21.7. čtvrtek - Den sedmý – Skrz albánské hory Tamare – Shkoder – Shkoderské jezero – Komani
Ujetá vzdálenost: 141 km
Ráno v 5h nás probudil ukrutný řev. Byla to skupinka místních oslů, která přišla „natankovat benzin“ k pumpě, která byla hned naproti faře. Po probuzení v 7h a snídani jsme naložili věci na motorky. Ještě jsem se šel s Pepou podívat do místního kostelíku a následně jsme se všichni vydali odkrajovat z dnešní porce kilometrů…
Cesta byla kamenitá, bez krajnice a úzká tak na jedno auto, na mnohých místech byl hned vedle cesty velmi strmý sráz či skála, která padala desítky metrů na dno údolí. Ale ty výhledy, to byla prostě paráda. Ale těchto nádherných výhledů si mohl člověk naplno užívat, jen když zastavil, protože jinak musel být stále ve střehu, kdy a kde proti němu vyjede auto, pečlivě vybírat cestu pro přední kolo aby se mu příliš nesmekalo po kamenech a k tomu po očku sledovat navigaci, zda jedeme správným směrem.
Po několika hodinách takovéto jízdy náhle kamenitá cesta končila a změnila se ve velmi rozbitou, a stejně úzkou asfaltovou silničku, která se klikatila z hor dolů ke Shkoderskému jezeru a městu Shkoder. Jízda po této silnici si vyžadovala téměř stejnou pozornost jak předešlá kamenitá cesta. I mně se v jedné zatáčce stalo, že se proti z ničeho nic objevila stará nákladní IFA a tak jsem byl nucen GSo na moment zastavit ve křoví u silnice a pokračovat v cestě až po projetí náklaďáku. S blížící se civilizací se množí v okolí všudypřítomné bunkry, chvílemi se zdá, jakoby v Albánii měl každý obyvatel svůj bunkr.
Role vodiče se ujal Pepa s papírovou mapou, protože stále nedůvěřoval našim „čertovým krabičkám“, tak říkal našim navigacím. Podařilo se mu vybrat cestu po rozestavěné silnici, kterou ani nemohl mít v mapě. Na nedokončeném obchvatu Kopliku přišla má chvíle. Přes cestu byl vybagrovaný a čerstvě zasypaný výkop, velmi sypkou hlínou1). A vzhledem k tomu, že jsem z nás jel poslední, tak mi to chlapci pěkně nakypřili, tak že jsem jel a najednou jsem koukal a že přední kolo stojí v tom kyprém bordelu, nic nepomohlo ani to, že jsem přidal plyn, zkrátka prásk, bum a zhruba ve třicítce jsem šel přes levé řídítko z Brambory ven. Pepa to prý viděl v zrcátku, asi jo, protože hned zastavil a šel mi pomoct se posbírat, ale když ke mně dorazil, Brambora už byla na kolech a já nasedal – pomohli mi to postavit stavební dělníci. Ale měl jsem, menší problém, po rozjezdu kontrolka ABS ne a ne zhasnout, tak jsem znervózněl a zastavil na nejbližší pumpě. Naštěstí jsem zjistil, že je přední brzdič plný písku a kamínků, po jeho vyčištění bylo již vše OK.
Před polednem jsme vjeli do Shkoderu, musím říct, že něco takového jsem ještě nikdy na vlastní oči neviděl. Tak chaotický provoz na silnicích jsem doposud viděl jen ve filmech z Indie nebo asijských států. V jedné křižovatce stáli tři policajti, každý pískal jak o život a přitom ukazoval něco jiného než zbývající dva. Žádnému z řidičů ale nevadili a každý si jezdil, jak chtěl. Do toho značné množství lidí na mopedech, skútrech a kolech, občas i nějaký ten naložený oslík se objevil. Museli jsme na chvíli zastavit a dívat se. Pak jsme snad splynuli s davem… Tímto ďábelským provozem jsme se postupně propracovávali do centra, kde bylo cosi, co připomínalo obří kruhový objezd, ale opět bez jakýchkoliv pravidel či zákonitostí. Kousek od něj jsme zastavili a vydali se hledat restauraci, kde bychom se naobědvali. Nakonec Pepa něco našel, bylo to něco jako fast food2) na hlavní třídě, ale motorky jsme si mohli zaparkovat přímo před stoly, tak že jsme na ně viděli. Shodli jsme se, že si dáme pilaf, tak to Pepa Italsky objednává, číšník kýve a opakuje. Nakonec stejně přinesl něco jiného, tak to Pepa řešil po svém, prostě se zvedl, okénkem vlezl polovinou těla do kuchyně a ukázal jim, co chceme. Jídlo bylo celkem dobré, ale hlavně ukrutně levné, s obědem i s pitím jsme se vešli, po přepočtu do 50 Kč.
