Ráno se budím v pět ráno s vnitřním pocit, že musím jet do Vídně pro víza. Když však otevřu oči, odlehne mi. Jsem na cestě a tuto etapu mám již za sebou. Proč jsem se tak lekl, tak se pokusím objasnit ve "vsuvce" věnované vízum a jejich zajišťování.
Na přípravě cesty je asi nejnáročnější etapa zajišťování vstupních víz. Zejména u cesty, která by měla trvat bezmála tři měsíce a trasa je naplánována zeměmi, které vyžadují vstupní víza. Ze všech států, kterými jedeme jde o tyto státy:
Zejména bývalé sovětské satelity mají hodně striktní vstupní vízovou politiku a vyžadují poměrně hodně podkladů a vypsaných formulářů. Nedílnou součástí je třeba podrobně vypsaná trasa cesty, tzv. maršruta. Každé velvyslanectví vyžaduje vyplněné formuláře o různé délce a za různých podmínek. Například Iránci akceptují výhradně vyplnění psacím strojem, nebo počítačem. Dá se to asi pochopit, ale když vyplňujete na psacím stroji šest čtyřstránkových formulářů, tak věřte, že nemáte-li k dispozici vymoženosti počítače, tak bílá páska je permanentně v činnosti a vaše nervy těžce zkoušeny.
Druhým aspektem je, že polovina států má zastoupení ve Vídni (Turkmenistan, Tadjikistan, Uzbekistan, Kyrgystan) Já jsem letos při vyřizování víz do Vídně a do Prahy najel bezmála 7.000km. Každá cesta do Vídně byla náročná, jednak časově a jednak na kilometry. Cesta za vízi představovala de facto celý den a minimálně 700 najetých kilometrů. Většinou probíhala tak, že jsem do večera pracoval. Po šesté večerní jsem nasedl do auta, vzal to okolo Radka a Aleny, kde jsme si zkontrolovali podklady, neb jsem zmatkař, a jel jsem asi 50km před Znojmo. Tady jsem zalehl vzadu ve Vivaru do spacáku a spal do páté hodiny ranní. Mezitím Vivaro vymrzlo a tak jsem vstával do záporných teplot. Ale co, je nutno na to nahlížet tak, že sklenice poloplná a nikoliv poloprázdná a tak jsem se utěšoval tím, že na mě nesněží. Je nutno hledat pozitiva. Probojoval jsem se ranním provozem, našel velvyslanectví (díky za navigaci). Malé státy, jako třeba Kyrgystán se vyznačují až rodinnou atmosférou. Jsou většinou ve starých domech, ve velkých bytech. A tak sedíte v hluboké lenošce, díváte se do očí těm malým diktátorkům, kteří panují v té či oné malé zemičce, prosperujíc díky tomu, že Matka příroda u nich vytvořila ložiska přírodního bohatství. Ale, opět - je nutno hledat pozitiva. Jsou vlídní, ochotní a komunikují v ruštině. Je faktem, že v mém věku je ruština spolehlivou řečí, neboť ve školách různého stupně jsme absolvovali pouze ruštinu.
Všechna víza se dařilo vyřizovat dle plánu, až vznikl problém u Iránců. Jednak přes noc zdražili poplatek za víza na dvojnásobek, což byl ten nejmenší problém. Horší bylo, že mi pán na příjmu krásnou češtinou sdělil, že v Iránu je Nový rok a tak se víza protáhnou na tři týdny. Problém po třech týdnech začal eskalovat, neboť po kontrolní návštěvě na iránském velvyslanectví jsem zjistil, že hromada žádostí s vízi je na stejném místě, jenom podstatně vyšší. Donutil jsem úředníka ku zalovení v hromadě, abych zjistil to, čeho jsem bál. Žádosti o víza ležela tam, kde jsem před třemi týdny nechal. No, nakonec vše dopadlo a po navození úpěnlivého obličeje neuplynulo ani čtrnáct dní a víza byla vylepena v pasech. K anabázím spojených s vízy se ještě dostanu.
