Den dvacátý (4.12.2010) Město duchů
Vylézám ze spacáku a objevuji nové pozoruhodnosti této ubytovny : dveře nemají kliku, ale ani zámek (Pavel je v noci zavřel taškou položenou na zem), okno má fuku na tři prsty a celá ubytovna je nástavba nad již nefunkčním obchodem a obytným traktem domu majitelky. Z materiálu, použitých na stavbu, bych zmínil zejména hobru na stěny s úžasnou barevnou úpravou od světle okrové až do fialové( Pavel si také stěžuje, že ten chlap od vedle, jak z jeho pokoje prosvítalo večer škvírou mezi stropen a příčkou světlo mu strašne chrápal do ucha), překližku na strop a podlahy, dřevo a cosi jako sololit a ocelové stojky, podpírající strop. Jediné svítidlo na stropě není stejné a židle bych taky nespároval. Požádám Pavla o panoramaticé foto abych si mohl někdy v budoucnu připomenou mnohé extravagantnosti tohoto místa. Ale paní majitelka je milá a má tu čisto. Asi je to takový standard. Další překvápko mne čeká, když zjistím, že mi praskly dva dráty v předním kole, čímž vznikla pěkná osma. Prvních několik desítek km dnešní etapy je po asfaltu a pak cca 200km šterková Carretera.
Na asfaltu to při rychlosti od 80km a výše řídítky nekmitá, takže vyřešeno a na šterkové Carreteře hraji kličkovanou mezi výtluky, abych neměl osmy dvě. Lehce prší, takže výtluky jsou plné vody a tudíž včas vidět. O krajině vůkol by ale lépe poreferoval Pavel, já zase znám zase každou díru v silnici. Jel za mnou kochačku a moc si pochvaloval. Projíždíme Park nacional Queulat.Je tu zvláśtní mikroklima. Teplota kolem 20ti stupňů a co chvíla prší. Všechno je tu krásně zelené, cestu lemují lopuchy tak obrovské, že se pod nimy dá zaparkovat motorka a v suchu přečkat přepršku a kolem cesty jsou kopce se zasněženými vršky.
Odbočujeme po směrovce vedoucí k ledovci. Jako obvykle nás čeká závora a kasa. Zaparkujeme a jdeme pěśky na vyhlídku na ledovec. Perito Moreno byl krásný, impozantní, ale byla to turistická atrakce s chodníčky a stovkama lidí. Tady není nikdo, ledovec jak kráva přímo před námi ve výšce cca 500 m a zněj z té výšky letí vodopády. Nádhera. Pokračujem dál a myslím na Itala s batůžkem na motorce, který se mi ptal s mapou v ruce, jestli jede směrem na sever nebo na jih. Dobrodruh. Tak mě to pobavilo, že se málem nevejdu na most, a řaději pak zastavuji na pauzu, kterou využíváme k zašití Pavlova předního blatníku stahovaćkami.
Trasa je naplánována do Chaiten, kde přespíme a zítra pojedeme trajektem na pevninu. Možná... Do přístavu Chaiten přijíždíme kolem sedmé večer. Vypadá to tady jak po tsunami. Domky ve měste jsou zasypané až do výśe oken. Venku se válejí domácí spotřebiče a osobní věci majitelů obydlí a spoustu zaparkovaných buldozerů a bagrů. A nikde nikdo.
V části alespoň trochu zachovalého městečka na pobřeží seženeme bydlení a od majitelky zjištujeme, že tu před třemi lety vybouchla stále činná sopka od naproti a vše bylo zasypáno popílkem. Fotíme a pozorujem sopku zahalenou mrakem (předpokládám deštovým) a letíme do merkáta pro cosi na spláchnutí toho prachu, neboť agregát na elektřinu tu prý nefunguje pořát. A názory na zítřejší trajekt na pevninu se taky dost radikálně liší. Není jasno v kolik hodin jede, od kud a vůbec zda. No zítra to bude překvapení.
Jirka
