaz na obsluhu jestli je nutné mít v Rakousku dálniční známku pouze na dálnici, nebo nás vykostěj i někde po cestě. Dočkal jsem se pouze vyhýbavé odpovědi a tak jsem se vydal se stejnou otázkou i na skupinku z Písku, kteří vyrazili na nákupy oblečení do Passau. Ty mě ubezpečili, že je známka pouze na dálnice a že po nich je to dál než po staré cestě a nuda.
Hranice jsme přejeli už bez zastavení a je fajn nezažívat už fronty. Pokračovali jsme dále na Passau, do kterého nás přivedlo krásné klesání serpentinami a hrad. Tam jsme taky narazili na jedinou zácpu po cestě, měli jsme možnost se v klidu kochat pohledem na historické město a jím protékající Dunaj. Jediný komu se to tak nezamlouvalo byl můj Adventure u kterého jsem začal víc slyšet ventily (asi je to motorka pro přejezd kontinentů a ne měst. Díky navigaci jsme proklouzli vcelku v pohodě až na jedno předčasné odbočení, to víte první jízda s navigací, která zatím naváděla v pohodě.
Z Passau jsme se rozhodli jet po vedlejších silnicích a vyhnout se tak dálnici na kterou jsme si stejně nekoupili potřebnou známku. Cesta tedy byla nastavena jako nejkratší přes Salzburg na Zel lam See. Projížděli jsme krásnou přírodou a uvědomili jsme si, že silnice vedoucí od českých hranic se výrazně liší svou kvalitou, tedy počtem děr v ní. Po pár kilometrech přejíždíme hranice z Německa do Rakouska. Musím se přiznat, že první rozdíl jsem viděl u benzínových pump. Rozdíl v ceně byl u naturalu Německo 1,5 Euro, Rakousko 1,3 Euro. Díky tomu, že asi nejsem úplný profík v nastavení trasy, tak nás navigace posílala na dálnici směr Salzburg, v tu chvíli jsem začal plašit a zastavili jsme u krajnice, následovalo sesedání a vrácení se ke klasické mapě.
Než jsem ji stačil rozložit a zjistit kde vlastně jsme, zastavil u nás Rakušák na Goldwingu, zeptal se jestli potřebujeme pomoct a kam jedem, řekl jsem mu lámanou angličtinou, že potřebujeme na Salzburg ale ne po dálnici. Řekl, ať jedeme za ním, že nás povede a rovnou ukáže Novou továrnu KTM v Mattighofenu. Když jsem za ním jel musel jsem se smát když jsem slyšel zvuky z rádia který měl ten maník na mašině, aspoň jsem nesledoval navigaci která se už fakt zbláznila. Po pár kilometrech nás zavezl k továrně KTM, kde nás upoutal asi 70 metrů dlouhý celý prosklený výstavní tunel, ve kterém byly modely KTM společně s moderními halami. Tam nás začal přemlouvat že ujel ženě a ať s ním jdeme pařit. Vysvětlil jsem mu, že chceme být odpoledne v Zee am See, abychom si zajistili včas ubytování. Řekl nám, že jedeme zbytečně složitě, vyvedl nás z města a ukázal cestu. Po rozloučení jsme jeli udaným směrem a už zase podle navigace, po pár kilometrech byla Honda znovu nasucho. Táta natankoval plnou a při pohledu do mapy jsme zvolili směr přes Laufen k cíli cesty.
Po cestě do Laufenu jsem se děsil dvou věcí. Za prvé jsem měl zvolenou na navigaci nejkratší trasu, která nás vodila po sice krásných ale velmi úzkých silničkách, lépe řečeno cestách, při kterých jsme projížděli mezi stády krav, lam, koní a mezi zemědělskými usedlostmi a já přestával věřit že do Laufenu někdy dorazíme. Za druhé, při příjezdu do Laufenu nás navigace znovu směrovala na dálnici do Salzburgu. Naštěstí byla po chvilce odbočka přes most a vytoužené vrácení do Německa a silnice číslo 20 směr Rakouský Lofer. Při krátkém průjezdu Německem jsme viděli první vodopád a užili jsme si asi kilometrový úsek silnice který byl jako rovina, která je složená pouze z pravých a levých zatáček. Je tam sice omezení rychlosti na 50km/hod, ale upřímně, kdo by neodolal trošku přidat. Při projíždění tohoto úseku už jsme se kochali ohledem na kopce po obou stranách silnice a sněhem na jejich vrcholcích.