Takže je ráno a zase začíná ranní rituál snídaní, balení a chystání se na cestu. Směřujeme do Albánie. Cesta zase stoupá a projíždíme dlouhým tunel. Za malý poplatek. Cesta k Albánii vede nádhernou krajinou, ale již je poznat, že směřujeme k zemím, kde je silniční provoz, kulantně řečeno, poněkud volnější. Samotná hranice do Albánie vám připomene film Tři veterány. Prašná cesta, závora, dvě budky a několik celníků. Ale je faktem, že jsou docela pohodoví a vstřícní. Odbavení je otázkou chvilky a tak pokračujeme do vnitrozemí. Cesta je lemována nespočtem policistů, kteří vyzbrojeni radary dotojí státní rozpočet za pomocí těch co se dopustili překročení nesmyslně nastavených rychlostí.. My jsme celou Albánii absolvovali bez ztráty květinky a do Albánského rozpočtu jsme touto cestou nepřispěli. Míříme do Kruje, kde se vysoko v kopcích vypíná majestátný hrad. Hrad je krásný, horší je to s uličkou, která se snaží navodit pocit historie. Bohužel jenom dlažbou. Zbytek je šunt, který láká turisty a na který se stejně doma nakonec dlouho práší, aby posléze byl věnován některé z tetiček ku Vánocům. Vracíme se dolů a míříme do Tirany. Tak trochu jsem se jí bál, neboť vloni jsem jí zdlouhavě projížděl. Tirana se vyznačuje tím, že je zde nutno používat intuici doplněnou kompasem a nasliněným prstem. V celé Tiraně není směrovka. No dobře, je. Ale jenom jedna. Nakonec pomocí navigací, paměti (mojí, která je však silně selektivní) (ta krásná albánka, co tam stála vloni, tak letos tam nestojí) a trochy štěstí vyjíždíme správným směrem a prudce stoupáme nádhernými serpentinami k Elbasanu. Úžasný výhled je korunován výtečnou kávou a také rozhodnutím. Společným a jednohlasným. Dnes nebude večeře. Tedy, aby bylo rozumněno. Večeře bude, ale ne ta naše. Tedy litr a půl vody, dvě lžíce originál chorvatské Vegety, koncentrátu (něco jako Masox, ale lepší) a čínské polévky. Krátce povařit a podávat horké. Tak tedy v okamžiku, kdy vjedeme do Elbasanu započínáme hledat to správné místo, kde naše tři hladové krky budou zaplněny. A nacházíme restaurant pana Septima. Ne, jmenoval se Aurora. Ale to prvé by bylo hezčí, ne? Zde si dáváme tři porce skopového, úžasný sýr, zeleninu a geniální hranolky. Někteří z nás to zapíjí pivem a někteří, kdož trhají partu, tak popíjí Coca-Colu. Už je dost hodin a tak vsedáme na kůň a mažeme to co nejrychleji do Makedonie. Úkol je jasný. Spíme v Ohridu. Nakonec spíme jenom asi deset kilometrů od Ohridu, neboť tma padá neúprosně rychle. Místo nacházíme na krásné písečné pláži, kam zajíždíme s motorkami a vybalujeme. Díváme se jak nad horama pořádá příroda světelné divadlo. Jeden blesk za druhým prořazuje oblohu a tak na chvíli podléháme obavám, že noc bude deštivá. Nakonec se rozhodujeme věřit technice, neboť barometr nic nehlásí. Víra se vyplatila, byť Zdenek pro jistotu spal ve stanu. Alespoň mu nebyla zima, což o sobě a Milanovi nemožno říct. Zima byla a to tak, že dost. Nicméně nepršelo. Sláva.
