Maďarsko, Chorvatsko, Bosna a Srbsko aneb z hranice na hranice
Ráno disciplinovaně vyrážíme docela brzy. Čeká nás opět cca 500 km a tak není čas na nějaké zdržování. Už abychom měli tu maďarskou placku za sebou. Kolem poledního začíná pršet. Někteří nasazují nepromok. Já spekuluji na dočasnost srážek. Mylně. Věřím ale své Cordule a tak se schovávám za plexi s tobinátorem a nevyměknu. Přejíždíme hranice do Chorvatska. V pohodě. Následně do Bosny už to tak jednoduché není. Vše ale probíhá zdlouhavě, ale rovněž v závěru bez problémů. Už neprší a začíná být docela teplo. Teploměr ukazuje 33C. Kolem třetí odpoledne přejíždíme hraniční most do Srbska a teď už jenom údolím hraniční řeky s Bosnou rovnou do hor. Brzy je nám ale jasné, že do Černé Hory nedojedeme. Údolí se táhne jako had a nijak moc nestoupá. Na horizontu sice vidíme hraniční pohoří s Černou Horou, ale nijak rychle se nepřibližuje. Proto využíváme služeb útulného penzionu u hraniční řeky s Bosnou. Je to tam jako by kamenem dohodil. Řeka je nezvykle čistá. Jídlo dobré. Pivo docela taky. Mají volný ale jen čtyřlůžák a tak se dobrovolně rozhoduji strávit noc venku na terase. Hvězdy, šumění řeky, prostě idyla. Kolem druhé ráno mě však probouzí déšť.
Černá Hora
Konečně ráno stoupáme serpentinami do hor. Už neprší a noční déšť vyčistil vzduch. Je krásně vidět hluboké údolí a hraniční hory. Konečně překračujeme hranice do Černé Hory. Plechová maringotka a jeden flegmatický pohraničník na srbské straně. Opisuje si všechna možná čísla motorek i našich pasů. Kupodivu půlku z nás pouští bez problému a druhou ne. Očekává zřejmě bakšiš. Po půlhodině to však vzdává a my můžeme dorazit k hraniční kontrole na černohorské straně. Tam už je to úplně jiné. Pohraničníci jsou ochotní, usměvaví. Černovlasá černohorské slečna nám nabízí leták s mobilními službami tamního operátora. Odoláváme. Pak už nás čeká cesta s nekonečnými zatáčkami do vnitrozemí. První atrakcí je vysoký most nad údolím řeky. Údajně se jedná o jedno z nejhlubších údolí v Evropě. Cesta pak vede několik desítek kilometrů tímto úchvatným údolím po proudu řeky. Máme v úmyslu projet tyto hory křížem krážem a k večeru dojet k nejvyššímu černohorskému pohoří Dormitru. Na mapě vybírám cestu přímo do srdce pohoří. Vypadá docela dobře. Na tý mapě. Po několika kilometrech však asfalt mizí. Zastavuje ve vesnici u opravdu svérázné stánku s občerstvením. Kupujeme pivo v a nějaké párky. Celková útrata pro 5 lidí jsou necelé 3 Eura. Už chápu proč tu Rusáci skupují ve velkém pozemky. Při vzniku Černé Hory bylo za národní měna určeno právě Euro. Proto na tuto celkem chudou zemi udělali nájezd právě finančně silné ropou nažrané kobylky z východu a rychle skoupili většinu atraktivních pozemků u moře a v horských letoviscích. Černohorci jsou ale velmi příjemní lidé. Vždy se dávají s námi do řeči a ochotně poskytují informace o vhodném ubytování či trase. Tak se to stalo i v tomto případě u „PIVO-SOK“ stánku. Po diskuzi s místními usedlíky se vracíme zpět do hlavního údolí a po asi dvaceti kilometrech odbočujeme na úzkou asfaltku opět do hor. Cesta je úchvatná. Zatáčka následuje zatáčku a stále stoupáme. Jedu první a nechám unést atmosférou horské silnice. Přidávám plyn a krouhám jednu zatáčku za druhou. Karoo „T“ vpředu a E-09 vzadu sedí jako přibité. Kličkuji po super novém asfaltu mezi kameny, které eroze poslala na cestu. Najednou z ničeho nic krásný asfalt končí a já už dobržďuji na šotolině. Čekám na kluky a mávám, aby zpomalili. Konečně pořádný terén. Mé nadšení však Kaco na „silničce“ jaksi nesdílí. Zdolává několik km šotolinky docela dobře. Za sedlem je už zase asfalt a opět nekonečně zatáček dolů. Sjíždíme do dalšího údolí. Jsou čtyři hodiny odpoledne a před námi je poslední úsek dnešní stoupání. Dalším údolím vyjet na náhorní plošinu ve 1300 m.n.m. nad kterou se tyčí cíle naší dnešní cesty. Horský masiv Durmitor.
Ubytování máme v rodinném penzionu. Majitelka hovoří plynně rusky a tak není žádný problém v komunikaci. Kupujeme místí víno i láhev pálenky. Má grády. Raději se neptáme, z čeho je. Celá náhorní plošina je jedna velká pastvina protkaná nitkami úzkých asfaltových a šotolinových cest. Za druhé světové války tady měli Italové letiště a kontrolovali vzdušný odtud prostor mezi Řeckem a Chorvatskem. Se soumrakem přichází docela chlad a teploměr padá pod 10C. Nadmořská výška se nezapře.
Páji vážně nádhera,moc dobře sem si počet a hodně přemejšlíme nad tím že přehodnotíme letošní dovolenou kterou sme chtěli ject do Rumunska a do Bulharska se sject vykoupat,vaše cesta nějen mě natchla a proto bych chtěl víc info,třeba i nějaký GPS kempů a ubytování kde jste byli,jo Kaco to je cvok ) ale to se se ví ) a vaše banda je užasná,je uplně paráda že když se jeden stroj posere vracíte se všichni,prostě parta jak má bejt a nenechá kámoše ve štychu,dělá me to taky tak a nikdy nikdo nepřemejšlí o tom že by se nevrátíl,prostě to k mototuristice patří,nemuže pořád jen všechno fungovat,ale parta musí fungovat pořád a o tom to je,udělali ste mi kluci fakt radost!!!!
No moc hezky jsem si početl a pobavil se. Přesně jak píše shimi - je to super, když při cestování (a nejen při něm) jsou všichni zůčastnění pospolu nejen když všechno funguje, ale i když se věci "serou". Proto zásadně jezdím na výlety, dovolený (nebo jak to jenom pojmenovat) s lidmi, který léta znám a vím, že když bude problém, tak pomůžou a prostě to vezmou s přehledem - může se to stát i jim
Přidat komentář
Aby jste mohli přidávat komentáře, musíte být přihlášený.
) ale to se se ví 
. Přesně jak píše shimi - je to super, když při cestování (a nejen při něm) jsou všichni zůčastnění pospolu nejen když všechno funguje, ale i když se věci "serou". Proto zásadně jezdím na výlety, dovolený (nebo jak to jenom pojmenovat) s lidmi, který léta znám a vím, že když bude problém, tak pomůžou a prostě to vezmou s přehledem - může se to stát i jim
