Cílové místo: Ulaanbaatar - Mongolia
Datum zahájení cesty: 09.května 2009
Cestující: Milan a Zdenek a Petr
0. DEN - 09.května 2009
Tak a je to tady. Od rána bloudím jako tělo bez duše, nikde nemám stání. Motorka je sbalená ani ne z poloviny, zbytek věcí je kupkách rozmístěn jak v garáži, tak ještě doma. Letos jsem klidnější, už přeci jenom vím, že se mi tam všechno vejde a také všechny popruhy a vázací prvky mám už vymyšlené. Přesto mi trvá skoro čtyři hodiny, než vše zabalím a urovnám na motorku. Ještě udělat pořádek v garáži a můžu se jít oblékat. Zkouším motorku, zda startuje, pamětliv Murpyho zákona. Ano, jistě, ani tentokrát nezklamal. Přestalo fungovat IMO, které jsem tolik přál, až jsem ho v zimě nechal nainstalovat. Už ale není čas řešit co a kde se přihodilo, budu se na to muset podívat někdy cestou.
Cítím to známé rozechvění, které je důsledkem toho, že mi dochází skutečnost, že se to opět povedlo. Skončily měsíce příprav, nekonečných cest po velvyslanectvích, balení a vymýšlení věcí. Sedím na motorce, chystám se nastartovat a musím se zhluboka nadechnout, abych překonal strach, který mě najednou popadl. Nicméně vím, že “kostky jsou vrženy” a tak startuji a cítím, jak adrenalin pomalu proudí krevním řečištěm a ten strach je odnášen někam do neznáma.
Dnešek je označený jako “nultý”, neboť se scházím se Zdeňkem a Milanem u Brna, kde je vytvořena základna pro poslední kontrolu výbavy, dodělání drobností na motorkách a přespání, po kterém bude následovat již ostrý start na cestu.
Cesta k Milanovi je klidná, nakonec je to pouhých 150km a z toho většina po dálnici. Chvíli si zvykám na těžší motorku a vyšší těžiště, ale jde to rychle. Přeci jenom to není první jízda.
Letošní cesta je dlouhá a to jak kilometry, tak dobou, tak i počtem zemí, kterými pojedeme. Byť vše bude popisováno průběžně, uvedu základní parametry naplánované cesty:
Doba na cestě: 10.květen až 27.červenec 2009
Počet motorek - 3x BMW 1200 GS Adventure
Počet účastníku - 3 šílenci, kteří byli puštěni
Délka cesty je cca 24.000km
Počet států, kterými pojedeme je 19:
DEN “prvý”
Troubsko - Rijeka
640KM
10,5hodiny na cestě
10.KVĚTNA 2009
Dobré ráno. Otevírám oči a koukám na modré nebe nad sebou. Je už skoro půlosmé ráno, ale protože odjezd pro dnešek byl stanoven až na 10hodinu dopolední, tak zavírám oči a ještě si chvilku pouštím hudbu do uší. S úderem půldeváté ranní se hrabu ze spacáku. Zdenek vstává chvíli po mě. Milan přijíždí vzápětí a začíná první balení motorek . Je docela teplo a tak předpověď, že bude pršet klidně zapomínáme. Je chvíli po 10 hodině dopolední a motorky stojí seřazeny k slavnostnímu fotu. Chci věřit, že stejně štastné foto bude i za dva a půl měsíce. Dnešní cesta je o nudě. Nakonec, co čekat od dálnice. A tak jedem klasickou cestou přes Rakousko a Slovinsko, kde činíme rozhodnutí, že se dnes vykoupeme v moři. Upravujeme tedy původní trasu a míříme přímo do chorvatské Rijeky. Výsledkem je, že osm večer jsme zakempovaní přímo na břehu moře v chorvatské Rijece. Milan se Zdenkem neváhají a jsou ihned v moři. Já sedím na břehu ťukám do počítače. Za zády hučí vařič s naší první večeří. Protože jsme nic cestou nekoupili, neboť na rozdíl od nás, ctí Slovinci i Chorvati neděli a tak velké obchody, které jsme míjeli byly zavřené. Vytvářím pro kluky polévku, které je spojením bujónového koncentrátu a čínské nudlové polévky. K tomu je podáván skvostný domácí chléb, který byl na cestu zabalen od Haničky, ženy Milana. Pomalu na okolní krajinu padá tma a tak večeříme za svitu čelovek. Po celém dni, kdy nebyl čas na jídlo, chutná polévka jako božská krmě. A je-li vše zakončeno šálkem kávy, není co dodat. Povídáme si o cestě, ladíme druhý den a hlavně si na sebe zvykáme. Přeci jenom nebylo času na to, abychom se poznali a tak každý den bude o společném zžívání. Den zakončuji sprchou, horkou sprchou!!!, na kterou budu vzpomínat v následujích dnech se slzou v oku. Úderem půlnoci vypínám přehrávač s trochou večerního jazzu a poslouchám šumění moře, koukám na hvězdy a oddávám se Orfeově náruči.