5. DEN 14.květen 2009
Ohrid - Bulharsko
Další korálek se za pomocí sluníčka vyloupl na světlo a otevírám promrzlé oko. Za chvíli mám v dlaních hrnek horké kávy a rozhlížím se po klidném Ohridském jezeře. Ohrid. Co k tomu dodat. Je to město, které jsem si zamiloval natolik, že není rok, abych tam nějak nezavítal. Na motorce, autem….. Ranní rituály jsou odbyty a tak přejíždíme do centra Ohridu. Kluci jsou nakoupit nějaké vitamíny, já jdu poslat emaily a pohledy a nakonec zakončujeme úžasnou kávou, podávanou úžasně protivnou číšnicí. Kávu však mají skvělou a tak budiž vše odpuštěno. Úzkou silničkou a samými zatáčkami opět šplháme do bezmála 1.700m.n.m. Výhled je neuvěřitelný. Jak popsat tu nádheru, kdy se díváte z té výšky na hory, údolí, na jezero. To nejde. Proto radím, osedlejte motorku, vezměte své polovičky a vyrašte do Ohridu. Motorky ochotně startují, asi se jim cesta také líbí. Jo, motorky. Na úvod jsem poznamenal, že tuto cestu jedou tři BMW 1200GS Adventure. Byť jsou to stejné modely, jsou mezi nimi patrné rozdíly.
Nejstarší motorka je moje a to z roku 03/2006. V den odjezdu měla najeto 72.000km a byla trochu upravena. Dostala novou, keramickou, spojku, bylo nainstalováno IMO 300R, což je palubní počítač, který zaznamenává velké množství dat z celé cesty. Navigaci zajišťuje GARMIN 276C s navolenou Word mapou. Dále velký roadbook s napsaným itinerářem. Kompletní navigace je doplněna jednak papírovými mapami a jednak softwarem od TouraTechu. Motorka je vybavena spoustou doplňků, které zajišťují, nebo se o to alespoň snaží, že při mých pádech, které mě na motorce doprovází bude přežívat, aniž by se něco zničilo. Zatím to vychází a všechny pády, které jsem absolvoval, přežila bez zásadní újmy. Věci vezu v ZEGA kufrech bez horního kufru, tzv. topcase. Na kufrech jsou udělané držáky na 5l kanystry na benzín. Přeci jenom v některých zemích, kterými, doufám, pojedeme je problém s benzínem a tak si chceme zajistit větší dojezd. Pro mě osobně je to takový malý test, zda nová 1200-vka je, či není vhodná i na náročnější cesty. Pokud tuto cestu absolvuje bez zásadního problému, tak myslím bude zásadním argumentem pro ty, kdož říkají, že to není motorka, která vydrží to, co její předchůdkyně, zejména opěvovaná 1100-ka, či její nástupkyně 1150-ka. Uvidíme. Bude-li vše dle předpokladů, završím letos 100.000km.
Milanovo BMW je druhé, služebně nejstarší. Je také z roku 2006, ale z 10 měsíce a je vzbavená originál sadou kufrů. Používá navigaci GARMIN 550 ZUMO. Má doma dělaný kryt motoru, který vypadá tak, že je jasné, že svou funkci bude plnit více než dobře.
Zdenkovo BMW je nejmladší. Bylo koupeno vloni na podzim a v den odjezdu nemělo najeto ani 10.000km. Úprav na ní není mnoho, pouze kryt motoru, identický jako má Milan. Také navigaci používá stejnou jako Milan, tedy GARMIN 550 ZUMO. Na všech navigacích jsou mapy Europe NT 09, respektive 10. Je nutno konstatovat, že jejich rozlišovací schopnost je vysoká a že jsme mohli navigovat i Chorvatsku, Albánii či Makedonii. Vlastně až na konec Bulharska šlo s Europe NT pracovat, pokud člověk netrval na vyšší rozlišovací způsobilosti mapových podkladů.
