Hranice jsme se rozhodli překročit na přechodě Vyšné Nemecké / Užhorod, takže z Košic jedeme po silnici E50, která protíná Dargovský průsmyk, kde je vojenský památník a dva tanky, na kterých se na hlavni klátil Charlie na cestě do New Yorku. Za městem Michalovce míjíme Zemplínskou Šíravu v celé její kráse a před Sobrancema dorážíme na hranice. Fronta není takřka žádná a tak na slovenské straně jsme odbaveni asi během 5 minut. Na ukrajinské straně není také skoro nikdo a tak si po poradě s celníkem začínáme vyplňovat „nutné“ dokumenty k naší návštěvě tohoto státu. Po dvojím vyplnění je jdu odevzdat do budky celníků, kde je zkoumají, chtějí doklady od motorky a za stálých otázek kam jedeme a proč a co tam budeme dělat mě i Martinu prolustrují a posílají nás k dalším bumážníkům. Koukají na motorku a přitom na kus papíru bouchají další razítka. Když jich máme dostatek, tak nám říkají, že můžeme jet a na posledním stanovišti odevzdat nějaký papír, který stejně skončí v koši nebo spíš tady na Ukrajině někde na zemi. Celá procedura včetně slovenských hranic nám zabrala asi 40 minut.
Tak a jsme na Ukrajině. První město Užhorod objíždíme po obchvatu a na konci města je na čtyřproudé silnici uzavřen jeden pruh a koná se tam asi nějaký sraz Goldwingů, protože jich tam je tak 20 – 30 a dopravu řídí policie. Po cestě jich potkáváme ještě dost a všichni směřují tam tím směrem. My pokračujeme dál na Mukačevo. U obce Seredně vidíme zříceninu nejvýchodnějšího templářského hradu v Evropě. Kousek za ním tankujeme a kupujeme potřebné věci, jako jsou cigarety a nanuky. Benzín stojí kolem 20.50 až 23 kč. Modrý LM 12 kč a nanuk asi 25 kč. Za to je dost velký. Ptám se obsluhujícího ukrajince, jak daleko je do Chustu, abych měl představu. V tom jsem si v hlavě vybavil naši cestu na Krym a je mě jasný, že budu vědět to samý jak před položenou otázkou. Odpověď zní: Nědaleko. No aspoň se můžeme zasmát. Chosé říká, že se ho ještě půjde zeptat na počasí. To odpověď známe taky už předem. Slyším jak se ptá: Kak bůdět závtra pagod? Tak pán od benzinky předpisově odpovídá. Že včera byla velká bouřka a hodně pršelo. Zítra prý bude dobře. Ne na Ukrajině se opravdu na vzdálenosti a počasí ptát nemusíte. Nic totiž není daleko a počasí bude dobrý.
Objíždíme Mukačevo a odbočujeme na Chust. Tam to bereme přes námko a já si vzpomínám na jeden dokument, jak tady byly trhy a nějaký bezdomovec (asi, vypadal tak) tady furt zpíval. Cesta rozbita, takový prostředí trochu zkličujicí a v tom zánovní auta německých renomovaných značek. A vždy ty vyšší třídy. Kousek za Chustem odbočujeme doleva směrem na sever. Tady je snad nekonečná vesnice. S malými, tak 100 až 300 m pauzami pokračuje kousek před Koločavu. Cesta zprvu dobrá asfaltová plynule přechází do horšího asfaltu až se nakonec ztratí i ten a cesta je z oblázků o velikosti pěsti. No nic moc to není, ale jet se dá. Pár kilometrů před cílem dnešní etapy je na řece Tereble, kolem které tato cesta neustále vede přehrada, jejíž hladina nás šokovala. Voda je poměrně čistá a modrá, když teda je zrovna vidět mezi pet lahvemi. Ty vado. To snad ani v Rumunsku není tolik flašek. No ekologie braň se. Jsem zvědav, jak si s tímhle příroda poradí. Za plastovou přehradou už projíždíme už jen kolem půlky mostu, pár dřevěných vysutých lávek a dokonce kolem jedný utopený krávy, který si všímá Chosé. No a jsme v Koločavě. Vedení přebírá Miloš, protože ten už tady byl, tak nás vede k Natálce do četnické stanice se ubytovat. Je už devět hodin místňáckýho času ( na Ukrajině je o hodinu více než u nás). Je volný jen jeden pokoj pro pět lidí. Akorát. Ubytováváme se na dvě noci. Parkujeme za stanicí na oploceným dvoře. Vynášíme věci na pokoj a provádíme očistu. Po té scházíme dolů do krčmy, kde je pár Čechů, nalitejch Ukrajinců, pes a tři koťata. S Natálkou si domlouváme na ráno prohlídku Olbrachtova muzea ve škole. No a potom si dáváme pivo a odvážnější z nás (Martina, Majka a Miloš) i 100 gramů vodky. Kolem jedenácté uleháme do postelí a spíme jak dřeva až do rána.
. Jo, jinak s tím vyskočeným lankem jsi se potom ani nepochlubil
Ono tak trochu se není s čím chlubit. 
