Pondělí 30. listopadu 2009 – Ztraceni v poušti Ráno po snídani si pro jistotu s průvodcem domlouváme detailněji naši dnešní trasu. Vede okolo dun na západ a polední přestávka je po asi 100 km. Říká, že máme zastavit u těch dun v prostředku. Dívám se na obzor a jen nezcela určitě odhaduji, které jsou ty v prostředku.
Vyschlé řečiště wádí je pro motorky jako stvořené. Všude okolo je kamenitá poušť ale řečiště se písečné. Je jen potřeba kličkovat mezi asi metr vysokými kopečky trávy křovin. Domníváme se, že obě auta nás následují cestou, která na začátku vedla rovnoběžně s řečištěm. Proto si plně vychutnáváme meandry ale po pár desítkách km raději vyjíždíme na kamenitou poušť se podívat, kde jsou naše doprovodná auta. Čekáme půl hodiny a nic. Podle dvou tras, které máme v navigaci, usuzujeme, kde asi můžou být a že nám asi cesta řečištěm trvala delší dobu než jim po cestě. Vybíráme jednu z tras a opouštíme wádí a vyjíždíme na písečně-kamenitou hamadu. Je tu docela provoz.
Před sebou vidíme na horizontu dvě auta, která se jeví jako ty naše. Přidáváme a začneme je stíhat. Nebyly to ony. Ale vidíme na pláni několik km před sebou další vozidla a tak svižně pokračujeme. Opět se s našimi věcmi a hlavně s kanystry s benzínem nesetkáváme. Začínáme cítit problém. Máme najeto 100 km a auta nikde. A co víc. Nevíme zda-li jsou před námi, za námi, jestli jedou stejnou trasou, nebo některou jinou. Kdyby byli naši průvodci před námi, určitě by na nějakém vyvýšeném místě počkali. A opravdu o dalších pár km vidíme na horizontu vpravo od nás dva body připomínající auta. Odkláníme se od trasy a míříme tam. Je to vojenský check-point. Víceméně posunkovou řečí nám dávají najevo, že tu naše dvě auta byla a pokračovala jinou paralelní trasou údolím dál. Vydáváme se na další stíhací jízdu. Dochází nám pomalu benzín a začínáme si uvědomovat vážnost situace. Ztratit se hned první den v poušti. Věděli jme, že nás náš průvodce jednou najde. Otázkou jen bylo kdy a v jakém stavu. Rozhodli jsem se počkat na strategickém místě na vyvýšenině u wádí. Měli jsme přehled o průjezd vozidle o obou stranách údolí, byli jsme na dohled od vysokých dun, okolo kterých jsme ráno mluvili, že pojedeme a hlavně to bylo kousek od wádí s možností zapálení ohně ze dřeva uschlých keřů. Měl jsem v nádrži benzín ještě tak na 40 km a tak jsem po dohodě kluky opustil a jel zpět tentokrát okolo dun vyhlížet naše auta. Zastavil jsem po 16 km abych se mohl s rezervou vrátit zpátky. Docela nehostinné místo. Pár set metrů ode mne na jih hradba obrovských snad 200 m vysokých dun a jinak všude okolo naprostá rovina pokrytá pískem a drobnými kamínky. A vedro. Na horizontech se poušť spojovala s oblohou fatamorganickým optickým klamem, jako by tam byla obrovská jezera. Tečky na obzoru mohly představovat stromy ale i auta. Poznat to šlo pouze podle jejich pohybu. Chvílemi se mi zdálo, že se nějaké tečky pohybují tam a zpět. Opět klam. Po hodině jsem se vrátil ke klukům doufaje, že je uvidím i doprovodná auta. Jirka z Honzou byli na místě. Auta nikde.
Už jsme se připravovali na neplánované přespání ve wádí a pro jistotu satelitním telefonem kontaktovali šéfa cestovky, že jsme pořádku, když jsme obě auta náhle uviděli. Dost jsme oddechli a zároveň tušili, že diskuze s naším průvodcem nebude docela příjemná. Přeci jenom jsme sami ujeli více jak 120 km v poušti a on nás asi zase hledal po všech čertech. Trochu jsme si osvětlili naše vzájemné a trochu rozdílné pohledy na právě proběhlou realitu a vcelku pokojně pokračovali už společně několik desítek km do dun na dnešní zakempování. Pod příkrou stometrovou dunou nám stavění stanů trvalo méně než předchozí den. Vyměkl jsem a místo moskytky postavil stan.
Večeře opět vynikající. To jídlo připravované v poušti přímo na ohni má neskutečně dobrou chuť a oba naši průvodci byli jako kuchaři prostě skvělí. Šukri pořád vyzvídal, jak že se ta naše malá zemička uprostřed Evropy vlastně jmenuje a tak jsem mu to napsal na kousek papíru. Netušil jsem, že po večeři vyšplhal doprostřed té vysoké duny nad námi a zřejmě s pomocí benzínu, zde levnějším než voda, vytvořil obrovský ohnivý nápis CZECH. Vypadalo to opravdu úžasně. Jen škoda, že se plameny spojili dříve, než jsem doběhl pro foťák.
Následující minuty se mi vybavují jako v nějakém filmu a jako by z jiné perspektivy. Vidím se, jak klečím u padlý motorky a pokouším se vstát. Jde to. Docela jsem si oddychl. Nohy fungují. A co ruce? Ty docela taky až na tu palčivou bolest v levém rameni. Pak zjišťuji, že mě bolí celý levý bok a hlava.
Paji diky za pekny pocetni a krasny fotky. Dobre srustej Mimochodem, pokud planujes dalsi takove lety se sedla, doporucuji jeste prikoupit neckbrace, ja uz bez nej nevyjedu
Páji tak zase jsi měl trocha smůly,ale myslím,že nevadí,co?Užily jste fakt něco co mnoho z nás nikdy neuvidí tak jsme rádi,že prostřednictvím vás jsme si to užily taky.Sice bez potu,dřiny v písku,ale užily.Super počtení a moc krásný fotky.Těším se na celou galerku fotek a nějaký to videiko.Přeju rychlý srůst a klidný Vánoce.
Ahojda, vyčerpávající moc pěkný článek, dobrá volba stroje a paráda poježdění to muselo být Přeji krásný svátky, těším se že na malejch pojezdíme tak nespěchej a řádně to vyzdrav
Krása, dík za zprostředkování zajímavých zážitků. Toho ramena je škoda, hlavně že to nebylo nic horšího. Co chladič...fungovalo vše jak mělo nebo tě na KTM 690 něco zradilo.
A nedá mi abych se tě nezeptal .....teď si do lesa vezmeš radši 690 nebo 1100.
Brzo vyzdrav Robert.
Dík. Chladič vydržel i díky tvojí skvěle udělané opravě. KTM fungovalo naprosto skvěle a nebyl na motorce jediný problém. Jen jsem dotáhl šrouby na koncovce.
A v terénu u nás: No přeci GS1100. Co jiného?
Přidat komentář
Aby jste mohli přidávat komentáře, musíte být přihlášený.
Mimochodem, pokud planujes dalsi takove lety se sedla, doporucuji jeste prikoupit neckbrace, ja uz bez nej nevyjedu 
