17.7. neděle - Den třetí – Napříč Bosnou Tuzla – Sarajevo – Goražde - Foca
Ujetá vzdálenost: 286 km
Ráno jsme se probudili tak nějak nenásilně všichni zhruba ve stejný čas. Balili jsme věci, někteří z nás se i myli. Zhruba okolo půl deváté měl Barvajs domluveno přezouvání a já s Pepou jsme vyrazili do města koupit něco ke snídani. Koupili jsme nějaké sladké pečivo a něco z listového těsta plněné sýrem. Stavili jsme se ještě na kávičce. Po návratu již netrvalo dlouho a vyjeli jsme.
Tuzlu jsme opustili po ukazatelích směrem na Sarajevo, ale na samém okraji města silnice končila a byli jsme vykázáni na objížďku, naštěstí ne moc dlouhou. Dále již cesta do Sarajeva probíhala klidně.
Do Sarajeva jsme přijeli někdy kolem oběda, projeli okolo Olympijského stadionu, v jehož pozadí se bělaly kříže hrobů obětí války z devadesátých let. Tento chmurný pohled se nám naskytl ještě na několika místech Sarajeva. Pak jsme již zamířili do centra, kde jsme se stavili na oběd v restauraci1) na břehu řeky. Stopy války jsou zde stále patrné všude, i když to je již takových let – přímo proti restauraci jsou dvě totálně rozstřílené budovy. Pepa se doptal, kde se nachází most, kde nám zastřelili Ferdinanda2), tak jsme bezprostředně po obědě vyrazili hledat most. Byli jsme úspěšní, následovalo pár fotografií a pokračovalo se v cestě. Role vůdce výpravy se ujal Barvajs a vedl nás ven ze Sarajeva neuvěřitelnými uličkami, příšerně strmými a chvílemi tak úzkými, že mě to párkrát donutilo uvažovat, zda se tam s těmi kufry GSo protáhne. Jeli jsme proto velmi opatrně a pomalu. Když jsme byli venku z města, otevřel se nám nádherný panoramatický pohled na město, ale Barvajs byl v nenávratnu. Chvíli jsme čekali, ale marně. Nakonec jsem mu odeslal sms s naší GPS pozicí, podle které nás zase našel.
Následně jsme zamířili do kopců, s úmyslem projet, dle Martinovy mapy, do Focy. Cesta byla krásná, samá zatáčka. Nakonec jsme přijeli do horského střediska, kde asfaltka končila a pokračovala jen šotolinová cesta, která měla vést k cíli. Barvajs, Jirka a Schimi se vydali na průzkum, Pepa se ptal místních, kteří zde prodávali borůvky, zda ta cesta pokračuje a je průjezdná. Dostalo se mu poněkud překvapující odpovědi. Cesta tam je, ale po třech kilometrech prý je uzavřená, protože tam jsou miny. Toto jsme všichni uznali jako pádný argument k tomu vydat se po cestě delší, ale snad bezpečnější…
Tak že míříme po silnici na Goražde. Cestou jsme narazili na kuriózní tunel, byla to díra s hliněnou cestou, s průřezem tak na jedno nákladní auto, dlouhá cca 500 m a nebyla vůbec osvětlená. S přítomností min jsme se znovu setkali ještě jednou, při sjíždění do Goražde byly okolo silnice zapíchány varovné praporky, svědčící o tom, že území mimo silnici může být stále zaminováno.
Projeli jsme Goražde a zamířili do Focy, když nás náhle zastavila policejní hlídka, prý kdo jel první, že jel rychleji, než je zde povoleno. Byl to Barvajs, ale nakonec vše dopadlo dobře, policajti byli také motorkáři, tak s námi jen popovídali a pustili nás bez pokuty.
Cestou jsme minuli kemp u řeky a jeli dále k pumpě za městem. Při jedné ze zastávek měl Schimi krátké nohy a tak nám předvedl bříško svého Stroma. Pumpu jsme nakonec nalezli, ale ještě nebyla dostavěná, tak jsme jeli hledat jinou, což se povedlo a tak jsme natankovali a zastavili na večeři v restauraci za mostem. Mezitím se setmělo a tak jsme se rozhodli pro cestu jistoty a vrátili se do kempu3) před městem, okolo nějž jsme dnes už jednou jeli. Stany jsme postavili již za úplné tmy. Ještě pár piv či střiků a šlo se spát.
