Den první (15.11.2010) 30 hodin v 50cm
Několik dobrých zpráv na začátek. Podle všeho je Jirkova motorka už v Santiagu a ta moje v letadle někde nad Atlantikem míří tamtéž. Do Santiaga by měla dorazit o pár hodin dříve než my.
Brazilské Sao Paulo nás přivítalo tmou (je 5 h ráno místního času) a deštěm. To nám vadí ze všeho nejméně. Po 12 hodinách strávených na cca 50 cm vyhrazených pro turistickou třídu z našich z našich dvoumetrových těl jen zkameněliny. Rozhýbáváme to pomalu a bolestně. Vzpomněl jsem si na zlaté časy svého vlakového cestování po Rumunsku a v nestřežené chvíli jsem s baťohem pod hlavou usnul v uličce. Vyhmátli mě velmi rychle. Zrovna když odkrvené údy opět nabývaly svůj původní tvar a podobu mě rázná brazilská letuška zahnala zpět do brázdy do mých 50-ti cm. Můj předsedník ale využil situaci ve svůj prospěch a konečně sklopil své sedadlo dozadu. Dříve jme několik hodin hráli takovou hru, že on se zapřel, já se zapřel a sedadlo se ani nehlo. Teď už jsem se tam nevešel vůbec. Chvíli jsem zkoušel pozici paragraf ale pak znovu ulička, pár minut blaha, letuška, sprďák, paragraf. A tu hru jsme pak hráli až sem.
Teď cítím, jak v nohách opět začíná protékat krev. Už i chodím.
Jirka, který má ještě o pár cm více než já, hrál paragraf od začátku do konce. Nejsem si jist, která strategie byla lepší.
A to nás za 4 hodiky čeká 5-ti hodinový let do Santiaga. Opět v 50-ti cm.
16.11.2010
Jen kratce. Jsme zdarne v Santiagu de Chile. Motorky tu jsou taky. Jen nam je nechteji z nejakeho duvodu vydat a hrozi az patkem. Zitra od rana a zahajujeme dvouclennou protesni demostraci [hladovku] pred mistim Cargo officem za urychlene vydani motorek [ta se mozna po veceri zvrhne v protesni pitovku]. Necht jsme uspesní.
Den druhý (16.11.2010) Santiago a my bez motorek (zatim)
Přelet přes Andy byl impozantní. Nad mraky se najednou začaly tyčit vysoké hory s ledovci, které do údolí padaly dlouhými splazy. Po přeletu hlavního hřebenu And letadlo prudce kleslo a přistálo na letišti v Santiagu.
Bylo krásně. Alespoň v porovnání se Sao Paulem. Tady nás přivítalo naprosté jasno a teplota okolo 25C. Rozdráždil jsem mobil a volal zástupci Cargo přepravce tady v Chile, kam si máme přijet pro motorky. Řekl, že nám je dnes nevydají, ale že to bude nejspíše zítra. Na tomto termínu jsme se neshodli. Vypravili jsem se proto v doprovodu příjemné průvodkyně z kanceláře nějaké místní cestovky hledat kancelář našeho cargo přepravce. Byla docela milá a zavedla nás ke správné budově. Dovnitř ji už ale nepustili. Nás ano.
Přepravce potvrdil, že obě naše motorky jsou zde, ve skladu a jsou předány místnímu agentovi k zajištění proclení a k vydání motorek. A že nevidí problém na motorkách odjet ještě dnes.
Znovu jsem volal Christianovi, našemu kontaktu v Santiagu, že jsme tady u skladu, ať tedy hne prozadím a motorky nám ještě dnes vydá. Následoval opravdový šok. Pro nás. Že prý z nějakých důvodů motorky dostaneme až v pátek. A to ještě možná. A dnes je úterý!!! Na tomto termínu jsme se opět neshodli.
Volal jsem našemu smluvnímu přepravci do Prahy v jaké jsme situaci a pro jistotu poslal i mail. A světe div se. Zítra táno si pro nás na hotel (zatím ale nevíme který) prý přijedou oba místní indiáni a odvezou nás na letiště a zajistí předání motorka. No to jsem tedy zvědav.
Bereme si tágo a jedeme do hotelu Neruda, kde máme předběžnou internetovou rezervaci. K mému údivu potvrzují, že můj mail v angličtině dostali a zpět mi poslali potvrzení ceny atd,... Ale zároveň tam ve španělštině drobným písmem napsali, že žádné volné pokoje nemají. To jsem fakt přehlídl.
Tak brouzdáme ulicemi a hledáme volný hotel. Našli jsme jeden s mě známým názvem Eurotel. Volno sice nemají ale taxíkem za 15USD nás posílají do hotelu IBIS, kde volno určitě mají. Měli. Hotel je pro oba i se snídaní za 74USD a je docela fajn. Určitě si tu zarezervujeme ubytko i při návratu do Santiaga v prosinci.
Jsme docela utahaní. Naše těla mají za sebou už 40 hodin cestování a půlnoc. Tady je osm večer. Jdeme si koupit lahev dobrého chilského vína, jamon, bagety a sýr. Krátký piknik na pokoji a téměř 12-ti hodinový spánek.