Od Loferu jsme jeli neomylně podle cedulí a dokonce i podle navigace (asi proto že tam jiná cesta není možná) po stejné trase. Do Zel lam See jsme dorazili kolem půl páté odpoledne za krásného a jasného počasí při teplotě 22 st. C. Po projetí první části města jsem zahlédl motorku na které jsem viděl středočeskou SPZ, ukázal jsem na ně ať zastaví. Byl to párek, který se díky hezkému počasí a prodlouženému víkendu vydal na stejnou cestu. Zeptal jsem se jich zda nevědí o nějakém ubytování. Neměli nic domluveného a taky hledali něco na přespání, ale dál od turistických center. Měl jsem už dřevěnej zadek a nechtěl jsem jet zpátky x kilometrů a hledat. Rozloučili jsme se a popřáli si štěstí v hledání. To jsem nevěděl, že zastavím po 100 metrech a narazím na penzion ROSI. Z penzionu vyšla starší paní a na dotaz jestli má dvoulůžkový pokoj a kolik je cena odpověděla 25 Euro na osobu a v ceně je snídaně. Při rychlém kalkulu že je to 650 Kč a vlastně cena jako na Šumavě, neřešil jsem ani minutu a kývnul. Během pár minut jsme se ubytovali a shodili ze sebe vše motorkářské od pasu dolů
a vyrazili na večeři. Při objíždění jezera jsme narazili na několik restaurací a po dvou kolech jsme si i jednu vybrali. Musel jsem se smířit s tím, že jídlo pod 9Euro je nereálné a objednal jsem si kuřecí špíz a hranolky. Výsledek byl snad 500g naloženého kuřecího masa a fantastická večeře. Takové porce u nás nejsou:-).
Díky výhledu na okolní kopce a deficitu kávy jsem musel jet ještě nahoru, abych měl výhled na to asi stále studené jezero a to minimálně z nějaké klasické horské chajdy . Po několika nezdarech a prohlídkách farem, kde nás jednou vyprovodil i hodně nevrlý pes, jsme dorazili ke krásnému penzionu.
Byl asi o 650 nadmořských metrů výš než bylo jezero Zell am See s výhledem na okolní třítisícovky. Po objednání nepříliš chutného kapučína (asi pytlíkové), ale za to velké čepice ze šlehačky jsme si udělali pár fotek a kochali se zapadajícím sluncem. Kolem deváté večer jsme sjeli serpentýny, které vedly přes pasoucí se krávy zpátky do penzionu. Díky tomu, že mám panickou hrůzu o mašinu jsem ji zatlačil co nejblíže vchodu, řetězem ji spojil s Hondou a sundal kufry s haldou nepotřebných věcí.
Vyslechl jsem si něco o tom kdo by tu motorku chtěl a že nejsme v Čechách. S dobrým pocitem a ujištěním od paní domácí že druhý den bude stejně krásně jsme si dohodli na 8 hod ráno snídani a šli spát.
Jj tam jsem měl jet s kolegama na skútrech ČZ...představ si ty davy motorkářů a jak byli vyvalení že tam dojely na prasatech s PAv já měl jet s nima, ale bohužel nejel a když jsem jich poslouchal a včil si to tak čtu tak to byla chyba
oki kontaktuju kamoše co tam byli a nějaké foto dám k sobě do fotoalba....když mi to líčili tak jsem se válel smíchy, protože prý v těch serpentinách s PAv se plazili i na jedničku (to jsme ovšem jeli i v Tatrách) on ten dvoutakt (i s polosyntetikou) docela čudí a když si to tam jede partičká skútříků tak nějaký dým byl nejhorší je, že občas o jízdě nerozhoduje jen chuť a odhodlání, ale termín, práca aby se mohlo studovat přes rok apod. takže asi tak
Jedna z poslednich vesnic pred GG je tusim Lofer. Cca 3km pred vjezdem do Loferu je penzionekWalterhof - pro vas, kdo hledate klid mimo turisticky centra muzu vrele doporucit. Absolutni samota, komfort, 15 eur / osobu + 3 eura snidane. Opravdu parada.
Přidat komentář
Aby jste mohli přidávat komentáře, musíte být přihlášený.
Cesta na trošku zasněžený Grossglockner:-)
já měl jet s nima, ale bohužel nejel a když jsem jich poslouchal a včil si to tak čtu tak to byla chyba 
. Pošli nějaké fota a příště neváhej vyrazit.
Pěknej článek, akorát nevím, jestli soudruzi na BMW neudělali na teploměru nějakou chybu