24.7. neděle - Den desátý – Pomalu otáčíme k domovu Dures – Shkoder – Bar – Kemp Miljava
Ujetá vzdálenost: 180 km
Ráno Pepa ovázal Schimimu hlavu, tak že vypadal jak ninja, ale do helmy se s tím naštěstí dostal. Kluci si ještě jeli koupit suvenýry (červené vietnamky se znakem Albánie) a pak jsme se vydali na cestu zpět, směrem na Shkoder a dále k „asfaltovému“ přechodu. Bylo krásně slunečno, cesta ubíhala klidně, v protisměru jsme míjeli několik svatebních kolon. V poklidném tempu jsme dojeli na předměstí Shkoderu a vydali se směrem k hranicím. Ještě bychom se chtěli za poslední „albánské šmejdky“ naobědvat a za to co zbyde dotankovat. Protože nám k hranici zbývalo již jen pár kilometrů, zastavili jsme v jedné z restaurací1). Ihned se k nám vrhnul její majitel, pověřil jednoho ze zaměstnanců hlídáním našich motorek a odvedl si nás ke stolu do restaurace, na zastřešené zahrádce za domem. Pomohl nám s výběrem jídla a pití, zkrátka na něco takového jsme tu nebyli zvyklí. Jídlo bylo dobré, ale čekali jsme na našeho „ninju“ Schimiho až dojí, protože ten si objednal údajně albánskou specialitu, kapra v jakési omáčce. Prý to bylo dobré, ale kapra jí člověk pomalu samotného a ještě navíc, když se mají ty kostičky lovit z omáčky. :)
Úzkou asfaltkou jsme přijeli k přechodu, jsme asi druzí nebo třetí na řadě, zato v protisměru vidím frontu, kam až dohlédneme, vypadá to, jako by auta z celé Evropy chtěla jet do Albánie právě přes tento přechod. Říkali jsme si, jakou máme kliku, že jedeme ven. Naše radost však netrvala dlouho, pár kilometrů za hranicí jsme zůstali stát v obdobně dlouhé frontě. Pepa, jediný bez kufrů, prokličkoval kus dopředu, já a Barvajs jsme to chvíli zkoušeli také, ale nakonec jsme to vzdali, s těma pixlama na bocích to mezi auty skutečně nejede. Podařilo se nám alespoň zjistit příčinu této zácpy, byly to autobusy, které měli na této úzké silnici problém vytočit zatáčky. Postupně se nám podařilo dostat se až těsně za ně, pár jsme jich i předjeli, ale nakonec jsme narazili na dva kretény jednoho ze Srbska a druhého z Turecka. Nejen, že nám nedělali místo na předjetí, ale i nás, zcela záměrně, vytlačovali ze silnice. Nic nepomohlo ani to, když se je Pepovi podařilo předjet a záměrně před nimi jel na jedničku a brzdil je. Ve finále jsme je předjeli, až když se silnice trochu rozšířila.
V pozdním odpoledni jsme dojeli na černohorské mořské pobřeží a začali jsme hledat kemp. Nakonec jsme nalezli velice pěkný asi 500 m od moře, jmenoval se Miljava2). Postavili jsme stany a hned jsme vyrazili na pláž, trochu se smočit ve slané vodě. Prostředí je zde o mnoho lepší než v letovisku pod Durres. Když jsme se vrátili ke stanům, zjistili jsme, že to ležení, vedle kterého jsme se zabydleli my, patří partě Čechů s VW Transportery. Prý sem již jezdí několik let.
Pak jsem se vydal s Pepou na večeři, dali jsme si mořské potvůrky, Pepa mušle, já kalamáry a k tomu střik. Pak za námi dorazil Barvajs a přesunuli jsme se do hospůdky na pláži, kde proběhlo ještě několik střiků. Ty střiky mě trochu společensky unavily, tak že když jsme se vrátili do kempu, zalezl jsem do stanu a v momentě spal jak špalek.
1) Poslední oběd v Albánii N 42° 02‘ 11.94“, E 19° 28‘ 46.20“
2) Kemp Miljava N 42° 11‘ 46.98“, E 18° 57‘ 55.26“
25.7. pondělí - Den jedenáctý – Odpočinkový den u moře Kemp Miljava
Ujetá vzdálenost: 74 km
Ráno jsme se vzbudili do slunného počasí, mě trochu bolela hlava a hlavně se mi vůbec nechtělo vstávat. Kluci se chystali na malý výlet, já přehodnotil situaci a rozhodl se zůstat v kempu. Po jejich odjezdu jsem pomalu vstal a vyrazil k moři, trochu si užít slané vody a vln. Byla to paráda, pláž poloprázdná, počasí hezké. To se ale časem změnilo, zatáhlo se a začalo pršet. Nalezl jsem útočiště pod střechou v hospodě na pláži, kde jsem si dal kafe a pozoroval rozvětvenou cikánskou rodinu, jak po svém, využívala moře. Sloužilo jim za záchod, prádelnu i koupelnu.
Když na chvilku přestalo pršet, vyrazil jsem zpět do kempu a cestou jsem se stavil na oběd. Protože se znovu rozpršelo, zalezl jsem do stanu a šel ten déšť zaspat.
Odpoledne, po té co přijeli kluci zpět, jsme se domluvili, že vyrazíme na pěší výlet do vesnice Petrovac, což je asi 5 km po pobřeží. I když stále trochu pršelo, vydali jsme se na pochod. Po ujití prvních pár set metrů se u Pepy opět začaly hlásit střevní pochody a všechny náležitosti s nimi spojené, ale on je hrdina a statečně odolával. Tlak však stále sílil, jakmile se objevily první hotely v Petrovaci, Pepa zmizel v útrobách jednoho z nich. Zbytek z nás využíval volné hotelové wifiny, kterou jsme chytili na chodníku před hotelem. Po chvíli se objevil šťastný Pepa, i tentokrát bylo čisté prádlo uhájeno. Výlet dále pokračoval sháněním suvenýrů, já to vzdal, protože naprostou většinu těch blbostí co tu prodávají, sežene člověk i u nás nebo i jinde po Evropě.
Zdálo se, že naším cílem je betonové molo oddělující zdejší maličký přístav pro rybářské loďky, od otevřeného moře. Byl z něj úžasný pohled na vlny, kterak se tříští o skaliska pod ním. Bylo ovšem třeba dávat dobrý pozor, kde člověk stojí, protože občas přišla větší vlna a cákla až na molo. Schimi a Jirka okoukli místa, kam vlny necákaly a stáli až u kraje, což několikrát vyprovokovalo přihlížející lidí dojít se podívat ke kraji mezi ně. Nejhůře dopadla jedna starší paní, která nestačila uskočit a dostala plnou dávku rovnající se asi dvěma plným vanám mořské vody.
Následně jsme se zastavili na večeři v restauraci u vody s výhledem přímo do přístavu. Na zpáteční cestu do kempu jsme se vydali, když už začínala být řádná tma.