Po obědě jsme se nejprve jeli podívat ke Shkoderskému jezeru. Přejeli jsme řeku a za mostem naši kolonu rozdělily semafory. Vzhledem k tomu, že bezprostředně po přejetí mostu jsme se ocitli v oblasti nějaké cikánské komunity, tak jsem se vážně bál, aby Barvajse, který jel první, nenapadlo zde zastavit a čekat na zbytek. Na ostatní jsme počkali za městem, kde začíná jezero, ještě jsme jeli pár kilometrů po břehu, ale celé jezero je všude zarostlé jakýmsi rákosím, zhruba do vzdálenosti sta metrů, naprosto nevhodné na koupání. Tak se Schimi podruhé nevykoupal. Jezero jsme si vyfotili a vydali se zpět k městu, prohlídnout pevnost Rosafat. Cestou zpět mi vyvstala akutní potřeba zastavit u pumpy, ale benzín jsem nepotřeboval... ? Vjeli jsme na parkoviště pod pevností, ale když jsme sesedali z motorek, z okénka pevnosti na nás mával člověk a ukazoval nám, ať jedeme až nahoru do pevnosti. Rádi jsme ho poslechli, protože to bylo poměrně hodně do kopce a po cestičce z valounů zasazených do betonu, by se nám tam, v našich botách, šlo velmi špatně. Ono se po tom vlastně ani nejelo moc dobře. Kameny byly od bot turistů vyleštěny do vysokého lesku, tak jsme si jen říkali, že snad nezačně pršet, protože pak by byla cesta dolů docela legrace. Motorky jsme zaparkovali v jedné ze vstupních místností3), přímo u výběrčího, který nás tam vylákal, samozřejmě, že od nás nějaké drobné, za tuto službičku dostal. Z pevnosti byl nádherný výhled na město v pozadí na jedné straně s jezerem a na druhé se štíty hor. Schimi se šel podívat i do místního muzea, zatímco my se poflakovali po pevnosti. Bylo ukrutné vedro, ale nad štíty hor, ve směru kam vedla naše další cesta, se stahovala mračna.
Z města jsme vyjeli po celkem pěkné, široké asfaltové silnici, ze které jsme po chvilce odbočili na užší asfaltku směrem na Koman, což by měl být náš dnešní cíl. Čím více jsme se blížili horám, tím byla silnička horší a více se klikatila. Nedaleko od Komani se asfalt, dokonce několikrát a bez jakéhokoli varování, vždy na pár desítek metrů, ztratil a povrch zde byl velice různorodý. V podvečer jsme dorazili do Komani – vesničky pod přehradou. Barvajs, Jirka a Schimi jeli nahoru na hráz, zjistit, jak to zítra bude s trajektem, jestli vůbec pojede, Pepa šel vyřídit ubytování v kempu4) a já tentokrát hlídal motorky. Vše dopadlo na výbornou, trajekt jede, kemp je pěkný a navíc fronta na trajekt se stojí od brány kempu a majitel se zná s policajtem, který to tu bude koordinovat, tak prý nemusíme mít obavy, že bychom se tam nedostali. Stany jsme postavili pod vinnou révou a kiwi, v části, která nám byla vymezena, bylo to přímo u řeky a tak postupně nikdo z nás neodolal osvěžující koupeli v ledově ledové vodě. Proud zde byl tak silný, že i když se Schimi snažil, co mohl, stejně z řeky vylézal tak o 3 metry níže, než do ní vlezl, ale konečně se mu podařilo se někde vykoupat. Povečeřeli jsme z vlastních zásob a přitom jsme zjistili, že tu v kempu jsou tři kluci a jedna holka z Čech, přijeli Škodovkama (Garde a Rapid), dle jejich hovoru usuzujeme, že jsou to učitelé. Nakonec jsme nastavili budíky, abychom nezaspali frontu na trajekt a šlo se spát.
1) Místo mého pádu N 42° 12‘ 11.34“, E 19° 27‘ 24.66“
2) Fast-food Shkoder (oběd) N 42° 04‘ 01.56“, E 19° 30‘ 39.72“
3) Pevnost Rosafat - parkování N 42° 02‘ 49.44“, E 19° 29‘ 41.28“
4) Kemp v Komani N 42° 05‘ 56.64“, E 19° 49‘ 03.12“
