Pátek 27. listopadu 2009 – první setkání s Velkou libyjskou arabskou lidovou džamahýrií Jsou čtyři hodiny ráno a my přijíždíme na hranice s Libyí. Šéf libyjské cestovky Hadi mě e-mailem ujišťoval, že nás náš průvodce Khaled určitě najde a pozná. Představoval jsem si naprostý zmatek a shon, který jsem znal například z hlavního přechodu mezi Černou Horou a Albánií nebo mezi španělskou Ceutou a Marokem. Na tunisko-libyjské hranici však panoval naprostý klid. Byli jsme zde jediní zájemci o vstup do Velké libyjské arabské lidové džamahýrie. Počet policistů, celníků okolo nás tak mnohonásobně převyšoval. Na tuniské straně veškeré administrování probíhalo vcelku v pohodě až do doby, kdy k nám přišel silně alkoholem opojený celník. Opilý muslim je fakt nechuť. S přátelským pozdravem „Mia-Mia“ se domáhal od nás alkoholu. Určitě prý nějaký vezeme. Zřejmě měl své zkušenosti. Po našem odmítnutí začal vyhrožovat, že nám na libyjské straně kompletně rozeberou karavan, dokud něco neobjeví. Naštěstí na svou stranu nezískal další střízlivé celníky a policajty a někam se vytratil.
Pár hodin jsme si na hranici pospali a v osm ráno, jak bylo domluveno, se objevil Khaled a vše začalo nabírat správné obrátky. Na karavan a motorky jsme dostali arabské registrační značky, do pasů visa a za hranicemi v bance za 100 EUR vyměnili prvních 182 libyjských denárů. Kupodivu neprošla výměna Jirkových dolarů. Prý v bance mění dolary až od roku tisku 2003 a on je měl z roku 1999. Že by si je v tomto roce na všech bilbordech zubící se Kadafí právě přestal tisknout?
Kolem jedenácté dopoledne jsme konečně vyrazili do této obrovské země. Asfaltová silnice okolo pobřeží středozemního moře vypadala vcelku dobře a těsně před Tripolisem jsme nabrali jižní směr do kýžených jižních pouštních oblastí. Na prvních několika pumpách za hranicemi neměli naftu (a možná ani benzín). Což nám v zemi, kde mají ropy více než pitné vody, připadalo přinejmenším zvláštní. Ale na to a i jiné věci jsme si začali pomalu zvykat. Před Tripolisem jsme konečně natankovali. Za naprosto bezkonkurenční cenu 0,15 dináru za litr nafty. Bystrý čtenář tohoto cestopisu určitě okamžitě pozná, že litr nafty tu je opravdu za méně než 2,20 Kč.
Ve vnitrozemí je téměř všude jen poušť občas přerušená zavlaženým zeleným údolím. Jinak jen kameny a písek. Vzdálenost mezi osadami je na severu poměrně krátká. Pohybuje se mezi 50-100 km. Ve čtyři hodiny odpoledne nás v jedné takové osadě Khaled zastavuje a sděluje, že tu musíme někde přespat. Odůvodňuje to tím, že by nás policejní kontroly, které jsou na silnici rozmístěny po cca 100 km, stejně zastavily. Jak se následně ukázalo, sladoval tím svůj vlastní cíl.
Z našeho průvodce nejprve vypadlo, že kousek od místa našeho nuceného zastavení (bratru necelých 150 km) je jeho rodná vesnice a že se musí jet podívat na své chatrné rodiče. To by ještě pro nás zase tak velký problém nebyl. Ten však nastal ve chvíli, kdy nám sdělil, že opravdu netuší, kde na našich motorkách povezeme všechny ty naše kanystry s benzínem (kterých prý máme stejně málo – bylo jich jen šest), náhradní pneu a všechny naše další věci, které sebou potřebujeme na cestování po poušti. Že prý je tu od toho, aby nám dělal na naší cestě průvodce a ne, aby nám vozil veškeré naše věci. A že prý má salóní vůz (Toyota Land Cruiser) s přídavnou nádrží na benzín a vodu a i kdyby se tam naše věci náhodou vešly, tak by bylo auto moc těžký a cestu by nezvládlo. Takhle nás obratně dávkoval svými zaručenými průvodcovskými poznatky, aby z něj nakonec vypadlo pro něj jediné řešení. Zcela náhodou má ve své rodné vísce kamaráda, který má Toyotu pick-up a mohl by nám celou cestu vše vézt a problém by byl vyřešen. A to za cenu pouhých 100 denárů za den a že stejně levněji nikoho neseženeme. Po krátké poradě jsme nakonec souhlasili. Cenu jsem usmlouvali ještě pod touto hranicí a náš průvodce už téměř za tmy odjel a my zůstali na parkovišti před hotelem sami.
Parkování před úplně prázdným hotelem nás vyšlo na 30 denárů, ale měli jsme přístup do sprch s horkou vodou.
V okamžiku mého posledního letošního libyjského skoku jsem byl od kluků nějakých 100 až 150 metrů. Že za nimi nejedu, zpozorovali ale až po několika km jízdy ve wádí. Nejprve mi zase začali nadávat myslíce si, že se opět někde na dunách kochám. Pak ale Honza na horizontu objevil dva malé černé body. Jeden jsem byl já a druhý ležící motorka.
Paji diky za pekny pocetni a krasny fotky. Dobre srustej Mimochodem, pokud planujes dalsi takove lety se sedla, doporucuji jeste prikoupit neckbrace, ja uz bez nej nevyjedu
Páji tak zase jsi měl trocha smůly,ale myslím,že nevadí,co?Užily jste fakt něco co mnoho z nás nikdy neuvidí tak jsme rádi,že prostřednictvím vás jsme si to užily taky.Sice bez potu,dřiny v písku,ale užily.Super počtení a moc krásný fotky.Těším se na celou galerku fotek a nějaký to videiko.Přeju rychlý srůst a klidný Vánoce.
Ahojda, vyčerpávající moc pěkný článek, dobrá volba stroje a paráda poježdění to muselo být Přeji krásný svátky, těším se že na malejch pojezdíme tak nespěchej a řádně to vyzdrav
Krása, dík za zprostředkování zajímavých zážitků. Toho ramena je škoda, hlavně že to nebylo nic horšího. Co chladič...fungovalo vše jak mělo nebo tě na KTM 690 něco zradilo.
A nedá mi abych se tě nezeptal .....teď si do lesa vezmeš radši 690 nebo 1100.
Brzo vyzdrav Robert.
Dík. Chladič vydržel i díky tvojí skvěle udělané opravě. KTM fungovalo naprosto skvěle a nebyl na motorce jediný problém. Jen jsem dotáhl šrouby na koncovce.
A v terénu u nás: No přeci GS1100. Co jiného?
Přidat komentář
Aby jste mohli přidávat komentáře, musíte být přihlášený.
Mimochodem, pokud planujes dalsi takove lety se sedla, doporucuji jeste prikoupit neckbrace, ja uz bez nej nevyjedu 