Cesta do Garmisch-Partenkirchenu na BMW MOTORRAD DAYS 04.07.-07.07.2008 a dále do Itálie na pizzu
Večer jsme si zašli na večeři a objednali jsme si na nedělní ráno projížďku v enduro parku. Před stanem jsme si udělali kávu 3 v 1 a probírali pobyt a výlety v okolí. V neděli ráno nás znovu oproti předpovědi přivítalo krásné počasí. Rychle jsme vykonali všechny potřeby a na 9 hod jsme měli s Pólem objednanou jízdu. Skvělé bylo, že si každý mohl vybrat jakou motorku chtěl. Já si zvolil Advíka abych poznal jak se chová v terénu a na špalkách. Byl jsem asi tak nervózní, že jsem si až při nasednutí na motorku uvědomil, že nemám rukavice. S velkou prosbou jsem poslal Zděnka kterému ještě jednou dík do stanu pro rukavice. Instruktáž k trati byla jednoduchá, instruktor jel první a pak smečka motorkářů. Nastartoval jsem motorku abych si zahřál motor a hned jsem v duchu poděkoval tomu dobrákovi který naplnil až po víčko 33litrovou nádrž; Zděnek stále nikde a tak mi blesklo hlavou, že musím jet velmi opatrně než přinese rukavice a že si zatím v klidu osahám trať. To vzalo za své ihned na začátku, kdy se vyjíždělo do stoupání a já dal plný plyn a užíval si prokluzování zadního kola a smýkání zádi. Co se týká sjezdů byl jsem ale opatrnější. Největší past byla asi ve dvou třetinách trati. Byla zde vytvořena zatáčka doprava se stoupáním a zasypaná kameny které působili jako kdyby člověk vjel do písku a zabořil se. Skončilo tam dost motorek výrazně lehčích než na jaké (jako jediný) jsem jel já. Kdo by se také chtěl dřít. V tom kamení jsem nechtěl skončit a tak jsem držel plyn a nepovolil. Advík se kroutil, ale projel. Když jsem objel první kolo tak již dole stál Zděnek s rukavicemi a fotil. Rychle jsem zastavil a navlékl rukavice. Pak už jsem si jen užíval dráhy, hrabání do kopce a i zvednutí předního kola po přeřazení na dvojku. Prostě super. Po dvaceti minutách jsme zaparkovali motorky úplně vyřízení a totálně propocení. Vše co jsem měl na sobě muselo dolů a dalo se ždímat. Asi to nebyl nejlepší nápad, když jsme před obědem měli sednout na motorky a jet dál. Když jsem u toho oběda, tak při dotazu jestli mají kluci, zněla odpověď ano, pak padla myšlenka na pizzu. A když pizzu tak přeci v Itálii. To znamenalo jediné. Vyrazit směr Itálie. Vyjeli jsme směrem na Lermoos po 181 a odbočili na silnici 179, na které jsme zdolali první průsmyk Fernpass, kde nám začalo dost slušně pršet a to nám vydrželo až do večera druhého dne. Projeli jsme přes Motz a dále přes Haiming na solnici 186 směr Itálie. Od té doby jsme už jen stoupali a postupně předjížděli asi celé silniční pole nějakého cyklistického závodu. Při výjezdu průsmyku Passo del Rombo jsem měl na mále, když jsem předjížděl hlouček cyklistů. Při sjezdu se jejich skupinka najednou rozšířila tam že na mě zbylo místo v zatáčce za středovou čárou a naproti vyjelo auto. Zachránilo mě ABS, které zafungovalo a já situaci zvládl.
Když jsme o pár kilometrů dál stavěli v horském městečku Solden, vyprávěl Zděnek jak ho jeden cyklista zasáhl šlapkou do nohy. Když jsme za drobného deště vyjížděli do průsmyku překvapilo nás množství pasoucích se krav a hlavně mlha, při které nebylo skoro nic vidět. Když jsme dorazili na průsmyk za drobný poplatek 11Euro nebylo skoro vidět a když jsem zastavil ,abych si vyfotil kluky při výjezdu u cedule Passo del Rombo 2.509 metrů nad mořem, zjistil jsem, že mám motorku napříč v silnici a hned za zatáčkou. Po rychlé korekci jsem udělal fota kluků jak projížděli a pak při přejezdu hranice do Itálie, která díky mlze nebyla skoro vidět, jeli velmi pomalu dolů. Při průjezdu jednoho tunelu byla taková mlha, že nebylo vidět kam vede silnice a jestli zatočit vpravo nebo vlevo.
