2.den ráno.
V 5 ráno nás vzbudilo světlo a krásný pohled na kopce plné sněhu, do kterého se za jasného počasí opíralo ranní slunce. Do osmé ráno už jsem se jen převaloval a sledoval předpovědi počasí a teplotu na kopcích. Při pohledu na -4 st.C jsem se modlil, aby byla silnice na Grossgloskner otevřená a abychom nezmrzli.
V osm ráno seběhneme na snídani a čeká nás stůl s vejcem na měkko, plná nůše čerstvého pečiva, spousty druhů marmelád, sýrů a uzenin. K tomu na zapití dvojka džusu. Máme na výběr z kávy a nebo čaje. Po večerní zkušenosti jsem si chtěl dát čaj, ale zvítězila závislost na kávě. Znovu špatná volba, ale po přeslazení cukrem a půl deci mléka to vzdáleně připomínalo něco jako kafe. Po zhruba hodinové snídani jsme se sbalili, navlíkli se do co nejteplejšího oblečení a vyrazili k motorkám. Když jsem rozpojoval řetěz a uklízel ho do ledvinky všiml jsem si v zapalování Hondy klíčku. To už je s tou důvěrou k Rakušákům na mě moc. Po nastartování a důkladném zahřátí jsme vyrazili směr vytoužený a očekávaný cíl Grossglockner. Projeli jsme město a zajeli natankovat k místní Shellce, kde jsme si
doplnili benzín, umyli štíty přes které už nebylo skoro vidět a zajeli si upravit tlak v pneumatikách. Asi po 10-ti metrech se mi rozblikala palubka s upozorněním zadní pneumatiky a tlaku ,, jen 1,9 mpa,,. To je síla, už mě bude řídit kromě manželky i motorka. Jsem ale rád, že odhalila špatnou funkčnost měřiče tlaku u kterého jsem si podhustil pneu a mohl tak varovat i tátu na Hondě. Teď už nám nic nebránilo vyrazit směr Grossglockner. Od pumpy na kraji Zel lam See už je trasa dobře značena. Jedeme směr Salzburg a po dvou kilometrech odbočujeme na Glockner.
Projíždíme krásným a zeleným údolím mezi kopci s bílou čepicí a užíváme si krásně slunečné počasí. Strach z toho že nahoře zmrzneme se pomalu vytrácí. Dole byla teplota kolem půl desáté 14C což vypadalo slibně. Míjíme spoustu penzionů na kterých je vidět že většina zákazníků jsou motorkáři.
Po asi patnácti minutovém kochání přijíždíme k platební bráně.
Nejdříve tiše omdlím z 18 Euro za jednodenní vjezd pro jednu motorku, ale následně musím uznat, že udržet průjezdnou trasu 48 kilometrů v těchto podmínkách je asi pěkná řehole. Najíždím ke kase s tím, že platím za dvě motorky pán mi podává dvě upomínkové samolepky, brožuru v Češtině, účtenku na 22 Euro což se mi zdálo jako super (,,asi předsezónní sleva,,) , prohodí pár slov kterým jsem tak úplně, vlastně vůbec nerozuměl. Jediné na co jsem myslel byly zatáčky které nás čekají. Na cestu nás varoval abychom si dali velký pozor na vodu tekoucí přes silnici a v tunelech a hlavně ať jedeme v klidu.Za branou jsme udělali další nezbytný úkon a to polepení strojů památeční samolepkou, následovalo foto a hurá na to. Čekalo nás 48 kilometrů zatáček. Prvních asi deset kilometrů jsme jeli serpentinami a kolem bylo zeleno. Postupně s přibývající výškou klesala teplota a přibývala vrstva sněhu u silnice. Po pár kilometrech suché silnice mě najednou překvapila voda tekoucí přes silnici za polovinou zatáčky a já už jsem stačil jen sevřít půlky a čekat jak se s tím advík popere.