Jak to asi ve středu s těmi našimi motorkami dopadne?
Den třetí (17.11.2010) JEDEME!!!
12 hodin spánku. Je mi úplně jedno, že spíme s Jirkou na jedný posteli a oba chrápeme o 106. Konečně si můžu natáhnout nohy a pořádně se prospat.
Ráno si dáváme vydatnou snídani a čekáme, kdy dorazí chlapci z místní Cargo společnosti, která nám má zajistit veškeré procesní náležitosti pro vydání motorek. Přijíždějí ve smluvenou dobu + místí tolerance. Tedy OK. Pak následuje 6 hodin vyřizování veškerých formalit. Proces je daleko komplikovanější, než jsem si původně myslel. Ale nakonec jsme všem úředním šimlům dali dostatek ovsa a bedny s oběma motorkami jsou pro nás k dispozici ve skladu našeho místního agenta.
Jsou tři hodiny odpoledne a všechny administrativní úkony jsou vyřízeny. Rozkládáme bedny a připravujeme vše k odjezdu. Je 19.00 místního času a my konečně vyrážíme na NAŠICH motorkách na jih ze Santiaga.
Zázrak!
Spíme 100 km jižně od Santiaga. V motelu. Pro zasvěcené je to místní označení pro bordel. Nevadí.
Zíta vyrážíme dál na jih!!!
Paji
Den pátý (19.11.2010) Leje
Dnes začnu od konce. Bydlíme v krásně vytopené a útulné chatě v argentinském horském středisku Villa de Agnostura. Velmi příjemné, krásně teple vytopené obydlí se dvěma ložnicemi v podkroví, obývákem s krbem, kuchyňkou a koupelnou. Vše bratru za 65 USD. Hlavně je tu ale teplo a sucho. Po více jak 450 km v téměř nepřestávajícím dešti je to tu pro nás naprostá lábuž. V místím obchodě si kupujeme lahev červeného vína, tentokrát samozřejmě argentinského, opět jamon, sýr a další ingredience k večernímu blahu. Už schneme.
Ráno v penzionu Billbao u jezera Villarroca nezačalo dobře. Lilo jako z konve. Vyjíždím o hoďku déle než v představě, že se počasí změní. Nezměnilo. A prší čím dál tím houšť. Nasoukáváme se do naší protidešťové výbavičky a vyrážíme. Měli jsme naplánovány dvě varianty. Při dobrém počasí offroudovou trasu přes Andy do Argentiny a při špatném počasí pokračovat po Ruta 5 na jih a přejet přes Andy po asfaltu. Jak volba dopadla je jasné. Předjíždíme na dálnici R5 kamiony a je to vždy jako průjezd pod vodopádem.
Po 1000 km po asfaltu raději volíme asi 30 km zkratku šotolinkou pro zpestření. Andy projíždíme průsmykem vy výšce 1300 mnm. Všude okolo je ještě sníh a mlha. Při klesání na druhé straně hor déšť ztrácí na intenzitě a občas i přestává. Krajina je ale fantastická. Zasněžené hory, úžasně čistá příroda, ze stromů visí dlouhé provazy lišejníků.
Něco podobné jsem viděl jen v horách v Gruzii před mnoha lety.
Obě celnice nám sebrali cca 2 hodiny času a tak to dnes nebudeme šponovat a najdeme ubytko o něco dříve. Horské středisku Villa de Agnostura je to správné místo. Ale to už víte.
Den čtvrtý (18.11.2010) Celý den v sedle
Konečně se změnil v mém batohu poměr alkoholu ( desinfekce) k vodě z 2:0 na 1:1. Po včerejší malé srdeční příhodě, která následovala při hledání založeného pasu s penězi na dálniční mýtnici a opravy uklepaného konektoru bočního stojánku v odstavném pruhu dálnice a po 2hodinovém hledání ubytování (skončili jsme na vskutku pitoreskním místě). Pavel večer pomáhal tak usilovně s odlehčením mého baťohu od litrovky Fernetu, že mi svěřil vedoucí úlohu při navigaci bo dnes je etapa po dálnici Ruta 5 ?. (večer už mu bylo lépe tak to těch poslední 60km dotáhnul). Projeli jsme region BioBio – samé vinice a ovocné sady a cca po 500km se krajina změnila z úrodné placky mezi horami na krásně zelený kopcovitý terén. Každých cca 100km nás na mýtnici stáhli o cca 1,5USD za mýto. Na jedné pumpě jsme potkali 1.motorkáře- cestovatele a jak se ukázalo, tak i obyvatele Punta Arenas – místa na jihu, kam míříme. Nocleh jsme sehnali v pensionu na břehu krásného jezera Villarrica. Hurá! Večer konečně slza Chilského červeného a půl kilový steak.
Trochu nás to zmohlo, takže nezbytná desinfekce a jdeme hnípat.
Jirka
Den první (15.11.2010) 30 hodin v 50cm 
