Ahoj. Dobré ráno. Buď pozdraveno sluníčko. Venku je modro a tak se dobře vstává a dělají všechny rituály směřující k odjezdu. Dnes nás čeká cesta přes celé Bulharsko, až k Tureckým hranicím. Stojím u navigace a nakonec se rozhoduji trošku zariskovat a hledám cestu přímo přes hory. Tento malý risk se vyplácí a cesta do Plovdivu vede úžasnou krajinou.Jedeme chudou krajinou, kde se lide živí pastevectvím a rolnictvím, bez mechanizace, obdělávají malá políčka protože mezi horami ani velké lány vytvořit nejde.Potkáváme ŽIGULÍKY , UAZY a hlavně koňské povozy, které by Milda stále fotil, ale neví, že si jich užije ještě spousty.Stoupáme, klesáme, jedeme údolími, která jsou lemované na jedné straně horskou řekou a na straně druhé úzkokolejkou. Desítky zatáček na sebe navazují a my jsem zcela spokojeni. Motorky broukají, ve sluchátkách v přilbě puštěný jazz, sluníčko nad hlavou. Takto nějak musí vypadat motorkářský ráj. V Plovdivu tankujeme a zbylých cca 160km absolvujeme hustým provozem, ale poměrně svižně.Jedeme nížinou, dostali jsme se na 150 m nadmořské výšky a teplota stoupá na 34 stupňů celsia. Motorka se stává saunou a tak stále častěji jedeme ve stupačkách a chladíme se. Pozdní odpolední hodina nás potom vítá kousek od Tureckých hranic, ve městečku Svilengrad. Po chvilce hledání nacházíme malý hotýlek. Dnes padlo rozhodnutí, že si najdeme penzionek (hotýlek) dáme si jinou večeři, než je polévka z pytlíku. Také sprcha je naším snem a potřebujeme vyprat pár věcí. Nakonec nacházíme hotýlek, který je zosobněním našich představ. Velmi levný (6,-EUR/noc/osoba). Na pokoji sociálka, čisto, útulno. Děláme procházku do centra městečka, usedáme do místní kavárničky na kafíčko a vínečko, pozorujeme kolem procházející a je nám v danou chvíli dobře.Přesunujeme se na hotýlek, paní domácí, ze které se vyklubala docela příjemná a usměvavá dáma vyrábí výbornou večeři a my ji zapíjíme výborným červeným vínem.Noc bude civilizovaná a tak jenom doufáme, že motorky budou ráno na svém místě včetně výbavy. Dobrou noc a ahoj zítra.
7. DEN 16.květen 2009
Sluníčko. To je první vjem. Strop. To je druhý vjem. Měkko. To je třetí dojem. Tady něco nesedí. Zavřu oči. Otevřu oči. Pořád to tam všechno je. Sluníčko. Strop. Měkko. Jo, už vím, jsem doma. Ne, doma mi nevisí nad postelí televize. Rozespalý mozek nechce startovat, ale posléze blafne a jede. Jsem v Bulharsku, jsem na penzionu a hlavně - jsem na cestě..(pozn: motorky jsou na svém místě a těší se na nás) Tak to bych měl. Ranní dávka paniky a můžeme pokračovat. Vybatolím se ven i notebookem, zapnu ho, připojím se na wi-fi. Taky se vám to jeví jako nechutně civilizované? A doplním-li, že je mi obratem přineseno esperesso, tak obraz zkázy bude kompletní. Než se kluci vybatolí z postelí, napíši emaily, které jsem večer nestihl. Snídáme a užíváme si sluníčka, které ale začíná hřát víc, než je příjemně. Opět musím konstatovat, že počasí na této cestě je úžasné a jenom chceme věřit a doufat, že bude ve stejném stylu pokračovat i dále.
Dnešní den má jednoduchý plán. Hranice do Turecka. Návštěva Edirne. Přesun k Instanbulu. Jak je vidět, plán má všehovšudy tři body.
Bod jedna - hranice. Do Turecka jsme vstoupili bez zaváhání, bez problémů a za necelých dvacet minutek. Jedinou zvláštností byl dvoustránkový formulář, který se týkal našeho aktuálního zdravotního stavu a který prokazatelně nikoho nezajímal. Je to důsledek zbytečné paniky okolo tzv. prasečí (Mexické) chřipky.
Bod dvě - Edirne. Do Edirne přijíždíme okolo poledního, když kulminuje vedro. Protože jsem vloni v Edirne strávil jeden večer, jednu noc a jeden celý den, vedu zkušeně kluky na parkoviště přímo v centru Edirne. Pohodově parkujeme motorky vedle sebe. Převlékáme se do kalhot a tenisek a vyrážíme na obhlídku. Nasáváme první dojmy z Turecka. Pro mě je tak trochu zvláštní, cítím vlnu nostalgie a zavalují mě vzpomínky na loňský rok a na velmi vydařenou cestu do Izraele, kterou jsem absolvoval z poloviny s Honzou a s osádkou jeho expediční Gazely. Bloudím nejenom v myšlenkách, ale i doopravdy těmi místy, kde jsme vloni také chodili. Z hlavy doluji střípky vědomostí o Edirne a o mešitách, kam vedu kluky. Vlastivědnou toulku zakončujeme prvním kebabem. Úžasné. U kebabu debatujeme o další cestě.
Bod tři - původně jsem plánoval, že se v Edirne zdržíme déle, ale nakonec jsme se usnesli, že se přemístíme dolů k moři a zítra že vtrhneme do Instanbulu. Tak jo, nasedáme na motorky a já letos poprvé sundávám bundu a jedu jenom ve tričku. Vedro je nehorázné. Výsledkem jsou spálené ruce, ale to mě nijak nepřekvapilo, protože jsem s tím počítal. Vloni jsem projezdil takřka celou cestu až do Izraele v plátěných kalhotách, tričku a keckách. Nicméně - nedávám tím návod, jak na motorce jezdit. Jedeme necelých 160km a jsme dole u moře. Hledáme kemp, protože břeh moře je doslova zastavěn malými soukromými městečky a tam, kde je přístup k moři, tak tam postrádáme dostatek otrlosti pro eliminaci neuvěřitelného nepořádku. Kemp nacházíme sice u silnice, takže auta non-stop hučí za zády, ale je čistý a kluci to mají kousíček do moře. Já zase nacházím stůl se židlí a startuji notebook a píši zážitky z dnešního dne.
Milda a Zdenek zkouší plavbu v moři, břeh plný chaluh, voda plná drobných, ale neškodných medůz, teplota přijatelná pláž trošku zavání vyplavenými mořskými živočichy, proste Turci se tím nezabývají nebo čekají na plnou sezónu a pak to možná budou řešit. Správce kempu je velmi příjemný chlapík a tak se nám tu opět líbí.
Zítra vyrážíme do Instanbulu, kde chceme pobýt až do pondělního dopoledne. Potom nás zavedou naše motorky a itinerář hlouběji do Turecka. Přeji všem dobrou noc a děkuji za trpělivost, pokud dočetli až sem.
je to skvělé. Hezky napsané a na cestu lákající....
