Den jedenáctý (25.11.2010) - Ledovce. Konečně
El Chaltén je něco podobného, jako v Evpropě Chamonix. Je tu totiž snad neúžasnější horolezecká stěna v Jižní Americe. Mohutný Fitz Roy (3405 mnm), který se svojí zahnutou špičkou stal piktogramem celé Patagonie. Zároveň je tady jeden z největších pevninských ledovců mimo Anktarktidu a Gronsko. Všude ale plno turistů. Většinou angličani nebo němci. No a mi dva na motorkách. Dnes zřejmě jediní.
Ráno je naprosto klasické. Vztáváme jako vždy v polededne (CET) a dáváme si snídani. Pak ale následuje můj údržbový proces, z kterého se Jirka celý opotil. Zatímco je již nabalen ve všech svých neprofukových a nepromokavých vrstvách, já teprve vkládám čerstvě vypraný a naolejovaný vzduchový filtr, tankuji vodu do camelbaku, vkládám další molitanový filtr do sání a pak připevňuji rolky. Já čersvý a Jirka notně opocený a se sprostými slovy na rtech na moji adresu vyrážíme zpět okolo 60 km dlouhého jezera. Cesta je o poznání lepší. Jedeme po větru. Stačí jen trochu šolichat plyn a dávat pozor, aby to nejelo více jak 110 kmh. To je limit, na kterém jsme se s Jirkou kvůli výdrži našich pneupatik domluvili.
Do další osady s pumpou El Calafate to máme směšných 220 km. Cesta už je asfaltová a tak to ubíhá docela rychle. Jen natankujeme a vyrážíme za hlavním cílem dneší etapy. Ledovcem Perito Moreno. Je to asi největší přírodní atrakce v Argentině a musím říci, že pohled na tu obrovskou 80 m vysokolu hradbu ledu, nořící se do jezera, je naprosto uchvacující. Každou chvíli se z ledovce kus ulomý a velkým hřmotem padá z té výšky do jezera. Podle pozice ledovce brzy nastane jedinečný úkaz, zvaný názorně "ruperta", kdy ledovec přehradí jezero a hladina jeho přední části začne odtáváním jiných ledovcových splazů pomalu stoupat. Až se takto zdvihne o několik desítek metrů, tlak vody v jezeře roztrhne přední stranu ledovce a obrovského rámusu se ledový příkrov uvolní. Následuje v dolní části jezera ledovcové cunami, která dosáhne až k domům El Calafate. Tak jsme s Jirkou čekali s připravenými foťáky na to velké rupnutí, ale nic. No, je pravda, že naposledy se to stalo před více jak dvaceti lety. Ale teď se již ledovec svým okrajem dotýká druhého břehu jezera a ruperta se tak jistě blíží. Zítra, za měsíc, za rok? Ale určitě to brzy rupne! Ale nejdříve, pravda, se musí hladina přední části jezera vzepnout. Zatím je vyšší je tak o 1 metr.
Jiří, ano naprosto správně připomínáš, že jsme zapomněl popsat historku dne. Tak tedy. Jedu první a vidím, že na silnici je nějaká taková slavobrána, či čo. Nevším si toho a jedu dál. Jen pak za sebou slyším nějaký křík. No a Jirka to za mnou profrčel taky. Byli to výběrčí pro vjezd do národního parku k ledovci. Tak zaplatíme cestou zpět, řekli jsme si a fičím to dál. Po dalších asi 30-ti km cesta končí a dva chlapíci nás zastavují. A že nemáme zaplaceno a že se to prostě takto nedělá. Rychle jsme se domluvili, že zaplatíme cestou zpět a necháváme motorky na parkovišti. Už jsme tam nebyli sami s motorkama. Je tu jedna KTM990, Suzuki V-strorm a BMW1200GS. Mají kolumbijské a peruánské značky. Při cestě zpět svědomitě zastavujeme u slavobrány dožadujeme se zaplacení. Paní na nás kouká, jako vyvoraný pásovec. To tu ještě nezažila. Ukazuje na tabuli a od každého chce 75 Pesos. Argentinci platí ale jen 25 Pesos. Tak začínám komunikaci na téma národnostní a snad i rasové diskriminace, barvy krve atd,.... Najednou paní přestává mluvit anglicky. Když to samé řeknu španělsky, alespoń si to myslím, zjevně už umí jenom jazyk zdejšího, dnes už vyhynulého, indiánského kmene Yamahautá. Platíme tedy dohromady 150 Pesos (asi 700 Kč), a s úsměvem a vzpomínkou na nahé ženy výše uvedeného indiánského kmene frčíme dál.
