Ráno vstáváme a Majce není nejlépe. Ach ta vodka. No, my se umejeme a jdeme na snídani. Po chvíli přichází Majka a říkala, že ji padalo jídlo z obličeje. Aspoň ji snad už bude líp. A bylo.
Po snídani jdeme do muzea Ivana Olbrachta, které je v koločavské základní škole. Před školou ještě stihneme s Natálkou zachránit psa z igelitky, kterého tam někdo pohodil. Je takovej malej, roztřesenej, ale za chvilku se už kamarádí. Dokonce s námi poslouchá i Natálčin poutavý výklad o panu spisovateli. Po prohlídce jdeme na místí hřbitov kouknout na hrob Nikoli Šuhaje a jeho milé Eržiky. Je takový zvláštní, jak tady místní ženy a děti trhají borůvky mezi hroby. Za to zvláštní už není, že jejich manželé nasávají v putice nebo u krámu. A je jim jedno jestli je osm ráno, nebo večer.
Odpoledne se vydáváme na motorkách směrem na Siněvirské jezero. Projíždíme Koločavou a ta nebere konce. Plynule přechází do jiných vesnic až k odbočce na jezero. To je ještě vzdálené asi 18 km, ale osídlení řídne a my vjíždíme do národního parku. Toho si všimnete tak, že je tady „celnice“ a musíte zaplatit vlezný 2 hřivny. Projíždíme kolem malých vodopádů, hezké bystřiny, Ukrajince co si v ní myje svého žigula, šašlikáren, až se dostaneme k centru dění, kde zaplatíme zase asi 2 hřivny a vyjíždíme k jezeru, které leží v nadmořské výšce 989 metrů nad mořem. Kolem je komplex hotýlků a restaurací. V jedné kupujeme turistickou známku a jdeme k jezeru. Nad hladinou je udělaný takový balkon, takže jsme přímo nad vodou v které plavou Siněvirští pirani. Tak jsme nazvali rybičky, kterých tam je asi 18 miliard. Stačí tam vhodit kousek rohlíku nebo chleba a reakce je okamžitá. Vypadá to jako když se začne vařit voda. My nemáme ani rohlík ani chleba, tak do vody aspoň flušeme. Reakce je naprosto stejná. Prostě po tom jdou jak slepice po flusu. Taky zde na „molu“ máme atrakci v podobě fotografování se s vypelichaným medvědem za 5 hřiven. Spousta lidí se fotí. My ne. My krmíme ryby. Pak ještě chvíli posedíme u jezera, které je zasazeno v hodně kopcovitém terénu a jeho úchvatnost dokresluje dvoutotem na druhé straně břehu.
Po kochání se přírodou a místníma atrakcema nasedáme na stroje a jedeme směrem zpět a hledáme příhodné místo na vjetí do vršků kopců a udělání pár fotek z ptačí perspektivy. Tyto plány nám vždy překazí bahno a voda, která se tady vzala před 4 dny z průtrže mračen a ještě nevyschla. Né, že bych tam nejel, ale manželka mě vždy upozorní, že mě nebude večer čistit věci. No a vzhledem k naloženosti motorek, dvojka lidma a nákladem tedy vždy rezignuji a se svěšenou hlavou sjíždím pod kopec na pitomej asfalt. No pitomej. Právě ho opravujou. A teda maj co. Takový ty nenápadný díry o velikosti hrnce na vyváření prádla vylívaji ručně nejdřív asfaltem, aby pak ta hmota, kterou do díry dají lépe držela. A pamatujete na ruský seriál „Nu pagadi, zajac“ (pro rusky nemluvící menšinu – jen počkej, zajíci), jak tam vlk ukrad ten parní válec? Tak přesně s tim to válcovali. Jen v něm byl dieselův agregát. Ale čudil jako kráva.
Ještě se rozhodujeme, že pojedeme kousek po proudu řeky Terebly, protože tady José včera viděl utopenou krávu. Zkusíme ji najít. To se nám nedaří, ale vidíme pasáka krav, jak čeká na připlutí svého stádečka krav z druhého břehu. Proud tady je celkem slušný a krávy fakt plavou. Kouká jim jen hlava a kousek krku z vody a je vidět, jak je bere proud. Už se nedivíme, že tady člověk uvidí utonulou krávu vyvrženou na břeh. Pomalu se obracíme a vracíme se k mostu přes řeku na kraji Koločavy. Jdeme k řece na průzkum a je fakt, že se tady dá najít spousta věcí: rozbitý flašky, oblečení, části televize, pneumatiky no a plastový flašky, ty ani nechci zmiňovat. Těch tady je fakt 3 prd…. Taky nacházíme klíč a já si vzpomínám, že můj kolega z práce – sběratel naprosto všeho, sbírá i klíče. Říkám si, že z Koločavy ještě beztak žádný nemá a tak ho strkám do kapsy a beru mu ho. Po kochání se řečištěm ještě absolvujeme pár výjezdů do kopců se stejným výsledkem jako odpoledne. Den se chýlí ke konci. Zajdem na pár pivek do četnické stanice a pak spát. Ráno sbalit a alou na Zemplínskou přehradu.
. Jo, jinak s tím vyskočeným lankem jsi se potom ani nepochlubil
Ono tak trochu se není s čím chlubit. 