V jedné části když se částečně rozpustili mraky byla vidět nádherná scenérie hor a do nich zakousnuté silnice, která se klikatila jak had. Stále ale lilo jako z konve. Sjeli jsme do městečka Moss i. Passeier, kde jsme zastavili u první Pizzerie. Tam jsme zjistili, že vaří až za hodinu, ale to nám rozhodně nevadilo a unavení jsme si dali kafe a čaj. V pět jsme si vychutnali pravou Italskou pizzu a ještě jsme byli svědky pádu jedné Němky na Benelli, která chtěla dobrzdit před restaurací, ale uklouzlo jí přední kolo a už se vezla. Naštěstí se jí nic vážného nestalo a mašina to odnesla jen pár plasty a odřeným víkem. V duchu jsme děkovali za duální brzdy a ABS. Po kávě jsme pokračovali dále. Kolem šesté hodiny jsme vyrazili směr Innsbruck. Ve městečku St.Leonhard i.p. jsme odbočili vlevo po silnici 44. Postupně jsme jeli rychle jako na suché silnici. Dost jsme spoléhali na naše Báwa a taky nás hnala touha po horké sprše.
Já jsem si ověřil, že protiprokluz, který tam mám není zbytečný a hodně pomáhá při kalužích na silnicích a v zatáčkách. Celou cestu jsme si všichni navíc přitápěli v rukojetích. Byl alspoň pocit tepla, když ne sucha. Mám sice nástavce od Touratechu, ale po 7 hodinách v dešti už je asi úplně jedno co kdo má na sobě.
Cesta vedla znovu prudce do kopce přes Passo di M.Giovo. Měli jsme znovu štěstí na krásný výhled. Sjížděli jsme směrem na Brenner a dále po silnici 182 do vesničky Lans, ve které jsme se ubytovali v krásném rodinném hotelu. Majitelka byla motorkářka a před hotelem měla zaparkovanou svoji Guzzi. Pól řekl že dohodl cenu 44Euro pro nás tři i se snídaní. Sundali jsme ze sebe mokré oblečení. Musím pochválit bundu Rally 2, pod kterou jsem byl suchý, což bylo společně se suchými botami k neuvěření. Kalhoty jsem nasadil už při prvních kapkách a to zimní na snowboard. Motorkářské jsem měl totiž totálně propocené. Ani ty nevydrželi a na zadku jsem byl durch. Rozhodně jsem necítil pocit sucha a bezpečí:-). Po pořádně horké sprše a rozvěšení mokrých věcí jsme šli na řízek a hranolky. Prokecali jsme se do pozdní noci a šli spát.
V pondělí ráno jsme se vzbudili znovu do vydatného deště. Posnídali jsme vydatně a po naložení motorek jsme šli platit. Dost jsme se divili, když cena 44Eur byla na jednoho, ale za to vyspání v posteli a sprchu to stálo. Sjeli jsme do Innsbrucku a díky počasí jsme se zřekli výletu na Krimelské vodopády. Jeli jsme po silnici č.171, dále po silnici č.178 přes Lofer, kde jsme tankovali a také se občerstvili po silnici č.21 do Passau. V Passau jsme se ještě zastavili ve firmě Pollo, kde na nás nevěřícně koukali, když z nás doslova tekla voda. Z Polla jsme již jeli přímo do Prahy. Docela mě překvapilo, že když jsme v Passau projížděli zácpou tak nám nikdo neuhýbal a naopak nás blokovali. Díky tomu, že jsme všichni měli postraní kufry tak bylo prodírání složitější. Můžu říct, že naše průměrná rychlost byla ten den 75km/hod a průměrná spotřeba 5,2lit. Do Prahy jsme dojeli ve zdraví po 11 hodinách a když jsem šel na večeři zjistil jsem, že mám úplně černé ruce jak mi pustili rukavice. To beru jako dobrý výsledek, protože Zdeněk který neměl kryty rukou měl černé ruce již v Loferu, což bylo po cca 5 hodinách.