Prokousáváme se Makedonií. Cesta ubíhá po krásných silnicích a ani s navigací není problém. A tak se nám daří být v podvečer na makedonsko-bulharských hranicích. První hranice absolvujeme bez obtíží, bulharské také, ale vše připomíná spíše pohádku o Kohoutkovi a vodičce. Na začátku jsme v okénku číslo jedna dostali malou flashku se kterou jsme absolvovali celkem šest okének. Vždy jsme něco předložili, ono něco bylo zaznamenáno na fleshku a zase jsme postoupili k dalšímu okénku. Za půlhodinky to bylo odbyté. Nasedáme na motorky a sjíždíme z hor dolů. Po pár minutách jízdy se před námi otevírá výhled do údolí a na malou přehradu, která je v údolí tak trochu schovaná. Krátká porada a je rozhodnuto. Nabíráme vodu na večeři u benzínky a jedeme hledat místo na spaní. Za chvíli již motorky odpočívají a my se jako malí kluci vrháme do krásně teplé vody a smíváme ze sebe celodenní špínu a pot. A že je jí za celý den ve vedru a v prachu cest víc než dost. Pomalu se stmívá a tak přichází ke slovu vařič, polévka a chvíle, na kterou se těším celý den. VEČEŘE. Dnes máme hosta. Kde se vzal, tu se vzal krásný Husky. Ještě mladý pes, plný pozitivna a chuti si hrát. Lítá okolo mě, nosí klacek, zkoumá vše, co je okolo motorek. Zdenkovi se pokouší ukrást salám z otevřeného kufru,ale to mu nevychází. Dnes jsou na obzoru zase blesky, ale protože barometr srdnatě tvrdí, že nebude pršet, tak jsme klidní. Náš klid ale asi za necelou hodinu končí, neboť vítr zásadně sílí a přináší sebou vodu. Ne, že by pršelo, ale nevypadá to dobře a tak rezignujeme a začínáme stavět stany. A jak byl celý den poklidný, tak tento okamžik z tohoto klidného dne činí malé drama, které je vyvoláno stanem. Není to příliš běžné, ale povedlo se mi udělat rozhovor se stanem, který se pokusí vysvětlit, co ho vedlo k tomu, co vyvedl. Přepis tohoto rozhovoru je uveden dále kurzívou.
Ahoj, já jsem Stan. To je taková věc. Aha, prý víte, co je stan. Tak tedy, proč jsem se vydal na cesty? Už když jsem byl zabalen ve skladu, věděl jsem, že jsem určen k vyšším cílům, než jenom se nechat stavět, strkat do sebe tyčky a celé noci poslouchat chrápání spáčů, kteří ve mně spí. Vedle v regálu ležel zabalený padák a dole v regálu zase nafukovací kanoe. A jak jsem tak čekal, až přijde někdo, kdo si mě pořídí a odnese sebou, tak jsem poslouchal padák a kanoi co je čeká. Nekonečné plachtění, či jízda po divokých vodách. A já? Fuj, stát a nic nedělat. A tak, když jsem byl znovu včera rozbalen a viděl jsem opět svět, tak jsem se rozhodnul. To je ta pravá chvíle na to, abych si zařídil život po svém. Přišel větrný poryv a já letěl! Co letěl, já se vznášel nad zemí a koukal se na lidičky dole, jak nechápou, kde se v obyčejném stanu vzala ta síla a on si klidně odletí. Ale co to? Koukám na to, jak je země daleko a dostal jsem strach. Honem dolů k vodě, která byla už dole vidět. Když nebudu létat, co na tom ten padák viděl?, tak budu plavat. To je přeci jenom jistější. Přistál jsem na vodě a ono to šlo. Vítr se do mě opíral a já plul, jako bych závodil o Modrou stuhu. (http://cs.wikipedia.org/wiki/Modr%C3%A1_stuha_Atlantiku) Ale co to? Voda v podpalubí. To mi také nikdo neřekl. Jdu ke dnu, chytám andělíčky a už jsem si říkal, že jsem skončil svou existenci dřív, než jsem ji stačil započít. Naštěstí se najednou ukázal jeden z těch, kteří mě na břehu stavěli a na nic se neptal a odtáhnul mě ke břehu. Ufff. Už nikdy, ale opravdu nikdy nebudu namítat nic proti stání na zemi se střechou do špičky.
Tak, z uvedeného přepisu plyne skutečnost, že je dobré se ujistit, zda je váš stan příčetný a pokud ne, tak je dobré za velkého větru používat zátěž při stavění, neboť tahání stanu z vody, když je plný vody a pěkných pár metrů od břehu a za černé tmy a za deště; tak to není to, co by jeden chtěl dělat každý den. Každopádně zbytek noci byl bez dalších událostí a spalo se dobře, protože barometr nelhal a v noci nepršelo. Ale vítr, tak ten stál za to.
je to skvělé. Hezky napsané a na cestu lákající....
