Tomu bych nevěřil enduroskola.cz aneb "Kluci vono to jde"
Dva dni nejlepší investice do bmw. Jasný dobrá motorka je základ, ale jezdit s ní pro radost je něco jinýho. Hele já vyjedu kamenitej pešunk, šterkovej kopec a hlavně ho i sjedu. Jo taky jsem dostal ještě větší chuť na ten brod na Berounce. Minule jsem tam přejel lesní potok (louži) a myslel jsem si že jsem King of Road. Milan je fakt dobrej.
NEVYDRŽEL JSEM TO A MUSEL TO SEPSAT
Tak jsem se konečně urval a vyrazil se něco naučit. První den mlha jako kráva, já "Velký cestovatel" přijel o hodinu později. Klukům dík za to, že na mě počkali. Pak "rychlý" přesun na místo. Zastavit, stopnout motorky, sundat helmy a začínáme.
Milan se usmál, a začal: "Tak teď vám řeknu, co máte dělat, vy to dělat nebudete, tak vám to budu říkat pořád". "Motorku musíte ovládat vy, ne ona vás". Trochu jsem se usmíval, jo to bych fakt chtěl. "Kam se díváte, tam skončíte". Zase jsem se usmíval, když jsem ji ráno tahal z garáže, chtěl jsem chytit helmu a padla motorka, slušný začátek. "Motorka se drží koleny a ovládá hlavou". To už se mi začalo chtít řechtat. Já mám vždycky mozoly na rukách a hlavu v oblacích, nebo nebezpečně blízko země. Ne že bych to tak klopil, ale občas se válím a protože jsem opatrnej, tak padám při malých rychlostech.
"No tak jedem". Stroje zaburácí, my nasedneme a rozjíždíme se a…. Stoupnou, stlačit koleny, uvolnit ruce, ramena… Dobrý jsem překvapený, jak je dobrý někoho vidět - fotky na webu fakt nestačí a vlastní zkušenost… kdyby se na ní dalo zapomenout, protože odnaučit se něco je fakt dřina… Co bolí to sílí, vím to po těhlech dvou dnech na sto procent a myslím, že nazapomenu…
Párkrát jsme si prokličkovali slalom, sebevědomí rostlo… Tak a teď otáčení v malém prostoru, takový ty nudný základy, znáte to… Chyba lávky, smrt v očích při jízdě krokem. Žádný: kam se koukáš, tam vyjedeš, pěkně šmíruju kameny pod sebou a … jsem mimo, dlouhej jak prase. Znovu a znovu. Zmatek v hlavě, a "strach, vole já měl strach, že spadnu,"strach to je panečku brzda a zjištění, potí se mi zadek nejen tím, že mlha vystoupala a začalo být vedro.
No pak to samý na druhou stranu… bitva sám se sebou.. Nic moc, ale najednou už dělám docela slušný pokroky ani nevím jak. Je to Milan, který po každý jízdě dá tipy a dělá to fakt dobře. Občas jsem ten magor, co s chce všechno dělat po svým, pak neslyším, nevidím, ale Milan na mě udělal dojem. Nejen že umí jezdit, ale to co je podstaný, umí to s lidma, klobouk dolů.
Zmenšíme průměr otáčení a znovu. V klahotech mám teplo jak v Iránu v létě, po zádech se valí pot, ale mám chuť to zvládnout.
"Tak kluci a jdem na nějaký ty výjezdy a sjezdy". Přesuneme se kousek vedle a když vidím, co si vzal Milan do hlavy, povolují mi zatím jen kolena, ale cítím, že to budou za chvíli i svěrače. První jede, je to OK, druhý a.. Já. "Vole to bude držka", je to první co mě napadlo. Infarkťácký srdce začalo vynechávat. Viděl jsem jen ty "hrozný šutry", tu uzounkou mezeru mezi nima.
Milan se usmívá." Pomalu si najeď, vyber si kudy pojedeš. Pak se podívej nahoru. Pod stoupákem ji přilož tak, abys nahoře mohl ubrat, vystavit spojku a pomalu najet na to, co je na vrcholu". Pak jen kývne hlavou a já jedu.
Vole já jsem tu a celej, svěrače se zase na chvilku zpevnili i když si nejsem v ten okamžik moc jistej.
Znovu a znovu, strmější kopce, víc šutrů a já? Kromě toho, že jsem všude mokrej jak myš mi v hlavě bubnuje slavný "Já su tak štastnýý".
Nikdy bych tomu nevěřil, že to dokážu, nikdy. Jasně, že jsem byl první, kdo to položil při otočce na úzké silnici -musím mít něco extra.
Když jsem si vyjel sám u nás na Křivoklátskou, tak jsem se ploužil po lesních cestách, teď naposled i pěkně zapadaných listím, byl jsem rád, že jsem zpátky na silnici.
Oběd, jsme všichni dost zmožení, ale slušně nabuzení… Naházíme do sebe jídlo a jedem zpátky trénovat. Milan nás zve na malou projížďku po cestách necestách, abychom si odzkoušeli, to co jsme se naučili. Jo to bylo vono, to je enduro, ale to jsem nevěděl, co nás ještě čeká.
Vše bylo ok, jen někde u rybníka se schovalo takový to bahýnko pod listí.. Bum první mašina s turistickejma gumama dělá otočku o 180 stupňů a končí i s pilotem na zemi. Sesedám a kámoš za mnou zkouší bokem parkovat skoro v rybníce… Nikomu se nic nestalo, smích, vzájemná pomoc a pokračujem..