Hned jsme radši zvolnili a postupně kolem nás vyrostli až třímetrové sněhové bariéry. Po několika úžasných kilometrech plných zatáček a výhledů jsme přijeli na první odbočku bikerů, která vede na nejvyšší bod na který se tam můžete dostat a to 2.571 metrů nad mořem. Cesta je už jen po kostkách a zatáčky jsou pomalu 80% a jediná rychlost na kterou se v nich dá jet je jednička a dávat velký pozor na davy turistů, kteří se belhají nahoru pěšky, nebo na auto v protisměru. Při pročítání propagačního letáku mě pobavilo upozornění, že cesta není vhodná pro autobusy. Tam měli starosti i s auty. Po několika serpentinách jsme vyjeli na krásně prohrnuté parkoviště, které je rozdělené na motorky a auta. Slezeme dolů a kocháme se výhledem na okolní kopce a dolů na Zel lam See. Teplota byla 4 st. C nad nulou ale díky sluníčku jsme šli do trička. Po kratším kochání jsme pokračovali dál směr ledovec.
Po asi třech kilometrech jsme projeli první tunel, kde jsme jeli hodně opatrně, protože v něm tekla voda a po stěnách byly obrovské krápníky z ledu. Po pár dalších zatáčkách projíždíme dalším tunelem ve výšce 2.500 metrů nad mořem a odkrývá se před námi další krásný výhled. Zastavíme, fotíme a vyrážíme dál. Po sjezdu o nějakých 600 metrů nad mořem níže jsme narazili na zákazovou značku směr ledovec. V tu chvíli se mi vybavila slova, která na mě chrlil ten chlap při placení mýtného
a hlavně ta sleva :-).
Sjeli jsme k bráně na druhém konci průsmyku a vraceli se na vyhlídku ve výšce 1.907 metrů nad mořem a kochali se kontrastem zeleného údolí a zasněžených hor. Bohužel byla restaurace na odpočívadle zavřená, ale snídaně stejně byla dost vydatná a byla pouze žízeň, kterou jsme uhasili z vlastních zdrojů. Asi tak po hodinovém kochání a sledování zavřené cesty na ledovec s tím, že jsem tam zahlédl jet kamion a asi i auto, přechovával jsem si naději na otevření silnice. Když pak prolétl vrtulník směrem na ledovec, přestával jsem věřit otevření silnice. Po dobrým pokecu s partou Českých motorkářů, kteří nám doporučili cestu na Krimelské vodopády, vyrážíme směr první tunel ve výšce 2.500 metrů. Míjíme stále ještě zavřenou cestu na ledovec a já si začínám znovu užívat zatáčky. Když projíždím jednu pravou, najednou mi do obličeje a na bundu vlítne smršť sněhu. Dost mě to vyděsilo a měl jsem pocit že na mě padá ta více než dva metry vysoká stěna sněhu kterou se proplétá silnice.
Po srovnání motorky po zatáčce a pohledu na zadní boční kufr jsem pochopil že se na mě nic neřítilo. V té zatáčce jsem si kufrem docela slušně škrtl o sněhovou bariéru až sníh lítal všude. Naštěstí to mašina vůbec nepoznala. Řádně vyjukán jsem zastavil abych situaci popsal. Udělali jsme další fotky a vyfotili jsme si mašiny vedle sněhových fréz. Po chvilce, kdy se mi vrátil tep do správné frekvence, jedeme zpátky na parkoviště v 2.571 metrech. Fotíme si poslední kostkovou část cesty k parkovišti a díky krásnému počasí si na těch pár stovek metrů nebereme rukavice. Když jsme se rozjeli tak jsem si hned zapnul vyhřívání naplno. Byly stále 4 st. C ale sluníčko dělá divy(pouze ale když stojíte). Zaparkujeme vedle spousty sporťáků Opel Speedster kteří tu mají sraz a jdeme na další podprůměrné kafe ve vysoce nadprůměrném počasí a prostředí. Co mě překvapilo byl počet Čechů na motorkách, v autech a autobusech. Asi v půl čtvrté se mi zastesklo po ženě a prckovi a díky tomu že nemáme zajištěné ubytování se rozhodujeme pro návrat domů. V klidu sjíždíme z hor až za jednou zatáčkou vidím něco na zemi. Vypadá to jakou hadr až do chvíle kdy se zvedne hlava a přede mnou se vyhřívá svišť. Házím tam varovky, zastavuju a chci si ho vyfotit. Asi nebyl fotogenický tip a utekl se mi schovat do kanálu. Já měl aspoň radost že jsem ho nepřejel.
