19.7. úterý - Den pátý – NP Durmitor Horská bouda (Durmitor) – Sušické jezero – Nikisič – Podgorica – Verusa
Ujetá vzdálenost: 265 km
První zřejmě procitnul Pepa, hned po něm já, byl úžasný východ slunce, obzor byl sytě rudý a z této záře vystupovaly mírně zamlžené jednotlivé pásy hor. Pokoušeli jsme se to vyfotit a pak jsme ještě ulehli. Při druhém probuzení jsme již vstali všichni. Sbalili jsme se, posnídali paštiky a vydali se na cestu.
Nejprve se jelo po úzké asfaltové silničce po samé hraně kaňonů řek Tary a Sušice. Pak jsme náhle u jednoho vyhlídkového bodu sjeli z asfaltu a vydali se na dno kaňonu Sušice k Sušickému jezeru. Schimi se těšil, že se vykoupe. Nejprve byla cesta moc pěkná šotolinka, jízda po ní byla velmi příjemná, ale poslední úsek před samotným dnem se jelo poměrně strmě dolů v podstatě kamennou sutí, to už mi tak příjemné nebylo, ale nějak jsem to dal. Dojeli jsme k Sušickému jezeru1) a dostavilo se zklamání, místo jezera zde je jen podmáčený kus louky, tak se Schimi poprvé nevykoupal. Pepa zde rozporcoval melouna, který jsme společně snědli a vydali jsme se druhou stranou vzhůru. Cesta byla kamenitá, ale zdála se mi příjemnější než dolů, možná jsem si už jen zvykl.
Po výjezdu z kaňonu jsme ještě chvilku jeli šotolinou po hraně, na jednom vyhlídkovém bodu se Jirka rozhodl pořídit snímek a při zastavování se mu na trávě smeklo přední kolo a jako druhý nám předvedl bříško své motorky.
Po chvilce šotolina končila a najelo se na asfalt. Ale v křižovatce nám vjel do cesty náklaďáček a v něm jakýsi dědula a pokřikoval na nás, že jsme určitě jeli ze Žabljaku přes národní park a že musíme zaplatit. Když jsme zjistili, že se nejedná o pokutu ale o vstupenku do NP, tak jsme si od děduly lístky koupili, protože ještě parkem pojedeme. Následně jsme si to zamířili krásnými asfaltovými silničkami napříč úžasnými náhorními plošinami národního parku Durmitor, sytě zelené kopce se střídaly s šedými skalnatými vrcholky nejroztodivnějších tvarů. U jednoho z těchto vrchů jsme zastavili a fotili, protože Barvajs měl toto místo jako jeden z bodů do motocestovatelské fotosoutěže. Pak jsme našli vcelku pěknou restauraci2) jménem Jatak, kde jsme se zastavili na oběd. Z lednice, která byla venku, jsme si naštěstí mohli nápoje podávat sami, bylo hrozné vedro a obsluha ukrutně pomalá.
Po obědě jsme opustili území národního parku a vydali se přes Nikisič a hlavní město Černé Hory Podgoricu směrem k Plavskému jezeru. Celý zbytek dne jsme se klikatili silnicemi mezi černohorskými vesničkami. Protože se již připozdívalo, začali jsme shánět, kde bychom se mohli navečeřet a možná i hlavu složit. Když už to vypadalo, že v této oblasti zřejmě není možno sehnat hospodu, kde by nám uvařili, objevili jsme ve vesničce jménem Verusa3) zcela novou rybárnu s pstruhovými sádkami a s majitelem jsme se dohodli, že nám přeparkuje auto a na zahradě si můžeme postavit stany. Rázem byly zabity dvě mouchy jednou ranou. Večeře – pstruh přes celý talíř, byla výborná. Uléhali jsme najedeni a spokojeni.
1) Sušické jezero N 43° 11‘ 01.14“, E 18° 59‘ 59.34“
2) Restaurace Jatak (oběd) N 42° 58‘ 40.98“, E 19° 04‘ 31.14“
3) Rybárna Verusa N 42° 39‘ 54.72“, E 19° 30‘ 53.34“
20.7. středa - Den šestý – Konečně Albánie Verusa – Plavské jezero – Gusinje – Tamare
Ujetá vzdálenost: 133 km
Dnes jsme se probudili do zamračeného dne, mraky se k nám ženou snad ze všech stran. Rychle jsme sbalili relativně suché stany a všechny své věci. Bylo to právě včas, začalo pršet, poměrně dost slušný slejvák, tak jsme posnídali a počkali, až přestalo pršet a vydali se na cestu směrem k Plavskému jezeru.