Dříve, než usnu, vracím se v myšlenkách do podzimních dnů, kdy se začala letošní cesta pomalu utvářet. Už někdy na přelomu října a listopadu když mi po cestě do Izraele otrnulo a já začal hledat někoho, kdo by se mnou podstoupil další výpravu. Oproti Izraeli jsem chtěl cestu více směřovanou na motorku, ale se zachováním poznávání historických památek a objevování nových zemí. První plán zněl jet přes Turecko a Irán do Afganistanu a potom se vracet Pákistánem a Iránem zase domů. Tento plán ale vzal za své po setkání s Radkem a Alenou. Hledal jsem někoho, kdo by prozradil něco málo o tom, jak to chodí v Pákistánu. A našel jsem zmíněné. Tedy Radka a Alenu, kteří se stali, alespoň po dobu, než jsem celou cestu zrealizoval těmi nejbližšími spolupracovníky. Debatovali jsme spolu podrobnosti cesty, zajišťovali víza, sháněli formuláře a co já vím co vše ještě. Ale abych neutekl k tomu, proč byla změněna původní trasa. Jednak se ukázalo, že bezpečnostní situace v Pakistánu je špatná a také v Afganistanu se bohužel začala zásadně zhoršovat. Tato skutečnost se nakonec potvrdila i tím, že nám Afgánské velvyslanectví odmítlo vydat vstupní víza s poukazem na to, jak se komplikuje před letními volbami situace. Když jsem potom přijel jednou večer ke Aleně s Radkem s kamarádem a kolegou Zdeňkem, který už dříve kývl na tuto cestu, bylo rozhodnuto. Jedeme trasu, která byla popsána u nultého dne.
2. DEN 11.května 2009
Opět ráno. Pomalu, ale opravdu pomalu si začínám zvykat na to, že je tady zase ten stejný rytmus plný opakujících se úkonu. Je v tom cosi fascinujícího. Celý rok jsem nucen se chovat dle společenských regulí, spím pod střechou, chodím v obleku a večer před usnutím sním o tom, kam pojedu a místo oveček na usnutí počítám dny do odjezdu. A potom přijde ten den, kdy skoro roční snění nad mapami a zařizování všeho možného se vykrystalizuje do toho jednoho okamžiku, kdy sedím na motorce a vím, že za zlomek vteřiny stisknu startér a budu zas na cestě. A potom nastane navlékání dní, zážitků, zkušeností na šnurku tvořenou cestou jako takovou. A začne se bezezbytku naplňovat úsloví, že “cesta je cíl” Takže k těm ranním úkonům. Probudit se, zhodnotit počasí a odhadnout, zda bude sluníčko, nebo ne. Odhad si ověřit, či zkorigovat pohledem na barometr na hodinkách. Dát sušit spacák, to v případě, že je dobře. Opačný případ je horší a celý proces vstávání je komplikovaný a znechucený tím, že je nutno vše realizovat za neutuchajícího dopadání vody na obličej, záda, na věci. Ale teď je krásně. Takže postavit vodu na vařič, protože bez kávy není života a pokud nekoluje kofein žilami, tak nelze se prohlásit za probuzeného. Začít pomalu kontrolovat motorku, zda někde něco neteče, zda se něco neviklá, nebo nečouhá tam, kde čouhat nic nemá. Zabalit stan, spacák, karimatku. Překontrolovat kufry a splnit si denní dávku návyku, tedy kufry přerovnat s marnou nadějí (jako je hledání perpetum mobile), že jsem konečně našel tu dokonalou sestavu každého kufru. Nastavit na navigaci trasu, ujasnit si co chci ten den vidět a rozvrhnout zastávky. Ty se nakonec stejně zvrhnou v sérii neplánovaných zastavení, aby bylo učiněno zadost fotografování, koukání a nakupování jídla na večeři. Vypít kávu a probudit se. Naložit věci na motorku a zkontrolovat, zda jsem tam nenechal maličkosti typu dokladů, pasu či financí. Jiné věci spolehlivě ukládám, ale ty jmenované mě přivádí přes veškerou mou snahu o metodičnost do permanentního stresu. Kdo četl od Párala knihu “Mladý muž a bílá velryba” tak ví ,o čem mluvím. Kdo ne, nechť zajde do knihovny a pochopí.