Při cestě zpět dotankujeme u Shellky, dohodneme se na cestě na Lofer a razíme cestou zpět na Laufen, přes který si to zkrátíme po Rakouské straně hranice do Branau a na Passau. Do Passau přijíždíme dolem šesté a Honda potřebuje znovu napít. Při proplétání městem znovu zazlobila dvakrát navigace a jednou mě poslala do protisměru což mě docela vyděsilo, ale po pár drobných odbočeních se dostaneme na správnou stranu Dunaje a hurá do Čech. Cestou na hranice mě naštval řidič dodávky tím, že dělal všechno abychom jsme ho nemohli normálně předjet. Kolem půl osmé projíždíme hranice a stavíme na první OMW za hranicema. Dáme kafe z automatu, tradičně dotankujeme Hondu a díky dobré ceně i BMW (průměrná spotřeba za cestu 5,1litru). V těchto pozdních hodinách už se nám začínají hlásit žaludky. Dohodneme se že se najíme až v Praze a rovnou si objednáváme přes telefon žebra. Stejně to nevydržím a natlačím do sebe bagetu.
Zpátky už je cesta pohoda. Jediné co mě po cestě trošku vyděsí je zhasínající osvětlení palubní desky mého BMW. Až za tmy zjistím že svítí pouze za tmy a díky šeru se tak sama rozsvěcela a zhasínala. V půl desáté parkujeme před restaurací a s chutí polykáme žebra.
Za dva dny jsme ujeli 986 km a užili si krásné přírody a počasí. Provizorní montáž štítu na Hondu vydržela a navigace přežila i když jsem jí chtěl několikrát rozšlapat. Už nyní plánuji další cestu a doufám, že budu mít štěstí na stejně krásné počasí a možná i gelové sedlo, ze kterého mě nebude tolik bolet pozadí. Bean
Jj tam jsem měl jet s kolegama na skútrech ČZ...představ si ty davy motorkářů a jak byli vyvalení že tam dojely na prasatech s PAv já měl jet s nima, ale bohužel nejel a když jsem jich poslouchal a včil si to tak čtu tak to byla chyba
oki kontaktuju kamoše co tam byli a nějaké foto dám k sobě do fotoalba....když mi to líčili tak jsem se válel smíchy, protože prý v těch serpentinách s PAv se plazili i na jedničku (to jsme ovšem jeli i v Tatrách) on ten dvoutakt (i s polosyntetikou) docela čudí a když si to tam jede partičká skútříků tak nějaký dým byl nejhorší je, že občas o jízdě nerozhoduje jen chuť a odhodlání, ale termín, práca aby se mohlo studovat přes rok apod. takže asi tak
Jedna z poslednich vesnic pred GG je tusim Lofer. Cca 3km pred vjezdem do Loferu je penzionekWalterhof - pro vas, kdo hledate klid mimo turisticky centra muzu vrele doporucit. Absolutni samota, komfort, 15 eur / osobu + 3 eura snidane. Opravdu parada.
Přidat komentář
Aby jste mohli přidávat komentáře, musíte být přihlášený.
2.den ráno.
já měl jet s nima, ale bohužel nejel a když jsem jich poslouchal a včil si to tak čtu tak to byla chyba 
. Pošli nějaké fota a příště neváhej vyrazit.
Pěknej článek, akorát nevím, jestli soudruzi na BMW neudělali na teploměru nějakou chybu