Po nějaké té hodince cesty asfaltovými silničkami jsme zastavili na vrcholku nějakého kopce u bistra Tresnjevik1) na kafíčku. A jak si tak popíjíme kafe, přihnala se solidní bouřka, která vypadá, že nebude mít konce. Mezitím se tam dáváme do řeči s párem Čechů, turistů, kteří jsou na cestě domů z Albánie. Pepa si dává ještě druhé kafe, což později zjistil, že nebylo až zas tak moudré rozhodnutí. Jakmile ta největší bouřka pominula, vydáváme se po mokrém asfaltu směrem k městu Plav těsně u Albánských hranic. Zde nalézáme celkem pěkný hotel2) u jezera, a protože se ženou mraky a začíná zase pršet, zastavujeme se zde na oběd. Obědváme na terase pod střechou s výhledem na jezero a hory. Tak koukáme na hrozivé mraky ve směru, kam se chystáme jet. Když se ještě od vrchního dozvídáme, že nejbližší dva dny tu má být hnusně, tak nám to na náladě moc nepřidává.
Přesto, oblečeni v nemokách, míříme do Gusinje, což je poslední městečko v Černé Hoře. Při průjezdu městem náhle zastavujeme před hotelem Rosi3), Pepa slézá z motorky a mizí v útrobách hotelu. Po chvilce se objevuje a volá na nás, „Startujte a rychle pryč!“ Později se dozvídáme, že místní dvojitá káva v jeho střevech odvedla svoji práci, že sotva doběhl. Naštěstí to dopadlo dobře a nemusel tam nechat spodní prádlo, ale co tam napáchal, neprozradil. Ono by to stejně bylo zřejmě nepublikovatelné. :)
Gusinje opouštíme po opravdu velmi úzké asfaltce, někdo z kluků se ptal: „Jedeme dobře? Tohle přeci nemůže být cesta k hraničnímu přechodu“. Ale jeli jsme správně, oba Garmini ukazovali cestu shodně. Následovalo odbavení na černohorské a pak i albánské straně. Jen jsme se rozjeli, tak zhruba po 100 m asfalt končil a začínala opravdu kamenitá cesta, myslím, že v tuto chvíli jsme se všichni začali chechtat do přileb. Vítejme v Albánii!
Po překročení hranice začíná pršet, nejprve je to jen slabý deštík. V jedné zatáčce se mi podařilo najet do neudusaného kamení a trochu jsem se tam zahrabal. Schimi na mě počkal, než jsem tuto drobnou patálii vyřešil, mezitím zbytek výpravy, který jel před námi, na jedné křižovatce špatně odbočil, což jsme my dva netušili a odbočili jsme správně. Ujeli jsme asi 5 km, když jsme je nedojeli, začalo nám to být divné. Mezitím se strhla pravá horská bouřka s pořádným krupobitím. Pokoušeli jsme se spojit mobilními telefony, ale dle předpokladu, v albánských horách nebyl signál. Tak jsme se se Schimim rozhodli vrátit se zpět na onu křižovatku. Když jsme tam dojeli, proti nám celkem svižně jelo černé Pajero s nějakými místními mlaďasy, tak jsme se jich anglicky zeptali, jestli tam neviděli tři lidi na motorkách, dostalo se nám kladné odpovědi, hurá, zdálo se, že jsme na správné stopě. To už jsme ale v dálce uviděli dvě motorky, jak se k nám blíží od vesničky Vermoshi. Byl to Barvajs a Pepa. Jirka se jel podívat ještě kus před tuto křižovatku, zda tam nejsme. Tak již ve čtyřech čekáme na křižovatce na Jirku.
