Neděle 29. listopadu 2009 – První duny Vstávám v půl osmý a jdu fotit východ slunce. Tento rituál mi vydrží celou dobu až do osudového skoku. Po snídani nedočkavě děláme první krátkou vyjížďku do dun za kempem. Tak na 15-20 minut říkáme našemu průvodci, aby neměl strach, že se vrátíme až večer.
Jsem pln očekávání a adrenalin se mi hrne do hlavy. Jsou to přeci jen už dva roky, co jsem naposledy jezdil po dunách a to ještě na GSA1150. Hlavou se mi honí zkladní pravidla. Těžiště co nejvíce dozadu a pořad plný plyn ať se děje co se děje. Moje 690R se dnes chová ale úplně jinak mé velké GSo. Hravě vyjede téměř každou dunu na kterou ji nasměruji. Alespoň ze začátku, kdy jsem vybíral duny tak to cca 40 m. Před námi se otvírá rozsáhlá písečná planina ohraničená vysokými dunami. Ještě si toho užijeme do sytosti, velí rozum, a my otáčíme naše stroje a jedeme zpět přes vstupní hradbu dun. Nahoru to docela šlo. Když dojedu na špičku duny a pod sebou vidím tu pískovou propast, jímá mě hrůza. Základní pravidla! Ale stejně nemám dost odvahy z kopce přidat a sednout si až skoro za zadní blatník. Nakonec jsem to s vytřeštěnýma očima zvládnul a naprosto fyzicky vysílen a vystresován po 10 minutách přijíždím zpět ke kempu. Kluci vypadají v pohodě.
Vyjíždíme nejprve nakupovat veškeré potraviny a benzín na pětidenní pouštní track do Acacusu. Zastavujeme v několika obchodech a naši průvodci nakupují mouku, ovoce, konzervy a všechno možné. Jak se později ukáže, tak jejich odhad na spotřebu potravin i benzínu na celý tento track byl úplně přesný. Nakonec tankujeme u benzínky, kde ještě včera neměli ani kapku a konečně vyrážíme zatím po asfaltu na jih směrem do Murzuq Sand Sea. S tím druhým autem měl asi Khaled pravdu. Do jednoho by se to asi opravdu všechno nevešlo.
Po 10 km konečně opouštíme asfaltovou silnici a čeká nás nefalšovaný offroad. Necháváme za sebou oba naše doprovodné vozy a vychutnáváme si cestu dlouhým písečným wádí ohraničeným kamennými svahy. Po pár km první opojné jízdy v poušti zjišťujeme, že nejsou vidět naše doprovodné vozy. Jen doufáme, že se trefovaly do stejných údolí jako my. Nápad vyjet asi 30 m vysokou kamenitou mohylu uprostřed údolí se neukazuje jako příliš šťastný. Kameny jsou ostré jak břitva a Honza odhazuje svůj stroj těsně před vrcholem. Nakonec vrchol zdoláváme všichni tři bez výraznějších problémů. Výhled ale stojí za to. A auta nikde. Na horizontu e objevují až za dlouhých 15 minut. Sjíždíme z mohyly. Musíme si dávat větší pozor.
Údolí přechází v nekonečnou písečnou pláň. Jedeme vedle sebe více jak stovkou a občas někdo z nás zkouší driftovat, aby se alespoň něco dělo. Na vyvýšenině z obrovských kamenů zastavujeme a opět vyhlížíme auta. Teď už bez obav, protože je všude dokola vidě na mnoho km daleko. Po jejich příjezdu se pro jistotu domlouváme, jaký je další orientační bod, kde se můžeme sejít. Nevěřím tomu, že je to obrovský agro-komplex. Uprostřed pouště. A skutečně. Po dalších asi 20-30 km v naprosto rovné písečné placce se na horizontu objevují dvě zelené oázy. Vedou k nim sloupy vysokého napětí a z několik set metrů hlubokých studní je čerpána voda pro zavlažování kruhových polí. Voda je prý tak kvalitní, že ji můžeme pít i my. Evropané. A nepřevařenou.