Nejsem sám, to není špatný pocit.
Jezdíme nahoru a dolů, stavíme v kopci mezi kamením -drilujeme a Milan pořád s tím svým klidem dává zpětnou vazbu a piluje v nás to podstatný. Někomu to jde fakt úžasně, já k nim nepatřím, přesto zvládám věci, který by mě v mých snech o cestování na mašině ani nenapadly.
Konec dne. Jedeme domů. "Zítra to bude lepší" slyším Milana ještě večer, když jsem s očima v sloup vyprávěl, jaký to bylo. Jo taky jsem předved jízdu bokem na motorce - vedlejší efekt tréninku. Myslím, že na koni to byl posed pro ženský, ale já si připadal jak velkej chlap.
Druhý den. Přejezd na rozestavěnou dálnici. Kopce hlíny jak blázen, bahno, jíl, štěrk, voda - prostě všechno co tě napadne. Sebevědomí zase prudce pokleslo. Tohle už je fakt mimo.
Začínáme a "ONO" to jde, neskutečný, mimo rámec představ před prvním dnem. Nahoru dolu, po bocích kopce, velkej výjezd, prudkej sjezd, všechno nikdo neleží všichni zvládají.
Milan se usmívá, už to zažil mockrát, ale my? "Zázrak, to je zázrak - nakrmení hladových byla proti tomu sranda nebo trik, ale tady ne, tady to je na vlastní kůži.
"Jdeme se učit jezdit v kolejích", říká Milan suverénně a jdeme, tedy sjíždíme takovou tou poloprašnou sutí zeminy.
Koleje se jezdí tak a tak a jedem a dobrý. Žádný na trojku nohy na zemi a zvedání motorek. "Dobrý", říká Milan "teď bahno, to trochu jinak".
Bahno nás taky už zkouší, první motorka na boku, druhá, a pak i já jsem se vyválel v té vedlejší louži - získal jsem super patinu, co pak všichni na pumpě obdivovali. Kdyby věděli, že je to známka blbosti a ne chrabrosti, ale co…
No a pak to přišlo. Průjezd kolejí, přejezd doprava prudký stoupák do nebe, co začíná snad náklaďákem jemnýho prachu. "Kluci, srovnat motorku, vybrat si cestu, podívat se nahoru, naložit a jste tam", říká Milan." Jo kdo chce, kdo nejde nic se neděje, všichni víme jaký to je, to není ostuda". Milan hází záchrané lano.
První je tam, na zlomu mu padá motorka, ale v pohodě to zvládl chyběl jen kousíček. Druhý, třetí a já. Projedu kolejí, vyberu si cestu, naložím a asi v polovině kopce ztratím koule, ubírám, dívám se kolem sebe kam padnu, motorka vybočuje. Poslední co slyším v hlavě je Milan: "Na motorku kašlete, zbavte se jí, ta se snadno opraví". Zbavuju se jí. Odskočím do zadu, ale kopec je dost strmý. Rána jak z děla do zad. Dech nikde. Milan nade mnou. "Chvilku", sípám,"chvilku"… popadám dech. "Jsi OK" vnímám Milana jako z dálky. Jsem, kluci mezitím svedli motorku dolů. Dýchám, kouřím a koukám, jde to, kluci to zvládli. Natočím motorku, rozjedu se a vím, že jsem vlastně předtím neudělal nic z toho co mi Milan radil dobře.
Plyn, pohled nahoru, jsem tam. Jsem tam. Vole jsem tam.
Tak a teď dolů a pak na oběd, zase se tlemím, jak ve školce, ale super pocit. Ten kopec mi připadal jak duna z Dakaru a já ho zvládl.
Přejíždíme štěrkem, prachem, kolejema, přes muldy sami. A je tu voda. "To se vám může hodit", říká Milan. "Nejde o to zvednou vlnu jak ve filmu, jde o to na druhý straně pokračovat". Tak jdem na to nejdřív po pevným - štěrk pod vodou. Pak po blátě, jsme na druhý straně a bez koupání.
Oběd, lížu si rány, žebra bolí jako čert, ale páteřák, vlastně celý krunýř, který mám se osvědčil, dobrá investice, rozložil tu ránu do plochy, spadnout na ten balvan jen tak…
Třesou se mi ruce i nohy únavou, ale .. Dobrá parta, dobrá atmosféra, spousty zážitků, vole, kdy jsi to zažil naposledy..
Po obědě projížďka krajinou a naše jistota roste. To, co teď jezdíme, se mi zdá neskutečný. Nevím jak to Milan dokázal v tak krátký době, ale je fakt klasa… Vrcholem byla vysoká tráva, sjezd, spousta hlubokejch stupňů a nic, žádná smrt v očích jen opatrnost a radost, vole jde to…
A zase dril, brzdění do smyku a nějaký efekty.. Už silně vadnu, překročit motorku s těmi žebry skoro nejde, kluci super, řádí, točí se smykem kolem pneumatik - točím video a přemýšlím…
Za dva dny, s dobrým trenérem se dá zvládnout strašně moc… Chce to v tom pokračovat, dostat do rutin, celý to rozchodit, zbavit se tý strnulosti, uvolnit to… Ale to nebylo cílem kurzu udělat suveréna. Cílem bylo dát "VELMI DOBRÝ A POTŘEBNÝ ZÁKLADY" A TO SPLNILO NA 100%
