Den dvacátý třetí (7.12.2010) Zpět do Santiága - ale jen dočasně
Dnešek nebyl téměř ničím zajímavý. Ráno ve Villarice lilo jako z konve a tak jsem posunuli odjezd až na jedenáctou. Naštěstí přestalo. Těch 750 km po dálnici do Santiaga bylo nezáživným, nijak zaznamenáníhodným zážitkem. Dálnice ale super. Provoz v pohodě. Každých cca 100 km mýtnice, která od nám odčepávala 600 pesos za motorku. Což je cena necelého litru benzínu.
Když už jsem u těch cen, tak benzín na jihu je dražší (více než 800 pesos za litr) a s klesající rovnoběžkou klesá i jeho cena. Mezi 40 až 50 stupněm jižní šířky jej lze koupit mezi 700-800 pesos za litr a pod 40. rovnoběžkou je už i pod 700 pesos. Avšak proti veškeré této logice se na posledních pumpách před Santiagem cena benzínu zase trochu zvedá, ne však nad 700 pesos za litr. Podotýkám, že kurz v bance je 1USD=470 pesos. To platí samozřejmě jen pro Chile. V argtentině je benzín o dost levnější. Tankujeme téměř výhradně ten nejlepší 97 oktanový benzín. Motorka má pak o trochu nižší spotřebu, což je někdy při velkých vzálenostech mezi pumpami nezanedbatelnou výhodou.
Slunce zapadá a my jsme asi 30 km před Santiagem. Podle navigace je v okolý jen jedno ubytko. Je to Motel. Což je zdejší název pro zařízení, kam lze přijet autem až k chatce, zaplatit si i na velmi krátkou dobu a naprosto inkognito v místnosti s mnoha zrcadly trávit čas rozličnými aktivitami. Návštěvníky, jako jsme my s Jirkou, tady asi ještě neměli. Jirka spí na obrovské posteli pod dvěma skosenými stropními zrcadly a jedním bočním. Já v přístěnku na pelesti pro kočího.
Den dvacátý čtvrtý (8.12.2010) Zpráva o úrodě pomerančů v Chile
Po večerní poradě na plánem pro zbývající dny jsme přehodnotili návštěvu Atakamy, neboť je to 1,5tis km daleko a písku jsme si vloni i letos užili až dost - ten loňský Libyjský má Pavel v nůžkách na nehty ješte teď. Pojedeme do And do průsmyků a pak do Argentiny prověřit úrodu hroznů v kraji Mendoza.
K snídani jsme si natrhali pomeranče z obsypaného stromu před chatkou. Jsou vskutu luxusní. Vyrážíme do Santiaga. To město je fakt obrovské. Oficiálně má Santiago cca 4 mil. obyvatel, ale místní tvrdí, že tu bude jednou tolik emigrantů z Peru a Bolivie. Tisíce baráčků z prken a vlnitého plechu ve slumech na předměstí to dosvědčují. Směřujíc k místnímu dealerovy Hondy, projíždíme městem po čtyřproudých poloprázdných ulicích krátce po 9-té hodině ranní úplně v pohodě. Dorážíme k prodejně. Zavřeno. Jen nějaký chlapík za plotem nakládá motorku na vlek a sděluje nám, že otevřeno bude až maňána .Chápu. Dnes je středa a do konce týdne ješte zbývá dlouhá doba, tak je potřeba nějaká fiesta. No nic, zbylé dráty v kole už vydrželi 2 tis km, no tak to dojedou i dalši tři.
Mažem na sever dálnicí Ruta 5. Je jasno, 30C a dálnice mne dnes opravdu baví. Jedeme zeleným údolím, kde jsou vinice, ovocné sady, skleníky a to je lemováno z obou stran několikasetmetrovými, jak říká Milda kopíčky, kde je mnohdy pěkně nadrážkováno od místních enduristů. Blížíme se k pobřeží Pacifiku. Před námi je stěna z mraků. Teplota rázem padá o 10 stupňů a je mlha. Na koupačku to fakt není. Trochu mně to mrzí, ale mnohem víc musí být zklamaný Pavel, který má s sebou i plavky. Pobřeží je krásně členité, s písečnými plážemi, a tak alespoň symbolicky smočíme vidle motorek v oceánu. Po cca 500 km sjíždíme do vnitrozemí, směrem k cíli dnešní etapy. Noclech nacházíme v chatce v kempu s bazém, kde jsme úplně sami. Nakupujem večeři, tekutiny a jdeme do bazénu. V noci jsou vidět úžasně hvězdy, takže to mám dnes i s astronomickou přednáškou a poprvé jsem viděl Jižní kříž a Magalienovo mračno. Je výhoda cestovat s astronomem. Už se moc těšim na zítřejši etapu. Čeká nás přejezd do Argentiny průsmykem ve výšce 4 765 mnm.
Jirka