Týden po příjezdu jsem vyrazil dokoupit kalhoty, které opravdu nepromoknou a už se nemůžu dočkat až vyrazíme v půlce srpna znovu. Cílem bude Italské Stelvio.
Večer jsme si zašli na večeři a objednali jsme si na nedělní ráno projížďku v enduro parku. Před stanem jsme si udělali kávu 3 v 1 a probírali pobyt a výlety v okolí. V neděli ráno nás znovu oproti předpovědi přivítalo krásné počasí. Rychle jsme vykonali všechny potřeby a na 9 hod jsme měli s Pólem objednanou jízdu. Skvělé bylo, že si každý mohl vybrat jakou motorku chtěl. Já si zvolil Advíka abych poznal jak se chová v terénu a na špalkách. Byl jsem asi tak nervózní, že jsem si až při nasednutí na motorku uvědomil, že nemám rukavice. S velkou prosbou jsem poslal Zděnka kterému ještě jednou dík do stanu pro rukavice. Instruktáž k trati byla jednoduchá, instruktor jel první a pak smečka motorkářů. Nastartoval jsem motorku abych si zahřál motor a hned jsem v duchu poděkoval tomu dobrákovi který naplnil až po víčko 33litrovou nádrž; Zděnek stále nikde a tak mi blesklo hlavou, že musím jet velmi opatrně než přinese rukavice a že si zatím v klidu osahám trať. To vzalo za své ihned na začátku, kdy se vyjíždělo do stoupání a já dal plný plyn a užíval si prokluzování zadního kola a smýkání zádi. Co se týká sjezdů byl jsem ale opatrnější. Největší past byla asi ve dvou třetinách trati. Byla zde vytvořena zatáčka doprava se stoupáním a zasypaná kameny které působili jako kdyby člověk vjel do písku a zabořil se. Skončilo tam dost motorek výrazně lehčích než na jaké (jako jediný) jsem jel já. Kdo by se také chtěl dřít. V tom kamení jsem nechtěl skončit a tak jsem držel plyn a nepovolil. Advík se kroutil, ale projel. Když jsem objel první kolo tak již dole stál Zděnek s rukavicemi a fotil. Rychle jsem zastavil a navlékl rukavice. Pak už jsem si jen užíval dráhy, hrabání do kopce a i zvednutí předního kola po přeřazení na dvojku. Prostě super. Po dvaceti minutách jsme zaparkovali motorky úplně vyřízení a totálně propocení. Vše co jsem měl na sobě muselo dolů a dalo se ždímat. Asi to nebyl nejlepší nápad, když jsme před obědem měli sednout na motorky a jet dál. Když jsem u toho oběda, tak při dotazu jestli mají kluci, zněla odpověď ano, pak padla myšlenka na pizzu. A když pizzu tak přeci v Itálii. To znamenalo jediné. Vyrazit směr Itálie. Vyjeli jsme směrem na Lermoos po 181 a odbočili na silnici 179, na které jsme zdolali první průsmyk Fernpass, kde nám začalo dost slušně pršet a to nám vydrželo až do večera druhého dne. Projeli jsme přes Motz a dále přes Haiming na solnici 186 směr Itálie. Od té doby jsme už jen stoupali a postupně předjížděli asi celé silniční pole nějakého cyklistického závodu. Při výjezdu průsmyku Passo del Rombo jsem měl na mále, když jsem předjížděl hlouček cyklistů. Při sjezdu se jejich skupinka najednou rozšířila tam že na mě zbylo místo v zatáčce za středovou čárou a naproti vyjelo auto. Zachránilo mě ABS, které zafungovalo a já situaci zvládl.
diky kamo byl moc fajn........ze jo.....