Pak jsme ho konečně zahlédli v dálce pod kopcem, jak se vrací. Ale trvá mu to nějak hrozně dlouho, tak se mu Barvajs vydal naproti. Za chvíli jsme uslyšeli Martina, jak na nás volal, ať tam jedeme všichni, že Jirka měl nehodu4). Plni obav, co se stalo, jsme sjížděli kamenitou cestou zhruba o tři zatáčky níže k dřevěnému můstku přes potok. Na jeho samém okraji ležel, či spíše visel, Jirkův Strom a Jirka stál uprostřed můstku. Jak bylo po dešti, tak byla prkna mostu pěkně slizká a Jirka si zřejmě přibrzdil předkem, smeklo se mu to a bylo hotovo. Můžeme hovořit o velikém štěstí, že to dopadlo takto a ani Jirka a ani Strom nespadli dolů do potoka, zas tak nízko to nebylo. Následovalo zjišťování rozsahu škod. Jirka, zcela OK, s motorkou to bylo o něco horší, ale naštěstí ne kritické. Když jsme přehlédli mraky škrábanců, tak přední blatník byl na hadry, jeho zbytky jsme fixovali stříbrnou páskou, ohnutá řídítka se nám v pěti lidech podařilo nahrubo srovnat, přiohnuté lešení na kufry. Nejzávažnějším problémem se jevila být ulomená řadička. Na opravu by byla potřeba vrtačka a šroub. Snažili jsme se sehnat pomoc v nedalekém domě, ale dozvěděli jsme se, že jim nejde proud, ihned jsme si dělali prdelky a dávali do souvislosti Jirkou z mostu stržený, volně ležící kabel s tím, že jim nejde proud. Nicméně, pahýl řadičky jsme pouze obalili páskou, aby se jím netrhala bota, a Jirkovi nezbylo nic jiného, než se s tím pokusit pokračovat v jízdě. Zdálo se, že by to to mohlo jít.
Pokračovali jsme dále, hlouběji do hor, na cestě se střídal kamenitý povrch s podmáčenou hlínou, ale proti loňské Ukrajině to byla paráda, jelo se dobře. Mezitím se mraky roztrhaly a začalo vykukovat sluníčko. Kamení na cestě rychle osychalo. Tu a tam se na cestě objevilo stádo kravek, ovcí, jinde zase kozy či prasata. V momentě, kdy jsme se blížili k jedné z vesniček v hloubi hor, zastavil nás „malý výběrčí mýta“, dostal od Pepy bonbóny a mohli jsme pokračovat nerušeně dále, pak u cesty stála malá holčička, která nás sice nezastavovala, ale Pepa jí také obdaroval bonbóny a vyfotil se s ní. Jelo se krásnou kamenitou cestou. I když nám se zdála poměrně úzká, místní řidiči náklaďáků byli zřejmě jiného názoru a hnali to tam tak, že jsme je museli pustit před sebe. Této pauzy všichni zároveň využili k tomu, aby se svlékli z nemoků, protože sluníčko již řádně svítilo.
Při průjezdu jakousi zapadlou vesničkou mi náhle do cesty z poza kamenité zídky vyběhlo prase a jalo se mi zmateně kličkovat před předním kolem, myslím, že jsme měli oba na mále, ale nakonec naštěstí zmizelo stejně nečekaně, jako se objevilo.
Když už se slunce chystalo zmizet za hřebeny okolních hor, dojeli jsme do vesničky Tamare a zastavili jsme před místní obdobou polikliniky. Vypadalo to jako trošku větší zdravotní středisko. Pepa, Barvajs a já jsme se vydali pěšky hledat ubytování. Rázem se téměř všechny domy ve vesnici měnily v penziony. Pak jsme se pokusili zajistit si vjezd motorek na školní pozemek, kde bychom si postavili stany. Náhle se ale objevil člověk, ze kterého se později vyklubal místní farář a nabídnul nám ubytování na faře5). S velikými díky jsme přijali a nastěhovali se do jakési přednáškové místnosti fary. Chtěli jsme mu za to něco dát, on však nic nechtěl, tak mu Pepa chtěl dát alespoň na někoho z nás kontakt. Jediný, kdo však měl u sebe vizitku, byl Barvajs, bohužel ale na ní figuroval název firmy, který vznikl ze slov SATelity a ANtény, což nám přišlo nevhodné dávat zrovna faráři, mohli bychom být velice záhy z fary vykázáni.
Jirkovi se ještě večer podařilo uprostřed vesnice objevit jakéhosi kutila s vrtačkou, jak přidělával poštovní schránku a dokázal ho přemluvit, aby mu opravil řadičku od jeho Stroma. Oprava se podařila a Jirkovi se od této doby jelo mnohem lépe. Pak jsme šli do místní hospůdky na jídlo, pití a nasát trochu ze zdejší atmosféry, seděli jsme venku a bylo nám fajn.
Na faru jsme se vrátili již za úplné tmy. Ulehli jsme a usnuli spánkem spravedlivých.
1) Bistro Tresnjevik N 42° 44‘ 07.74“, E 19° 41‘ 05.52“
2) Hotel-Restaurant v Plavu N 42° 35‘ 16.98“, E 19° 55‘ 44.46“
3) Hotel Rosi N 42° 34‘ 03.00“, E 19° 50‘ 00.18“
4) Jirkova nehoda N 42° 34‘ 48.00“, E 19° 44‘ 44.64“
5) Fara v Tamare N 42° 27‘ 51.24“, E 19° 33‘ 44.46“
