Úterý 1. prosince 2009 – Jak na bujarou kštici Ráno opět vyrážím před osmou fotit východ slunce. Drápu se na dunu nad námi a přede mnou se otvírá velké rozvětvené údolí s několika set metrů vysokými dunami po okrajích. Až moc mi to připomíná scenérii tak dobře známou třeba z Alp. Jen místo sklaních masivů, sněhu a ledu jen a jen písek.
V deset máme vše sbaleno a vyrážíme do těch největších dun. Auta na nás budou čekat před vjezdem do údolí. Dávám první pískovou horu. Nemám ale dostatečnou rychlost a ta před vrcholem otáčím a jedu dolu. Z těch sjezdů, kdy se totálně boří přední kolo, mám panickou hrůzu. Vidím, jak několik set metrů ode mne se Honza připravuje na zdolání pískové hory na protější straně údolí. Vyrážím za ním a motorka se mi dostává pár metrů nad Honzu a dál to nejde. Podle GPS je relativní výška našeho výjezdu asi 160 metrů. Je to úděsný krpál. Otáčím motorku předním kolem dolu a vyrážím. Opět porušuji pravidla. Nemám motorku pod plynem a nesedím na zadním blatníku. Přední kolo se zapichuje skoro až po světlo do písku a já opět letím ze svahu po hlavě přes řidítka. Tentokrát ale v malé rychlosti a padám do měkkého. Motorka je ale více jak 10 metů nade mnou. Škrábu se nahoru za ní neustále se sesouvajícími masami písku a snažím se motorku otočit. Brání mi v tom stojan. Když jej zkouším narovnat zpět ke kyvce, motorka udělá v tom šíleným krpálu další kotrmelec a já můžu začít znova. Písek je úplně všude. V botách, rukavicích, helmě ale i v koncovce výfuku. Tam se ji snažím vyklepat nejdříve.
Vracím se k autům a kluci ještě chvíli pokouší hory písku. Tentokrát se disciplinovaně většinou držíme na dohled od obou aut. Písková rovná hamada je po zhruba 100 km vystřídaná kamenitou pouští. Čím déle po ní jedeme, tím jsou kameny větší a nepříjemnější. Nakonec jedu vše ve stoje na jedničku. Žádná lábuž. Náhle sjíždíme z hory kamenů konečně zpět do písku. Jaká úleva.
Projíždíme údolím lemovaným vysokými černými skálami a naši průvodci zastavují u jednoho z mála stromů, co tu ještě zůstaly. Pro změnu připravují k obědu opět salát z různé zeleniny. A opět dobrý. Zasvěcují nás do tajů pouštní medicíny. Stačí třeba právě okolo se hojně nacházející velbloudí bobky naložit na dva týdny sklenice s vodou a nechat na sluníčku. Takto získaný jistě nevábný extrakt pak aplikovat na hlavu hustých kadeří chtivé osoby. Výsledek je prý naprosto zaručen. A opravdu. Za celou dobu jsem v Libyi snad neviděl plešatého Araba. Hold velbloudí bobky.
Údolí přechází opět v nekonečně širokou pískovou hamadu a na obzoru konečně vidíme v oparu tmavý pás cíle dnešní etapy. Pohoří Acacus. Uprostřed hamady však nečekaně zastavujeme. Honzovi teče chladič.Voštiny zřejmě prorazil od předního kola odlétnuvší kamen. Štrachám ve své cestovní BMW tašce a vytahuji utěsňovač chladičů. Takový sajrajt, který se naleje do chladící kapaliny a utěsní nevelké netěsnosti v chladící soustavě. Náš průvodce Khaled se takové léčby motoru rovněž domáhá a tak mu trochu leju i do chladiče jeho Toyoty. Jak se později ukazuje stále častěji. Khaled je prostě loudil. Honzově motorce, respektivě jejímu chladiči, bylo pomoženo a byla to snad jediná vážnější závada na jeho jinak suprově fungujícím stroji s bílo modrou vrtulkou ve znaku.
Acacus je opravdu nádherný. Jsou to většinou dočerna zbarvené skály, vstupující z písečné pouště. V samotném centru zastavujeme u známé cisterny na vodu s prehistorickým agregátem, původně generují elektřinu pro vodní čerpadla. Dnes vedle něj už stojí agregát nový. A také nejsme po mnoha dnech sami. Kolem nás jezdí na motorkách a čtyřkolkách Francouzi a kdovíkdo ještě. Táboříme dál od jejich kempu jak jinak než na písku a pod skalními masivy.
Šukri pro nás ten večer měl další kulinářské překvapení. Khobza, čili chleba pečený v horkém pouštním písku. Nic jiného než hladká mouka, voda a sůl. Vyhnětené těsto ve tvaru velké placky se pak položí do předem horkými uhlíky vyhřátého písku. Zasype se a nahoru se položí opět žhavé uhlíky. As po dvaceti minutách se khobza vyjme, otočí a na 10 minut opět zahrabe do písku a přikryje uhlíky. Pak se po vyndání z této provizorní pískové pece lehce oškrábe a rukama pobouchá. Khobza chutná znamenitě a není v ní ani na ní jediné zrnko písku. Prostě magie.
Tentokrát jsme se docela přejedli. Oba chody večeře byly jedinečné. A to jako bombónek na závěr jsme si na motorkách dojeli do údolí vodou z cisterny vysprchovat. Lepší zakončení této více jak 200 km pouštní etapy jsme si nemohli přát.
Pomalu mi dochází, co se stalo. Po skoku jsme v měkkém písku po zaboření předního kola nestál dopad a nepřidal plyn. Přes řidítka jsem přeletěl na levou stranu. Palčivá bolest v rameni signalizovala jediné. Opět jsem si po roce minimálně zlomil klíční kost. Tentokrát levou.
Paji diky za pekny pocetni a krasny fotky. Dobre srustej Mimochodem, pokud planujes dalsi takove lety se sedla, doporucuji jeste prikoupit neckbrace, ja uz bez nej nevyjedu
Páji tak zase jsi měl trocha smůly,ale myslím,že nevadí,co?Užily jste fakt něco co mnoho z nás nikdy neuvidí tak jsme rádi,že prostřednictvím vás jsme si to užily taky.Sice bez potu,dřiny v písku,ale užily.Super počtení a moc krásný fotky.Těším se na celou galerku fotek a nějaký to videiko.Přeju rychlý srůst a klidný Vánoce.
Ahojda, vyčerpávající moc pěkný článek, dobrá volba stroje a paráda poježdění to muselo být Přeji krásný svátky, těším se že na malejch pojezdíme tak nespěchej a řádně to vyzdrav
Krása, dík za zprostředkování zajímavých zážitků. Toho ramena je škoda, hlavně že to nebylo nic horšího. Co chladič...fungovalo vše jak mělo nebo tě na KTM 690 něco zradilo.
A nedá mi abych se tě nezeptal .....teď si do lesa vezmeš radši 690 nebo 1100.
Brzo vyzdrav Robert.
Dík. Chladič vydržel i díky tvojí skvěle udělané opravě. KTM fungovalo naprosto skvěle a nebyl na motorce jediný problém. Jen jsem dotáhl šrouby na koncovce.
A v terénu u nás: No přeci GS1100. Co jiného?
Přidat komentář
Aby jste mohli přidávat komentáře, musíte být přihlášený.
Mimochodem, pokud planujes dalsi takove lety se sedla, doporucuji jeste prikoupit neckbrace, ja uz bez nej nevyjedu 