Šukri dělá ve stínu pod stromy první jídlo. Zeleninový salát s tuňákem, olivami a hlavně s harisou. Než vše připraví, chceme si nedočkavě celý agto-komplex objet. A málem se to nevyplatilo. Za jednou písečnou hradbou je natažen podél cesty ostnatý drát. Jedu první a Jirku varuji. Honzu už jsem nestačil. Uviděl jej tak metr před sebou a jen instinktivně položil motorku a lehnul. Ještě že tak. Vzdáváme cestu okolo komplexu a vracíme se zpět na gáblik. Pálivá harisa dává jídlu výbornou chuť. Jsme rádi, že je Šukri s námi. Večer vytáhne i další své trumfy.
Posilněni vyrážíme na poslední část cesty dnešního dne. Přejíždíme wádí a za ním jsou konečně duny. Sice jen asi 20 metrů vysoké, ale na prvotní seznámení dostatečné. Více jak dostatečné, jak se později ukáže. Jezdíme po jejich hřebenech a opravdu si to vychutnáváme. Najíždím na jeden z hřebínků, který se táhne stovky metrů. Pak z něj na konci sjíždím a porušuji obě pravidla. V řídkém písku se mi při nedostatečném tahu zadního kola a nepřenesením těžiště dozadu zapichuje přední kolo do písku až po blatník a já letím přes přední řidítka. Nadávám si do blbců a počítám škody na motorce. Lehce ohnutá řidítka a prasklý kšilt na helmě. A to jsme v dunách teprve pár minut a ty více jak stometrové, tyčící kousek odsud, nás teprve čekají. Pokorně se vracím ke klukům a za chvíli jsou tu i naše doprovodné Toyoty. Náš tábor uprostřed dun je jen kousek od místa mého prvního pádu.
Dnes spím přímo pod hvězdami. Oba naši průvodci nevěřícně okukují moji moskytiéru, přivázanou k motorce a společně s klukama si staví každý svoje normální stany. K večeři je báječná směs zeleniny, brambor a skopové kýty. Tu kýtu porcovali na malé kousky a nechávali sušit na střeše auta. Prý nám musí vystačit na celých 5 dní. A vystačila.
K velkému údivu našich průvodců Honza vytahuje z pick-upu centrálu, z krabice presovač a připravuje pro všechny pouštní espresso s mlíkem a cukrem. Nevídané. Nečekaně se oba Arabové rychle naučili každé ráno a večer volat: „Jan, café bar!“
Docela rychle pod moskytiérou usínám. Budí až chlad v pět ráno. Kluky budilo vytí vlků a moje chrápání. Neřekli, co bylo horší.
Kluci sebrali moje rozsypané věci okolo. Mlhavě si pamatuji, že na mě mluvili a prý jsem docela normálně reagoval. Pomalu mi dochází, co se vlastně stalo a jak to se mnou vypadá. Jedno vím jistě. Moje motorkářské dobrodružství v Libyi téměř jistě skončilo.
Paji diky za pekny pocetni a krasny fotky. Dobre srustej Mimochodem, pokud planujes dalsi takove lety se sedla, doporucuji jeste prikoupit neckbrace, ja uz bez nej nevyjedu
Páji tak zase jsi měl trocha smůly,ale myslím,že nevadí,co?Užily jste fakt něco co mnoho z nás nikdy neuvidí tak jsme rádi,že prostřednictvím vás jsme si to užily taky.Sice bez potu,dřiny v písku,ale užily.Super počtení a moc krásný fotky.Těším se na celou galerku fotek a nějaký to videiko.Přeju rychlý srůst a klidný Vánoce.
Ahojda, vyčerpávající moc pěkný článek, dobrá volba stroje a paráda poježdění to muselo být Přeji krásný svátky, těším se že na malejch pojezdíme tak nespěchej a řádně to vyzdrav
Krása, dík za zprostředkování zajímavých zážitků. Toho ramena je škoda, hlavně že to nebylo nic horšího. Co chladič...fungovalo vše jak mělo nebo tě na KTM 690 něco zradilo.
A nedá mi abych se tě nezeptal .....teď si do lesa vezmeš radši 690 nebo 1100.
Brzo vyzdrav Robert.
Dík. Chladič vydržel i díky tvojí skvěle udělané opravě. KTM fungovalo naprosto skvěle a nebyl na motorce jediný problém. Jen jsem dotáhl šrouby na koncovce.
A v terénu u nás: No přeci GS1100. Co jiného?
Přidat komentář
Aby jste mohli přidávat komentáře, musíte být přihlášený.
Mimochodem, pokud planujes dalsi takove lety se sedla, doporucuji jeste prikoupit neckbrace, ja uz bez nej nevyjedu 
