Den devatý (23.11.2010) - Naše cesty se rozešly
Začalo to docela nevinně. Ráno jsme si trochu přispali, jelikož včerejší horský offroad nám oběm dal zřejmě zabrat. Nabalili motorky a vyrazili. Už od rána byl mezi nám znatelný rozdí. Jirka se navlíkl komplet do nepromoku, ale já očekával, že brzy pršet přestane. Přestalo. Jirka jel shánět benzínku, protože byl téměř na suchu a sehnal jen 7 litrů. Já měl v nádrži ještě na dobrých 150 km. K městečku, kde je pumpa jsme to měli 75 km krásným horským offroadem a scenérie byly opravdu jedinečné. Po natankování jsme chtěli dojet až do národního parku s ledovci a dát dohromady 550 km po šotlinové Rutě 40. Ale člověk míní a život mění.
V městečku Bajo Caracoles uprostřed pampy, což je opravdu děsná díra, pumpa opravdu byla. Ale totálně prázdná. Po benzínu ani památky a pumpař říka, že "mańána". Přesný překlad tothoto španělského slova je "zítra". Ale nebo taky za týden nebo za měsíc. Bylo poledne, z Pacifiku fučelo jako obvykle a nám se nepodařilo od nikoho místního benzín sehnat. Po hodině snažení jsme to vzdali. Byla jediná šance. Z Jirkovy motorky to málo, co zbylo, přenat do mé a já s kanistříky vyrážím na nejbližší další pumpu. 140 km tam a stejná vzdálenost zpět. Po šotolinové Ruta 40. Přiznám se, že nic moc. Trvalo mi to 5 hodin. Jediné zpestření bylo, že jsme málem přejel pásovce, který se rozhodl cestu přeběhnout zrovna před mým předním kolem. Na šotolině mi trvá zastavit tak 50 metrů. Chtěl jsem si ho vyfotit, ale zmizel v pampě. Hajzl. Přivezl jsem pro Jirku celkem 16 litrů benzínu a já měl ve své motorce tak ještě na 350 km cesty.
Co se dělo těch 5hodin v díře u vyčerpaný pumpy, přiblíží Jirka sám:
Zamával jsem Pavlovi, odtlačil motku do stínu a závětři a začal provozovat svou oblíbenou relaxační činnost na dlouhých cestách. Není nad to se s bolavým zadkem a rozlámaným tělem se natáhnout v moto hadrech na trávu do pangejtu vedle motorky a chvílí relaxovat. (Modří již vědí). Po dvou hodinách se mi vybila Mp3 a došel multivitamín ze Skotska. To už mně očuchali všichni psi ze vsi, pozdravil jsem se z místním policajtem a zapředl hovor s Polákem, který se šel podívat zda nejsem mrtvý. Přijela cisterna. Prázdná. Řidič šel jen na kafe. Přijela dalši cisterna - s naftou. Po pěti hodinách přijel Pavel s benzínem a po 10ti minutách přistála u pumpy cisterna - s benzínem. Zase ale chybí, kdo by jí stočil. To bude jeśte na dlouho. Vyrážíme s tím co máme a po cestě si beru od Pavla s nádrže.
Podle navigace jsme našli další pumpu naším směrem asi za 250 km. To je cíl naší dnešní cesty. Slunce pomalu zapadá a vy jedete po široké šotlilinové R40 pořád rovně nekonečným údolím. Zhruba každých 50 km je mírný zatáčka. Jinak nic. Začíná být docela chladno. Zastavujeme a navlíkám další vrstvu. Jde to docela blbě, vítr je tak intenzivní, že kdybych upustíil část oděvu, nemám šanci jej už dohnat a najít. 70 km před cílem zastavujeme na dávám Jirkovi beznín z mé nádrže. Pak si nevšimnu, že při vytahování rychlosvorek pod nádrží se mi taky vysune z očka lanko plynu. Co se pak děje bavoráci vědí,... Naštěstí jsem si to po pár desíítkých metrů uvědomil a rychle to spravil.
Do městečka Gobernador Gregores dorážíme až za tmy. Rychle nacházíme penzionek a moje znalosti śpanělštiny se očividně zlepšují. K večeří tradiční láhev červeného a argentinský steak.
Den desátý (24.11.2010) - Z bodu A do bodu B přes bod A.
Trochu jsme si pospali. Kolem pul desáté jdeme do hospody na snídani. Tzn. toustík s máslem a marmeládou z místního Makra a café con latche. Tady na snídaně snad nic jiného ani neumí. No on ani ten včerejši steak nebyl nic moc. Z hotelu k motorkám jsme šli přes kuchyň, kde měli obrovského volně létajícího papouška, kuchař je zřejmě ornitolog, takže mu vlastně nebylo co vyčítat.
Vyrážíme dle GPS na připravcenou trasu k odbočce na cestu, který by dnešní přesun měla podstatně zkrátit a která byla v GPS mapě i v papírové mapě, ale ve skutečnosti odbočka nebylá žádná. Tedy zpět do bodu A do Gubernatore Georgas a hledat novou cestu. Ze skratky se stala klasická nábližka - delší, ale zato horši cesta. Na prašné šterko hlinité-pistě opět tak funělo, že byl docela problém udržet se ve stope vyjeté náklaďáky. Když vítr motku předlačil do protisměru tak to znamenalo absolvovat aquaplenig na šterku mezi jednotlivými stopami. Tak to bylo více jak 200km, než jsem se dostali na asfalt obklopený nudnou pampou. Tam už je to ve srovní s jízdou ve větru na štěrku pohoda. Vzduch je tak čistý, že vidíme před sebou zasněžené vrcholky And asi 100km vzdálené. Projíždíme kolem jezera a vjiždíme do Nationale park de Glaciers a hned první ledovcový splaz je vidět jak vstupuje do jezera Viedma. Projíždíme horským střediskam El Chaltén, kde hledáme pumpu. Motorky si v silném protivětru berou víc než 8l/100km. Pak stěrkovou offroudovou cestou pronikáme kolem slavné horolezecké stěny Fitz Roy (3405 mnm) až téměř k Chilské hranici, k jezeru Laguna del Desierto, kde cesta konči.
Spát se vracíme do El Chantén (450 mnm), v merkátu nakupuje místní berg kase, viňo tinto, klobásky a jdem si udělat piknik na pokoji.
Jirka