Zpátky volíme trasu offrodovou. Štolinka jako víno. Jsme opět v El Calafate a rozhodujeme se dál nejet a zůstat tu přes noc. Opět spíme v malé hosterii. Tradiční večeře. Česnek, cibule a dvěl láhve vino tinto. Zítra jedeme dál na jih zpět do Chile.
Den dvanáctý (26.11.2010) - Torres Del Paine Ač Pavel vstal o hodinu dříve, jak mi tvrdil, zase sedím oblečený na motorce a sleduji jeho koncert s upevňování jeho pěti zavazadel na nosiče, které již o dvě zredukoval. Vrážíme z El Calafate do dalšiho národního parku, tentokrát na Chilské straně And. Asi po 60ti km jízdy se vyhoupneme na náhorní planinu do výšky cca 800m a rázem klesné teplota na 8C a jako obvykle pěkně funí. Po cca hodině jízdy opoušime asfalt a čeká nás cca 100km offroad na jihozápad směrem k Agrentinsko-Chilské hranici. Stěrková cesta je široká jak D1 před Prahou a za celou dobu potkáme asi 4 auta a jednoho pacienta na kole s pávem. Na poslední Argentinské pumpě dontakujeme a klábosíme s chlapíkem na GS jedoucí z Aljašky do Ushuaia - už 4tý měsíc. Na Argentinské celnici kvetou pampelišky a celníci mají v kanclu postavený pimpongový stůl. Pohoda. Cca za 15min odjíždíme na Chilskou stranu. Tam bohužel chytnem autobus s turisty a tak vystojíme asi hodinovou frontu a po nezbytném vyplnění různých deklarací a osobním ujištení, že nedovážíme do Chile žádné ovoce, vyrážíme po šotolinové cestě do 100km vzáleného parku Torres del Paine.
U vstupní brány parku se Pavel chce vyhnout placení vstupného obvyklou fintou, že jen projíždíme a vede nás touto cestou GPS. Za chvíli platím á 32USD za osobu, ale musím říci, že to za to nepochybně stojí.
Park je hojně navštevován místími. Jezera, ledovce, až 3.000m vysoké horské štíty, vodopády, stáda lam a koní a prý i kondoři, ale ty jsme opravdu nezahlédli. Návštěva tohoto národního parku, na kterou jsem se opravdu těšil, mne rozhodně nezklamala. Kolem 20h opoušime park a hledáme ubytování. Nakonec zakotvíme v hosterii ve Villa Serano. Z pokoje máme výhled na zasněžené vrcholky hor.
Jirka
Ač Pavel vstal o hodinu dříve, jak mi tvrdil, zase sedím oblečený na motorce a sleduji jeho koncert s upevňování jeho pěti zavazadel na nosiče, které již o dvě zredukoval. Vrážíme z El Calafate do dalšiho národního parku, tentokrát na Chilské straně And. Asi po 60ti km jízdy se vyhoupneme na náhorní planinu do výšky cca 800m a rázem klesné teplota na 8C a jako obvykle pěkně funí. Po cca hodině jízdy opoušime asfalt a čeká nás cca 100km offroad na jihozápad směrem k Agrentinsko-Chilské hranici. Stěrková cesta je široká jak D1 před Prahou a za celou dobu potkáme asi 4 auta a jednoho pacienta na kole s pávem. Na poslední Argentinské pumpě dontakujeme a klábosíme s chlapíkem na GS jedoucí z Aljašky do Ushuaia - už 4tý měsíc. Na Argentinské celnici kvetou pampelišky a celníci mají v kanclu postavený pimpongový stůl. Pohoda. Cca za 15min odjíždíme na Chilskou stranu. Tam bohužel chytnem autobus s turisty a tak vystojíme asi hodinovou frontu a po nezbytném vyplnění různých deklarací a osobním ujištení, že nedovážíme do Chile žádné ovoce, vyrážíme po šotolinové cestě do 100km vzáleného parku Torres del Paine.