1) Restaurace v Sarajevu - oběd N 43° 51‘ 19.44“, E 18° 24‘ 47.16“
2) Most, kde zastřelili Ferdinanda N 43° 51‘ 26.88“, E 18° 25‘ 44.40“
3) Kemp ve městě Foca N 43° 31‘ 45.84“, E 18° 46‘ 59.94“
18.7. pondělí - Den čtvrtý – Vzhůru do Černé Hory Foca – „Tři veteráni“ – Plevlja – Žabljak – horská bouda (Durmitor)
Ujetá vzdálenost: 162 km
Ráno jsme vstávali do slunného dne, rozložili jsme po trávě tropika stanů, aby uschla, a pozvolna jsme balili. Vydali jsme se zpět směrem k městu, za nímž má dle Bebova popisu začínat šotolinová cesta přes lesy až k hraničnímu přechodu.
Bohužel dnes jsme tolik štěstí jako včera neměli a policejní hlídka, která nás zastavila kvůli překročení rychlosti, tentokrát již nekompromisně požadovala zaplatit pokutu 20 Euro od toho z nás, kdo jel první. Černý Petr tentokrát zůstal v ruce Pepovi.
Za městem opravdu začínala pěkná šotolinová cesta, která nás vedla přes louky a lesy k celnici Bosny a Hercegoviny. Chvíli jsme čekali před větší stavební buňkou, která zde plní roli budovy celnice, u níž byla zaparkovaná Lada Niva v barvách policie. Nakonec nám celník vrátil pasy a jelo se dál, mysleli jsme, že toto byla celnice z pohádky Tři veteráni, ale ta pravá1) teprve přišla o pár kilometrů dále na straně Černé hory. Zde byla opravdu maličká budka se závorou, chyběla snad už jen koza a to splachovadlo, aby byl dojem úplný. Šotolina se pak asi po pěti kilometrech změnila v asfalt, po němž jsme dojeli do zhruba 30 km vzdáleného města Plevlja, kde jsme si dali oběd v jakémsi fast-foodu2), ale celkem jsme si pochutnali.
Pokračovali jsme do údolí řeky Tary, (druhý největší kaňon světa) až ke známému Durdevickému mostu3). Zastavili jsme a fotili a fotili.
Pak naše cesta mířila do lyžařského střediska Žabljak. Tam nastal trochu chaos, protože jsme nemohli trefit správnou odbočku do NP Durmitor. Navigace ukazovala směr správně, nicméně cesta vypadala jak cestička do dvora. Tak se Schimi pokusil zeptat na cestu kolemjdoucích dívčin. Ty se ale Schimiho v helmě natolik polekaly, že před ním začaly utíkat. Celou tuto humornou scénku Jirka vyfotil a já, když jsem fotku viděl, tak jsem ji hned nazval „Jaký dobrý skutek pro vás mohu udělat…„.
Projeli jsme Žabljakem, okolo hasičské stanice, kde jsme pro Schimiho vyfotili vozový park a pak jsme se vydali úzkými silničkami do hloubi NP Durmitor. Cesta nás vedla stále vzhůru, téměř až k hranici 2000 m.n.m., sluníčko se pomalu chystalo ukrýt za hradbu hor a proto byl čas hledat místo k noclehu.
Náhle se objevila kus od cesty jakási horská bouda4), tak jsme se rychle domluvili, že se tam navečeříme. Sedli jsme si na terasu, objednali jídlo a sledovali jsme, jak okolní štíty mění barvy v západu slunce. Mezitím Pepa dohodl s provozním, že můžeme přespat na terase, vlastně pod terasou. Byla tam velká suchá plocha, chráněná před rosou i případným deštěm. Dlouho po tom co terasu opustili poslední hosté, jsme sbalili všechny své krámy, nanosili je pod terasu a rozložili tam spaní.
1) Celnice „Tři veteráni“ N 43° 23‘ 48.18“, E 19° 02‘ 35.10“
2) Plevlja – fast-food (oběd) N 43° 21‘ 26.52“, E 19° 21‘ 19.38“
3) Durdevický most přes Taru N 43° 09‘ 03.30“, E 19° 17‘ 45.30“
4) Horská bouda (Durmitor) N 43° 10‘ 18.60“, E 19° 04‘ 47.82“
