29.3.2009 offroad ke café Loutid 70 km
Dnes je v plánu pozvolna si navyknout na jízdu v písku. Celou noc jsem poslouchal jak si Renda slastně chrochtá a odfukuje, a já už od půl jedné nespal, jen tak podřimoval. Vstáváme dost pozdě, až po osmé. Pomalu se připravujeme na offroad. Jsem ale nějakej přejetej a mám docela strach co mne čeká. Renda na nás ani nečeká a jako první vyjíždí flákat sebou do písku. Za Ksar Ghilane nás Petr s KTM pomalu seznamuje s nástrahami jízdy v písku (pasoval se do role učitele a my tři s BMW do role žáků). Pomalu zkoušíme, dáváme zkušební kolečko – co si s náma můžou motorky dovolit. Miloš se po chvíli zahrabává, tak ho vyprošťuji. Jízda mi jde, ale přesto jsem najel na „cestu“ s kolejemi plnými hlubokého písku s kamením, zavírám oči, zkouším ten houpák projet, otevírám oči, a ležím na zemi (trochu jsem narovnal nový padák na pravé straně). Po 35 km nás uprostřed ničeho čeká malá chatrč – café Loutid. Doplňujeme tekutiny, dáváme si Colu a tea deserto, pivo jsme si nedali, ani kdyby ho měli. Načerpáváme síly na cestu zpět a Petr si jde ještě pohrát s KTM do dun a předvádí nám svoje exhibice. Skáče jak koza sem a tam, jako malej Jarda. Po cestě zpět do kempu už nepadám, jen Miloše zase zachraňuji. Po návratu hned dáváme pivo a vzájemně si gratulujeme. Následuje velice příjemná koupel v jezírku a jdeme si něco uvařit. Petr toho ježdění samo sebou ještě nemá dost a tak si jde natrénovat průjezd většími Dunami, které jsou hned u kempu – jde mu to pacholkovi. Dnešek se vydařil a můžeme jít spokojeně na další pifčo.
30.3.2009 offroad přes Saharu do Douz 267 km
Celou noc pršelo a byla bouřka, a proto jsme se pěkně vyspali. Já a Petr jsme naladěni do pohody, což se o Milošovi a Rendovi říct nedá – cítí respekt, ostatně nikdo netušíme do čeho jdeme. V 9:00 vyjíždíme do Douz. Písek je po bouřce ještě mokrej a tak se nejen KTM, ale i Zetorům (GS) dobře jede. Nejedeme přesně po cestě, ale kdesi vedle ní. Z počátku jsou duny velké a tak je to zábava, akorát si člověk musí dávat pozor aby nenajel na takovou, která má na druhé straně kolmou stěnu. Po cestě zastavujeme u café (Čegevara) v poušti, popíjíme čajíček a za chvíli vyrážíme dál (ujeto zatím pouze 32 km, podle borce z café zbývá 55 km). Zanedlouho se duny zmenšují a jsou mnohem zákeřnější – hůř se odhaduje jejich tvar. Z některých jsme doslova padali – najednou se zlomili jako schod. Ustáváme to ale. Potkáváme další pouštní café bar – už jsme docela utahaní. Od tohoto café už jedeme převážně po cestě, ale je to dost adrenalinový zážitek, protože se jede ve spoustě kolejí a některá místa jsou dost blátivá a kluzká. Držíme to pod plynem abychom si nedali na hubu (což se Milošovi také málem pár kilometrů před Douz povedlo – uff už jsem ho viděl na zemi). Konečně jsme v Douz, a nacházíme příjemnou skromnou restauraci hned na okraji města. Šéf nám nabídl nefalšovaný kuskus, prej žádnou rekvizitu pro turisty, a tak neodmítáme. Pokud jsme ve městě, tak ještě dotankujeme, dohustíme kola, dokoupíme vodu a bagety a můžeme vyrazit zpět do Ksar Ghilane (tentokrát už ale po asfaltě). I tak ale přijíždíme do kempu relativně pozdě večer v 18:30. Dáváme hned pivo a já a Petr později vychutnáváme pohodu v oázovém „bazénku“ s teplou vodou pod hvězdami. Byl to super den – nádherný životní zážitek (jsem vysmátej jak lečo a spokojenej jak paštika).
31.3.2009 relax 3 km
Dnešní den si uděláme volno a načerpáme síly. Rozhodli jsme se, že oběd si vařit nebudeme a radši si zajdeme někam na baštu. Vzhledem k tomu že v restauraci, která je součástí kampu vaří jenom kuskus, který už nám leze krkem, jdeme zkusit štěstí jinde. Marně se domníváme, že posezení u jezírka slouží jako restaurace, ale ono ne. Je to jen café, a tak jen co se usadíme hned také vstáváme a musíme za jídlem jinam. Pár kroků dál je v oáze několik budov a tak zvědavě jdeme k nim. Je to hotel i s bazénem a velkou restaurací. V porovnání s naším kempem je to tu nóbl a určeno pro movitější a méně adventure turisty. Bohužel i zde nakonec dostáváme k jídlu kuskus, ale tenhle stál naštěstí za to a spolu s vítečným dezertem to bylo pošušňáníčko. Dnes jsme dobře naladění a říkáme si, že večer si trochu zablbnem na písku. Jedeme tedy k pevnosti, kterou jsme již navštívili při cestě do Douz. Je to jenom 5 km a při pohledu z kempu se to zdá kousek. Jenže vzhledem k tomu že tady včera přes den dost pršelo, a písek je pod povrchem ještě dost promočený, tak to zhruba v půlce otáčíme a snažíme se dostat zpět – nedá se jet, pořád se zahrabáváme. Do kempu dorážíme zcela vyčerpání. Dnes tedy padl rekord – 3,8 km za zhruba 3/4 hodiny.
29.3.2009 offroad ke café Loutid 70 km