To jsem trochu odbočil od druhého dne. Ráno bylo jako z pohádky. Šumení moře, které jsem zaslechl po otevření očí bylo neklamným znamením, že jsem opravdu na cestě. Za chvíli se probudil i Zdenek, následovaný Milanem, který se vybatolil z malého bungalovu, kde si užíval jedné z posledních nocí pod střechou. A potom už se realizoval výše popsaný rituál. Cestu jsme zvolili po Jadranské magistrále, která jednak díky tomu, že není ještě turistická sezona a jednak díky postavené dálnici, byla prázdná. A tak jsme si užívali bezchybného asfaltu, prázdné silnice, úžasných výhledů a skoro nekončících zatáček. Cesta nás zavedla i do vnitrozemí, kde ale pohodu vystřídalo trocha smutku nad lidskou hloupostí, fanatismem a neschopností chápat a akceptovat jeden druhého. Mrtvé vesnice, pomalu zarůstající stromy, díry po kulkách. Ano, tudy se prohnala válka. Evropa už zapomněla na hrůzy 2.světové války a před pár lety se pustila pro ty nejmalichernější příčiny do zabíjení. Ale dost těchto smutků. Nakonec jsme se vyloupli v chorvatském Splitu, kde jsem poslal první emaily. Jenom na okraj - cena za internet je děsivá. 20 minut na netu stojí bezmála 120,-Kč. Chorvati zjevně pokračují v nastoleném kursu odrat cestovatele na kost. Ať to stojí, co to stojí, hlavně, že je to drahé. Ze Splitu se vydáváme směrem na Makarskou s tím, že jsme se rozhodli, že budeme spát na Sv.Juru, což je strmý kopec vysoko nad mořem. Cesta nás vede okolo nádherné pláže, což v důsledku znamená, že kluci se jdou koupat a já v bistru popíjím výbornou kávu a píšu zážitky z cesty. Pomalu se blížíme k Makarské a odbočujeme nahoru. Začíná STOUPÁNÍ. Jsme v Národním parku Biokovo a směřujeme na vrchol, který se vypíná do výšky 1.760 m.n.m. Protože je už poměrně pozdě, hledáme spaní. Nakonec nacházíme místo na spaní až ve výšce okolo 1.300m.n.m Nádherné místo na absolutní samotě. Pomalu se stmívá a tak se pouštíme do polévky na večeři. Jíme již za tmy a díváme se na nebe, kde je neuvěřitelné množství hvězd. Romantika. Myslíme na své blízké a rozhovor sám od sebe utichá. Naše myšlenky se jako na povel upírají k tomu, že vše máme ještě před sebou a tak vznášíme tichou prosbu, aby se vše povedlo. Dobrou noc.
3. DEN 12.květen 2009
Makarská - Skanderské jezero.
Ráno nás budí svými paprsky sluníčko a tak probíhá ranní rituál. Dnes se opravdu flákáme a tak vyjíždíme až docela pozdě. Stoupáme nahoru na Sv.Juru a rozhlížíme se po neskutečné krajině a výhledech do dalekého kraje. Když jsme dostatečně „nakochaní“, vyrážíme na dnešní cestu. Původně jsme měli být večer hluboko v Albánii, ale ranní delší vstávání a cesta nahoru na Sv.Juru nás nutí upravit program. A tak nakonec po konzultaci s mapou se usnášíme, že budeme spát u Skandarského jezera. Cesta ubíhá bez problémů a tak se metry mění v kilometry a minuty v hodiny zcela nepozorovaně.V podvečer přejíždíme hory a zase klesáme k jezeru. Dnes jsme se rozhodli, že zakempujeme o něco dříve Je nutno vykonat trochu té hygieny, vyprat ponožky, které se pomalu změnily ve zbraně hromadného ničení. Alespoň u některých. Dorazily jsme k jezeru a chvíli přemýšlení odbočujeme na štěrkovou cestu, která nás zavádí ke stavebním strojům. Jsou zde však i zakotvené lodě a po chvilce povídání si s hlídačem je rozhodnuto. Spíme na lodi, vaříme na lodi, pereme na lodi. Prostě jsme se rozhodli to pojmout dle známého románu Jerome Klapky Jerome, Tři muži ve člunu. Večer je sice poněkud zkalen hromadným nájezdem komárů, ale stejně brzy jdeme do hajan, alespoň někteří (zejména autor tohoto povídání) a tak komáry zaspím, jsouc zabalen do spacáku.
je to skvělé. Hezky napsané a na cestu lákající....
