26.7. úterý - Den dvanáctý – Návrat do „Evropy“ Kemp Miljava – Kotor – Dubrovník – Cibaca
Ujetá vzdálenost: 191 km
Ráno jsme náš tábor sklízeli za podmračeného počasí. Pak ještě bylo třeba zaplatit za kemp a mohlo se vyrazit směrem k Boce Kotorské. Nejprve jsme jeli po pobřeží, pak jsme stoupali vzhůru do pobřežních hor. Bylo docela chladno, tak jsme oblékali bundy od nemoků. Na hoře na hoře, se nám otevřel úchvatný pohled na Boku Kotorskou, v celé její kráse i se zakotvenou obrovskou výletní lodí. Pomalu začínalo pršet, což byla veliká škoda, protože nás čekal jeden z nejvíce zatáčkovitých úseků naší dovolené, opravdu se uzoučká silnička klikatila tam a zpět a my po ní klesali až k samotné hladině zátoky.
V Kotoru jsme se dostali do nějaké dopravní špičky, tak že jsme jej téměř celý prostáli v kolonách na semaforech. Za městem jsme začali shánět nějakou restauraci, kde bychom mohli poobědvat. Prostředí tohoto zálivu nám všem učarovalo, bylo tam prostě krásně. Ve vesnici Risan jsme nalezli restauraci1), u níž jsme na soukromém pozemku zaparkovali motorky a dali jsme si velmi dobrý oběd. Schimi se chtěl jít opět koupat, tak jsme mu řekli, ať klidně jde, ale jen tam chudák vlezl a udělal pár temp, nějak vyplynulo ze situace, že vlastně chceme jet dál. Za značného lamentování tedy z vody vylezl, oblékl se a vyrazili jsme dále. Museli jsme objet celou zátoku, abychom pak mohli pokračovat do Chorvatska.
Poměrně pozdě odpoledne jsme překročili Chorvatskou hranici a pokračovali směrem na Dubrovník. Ze silnice byl krásný výhled na moře, jehož hladina se zrcadlila v odpoledním slunci. Nad Dubrovníkem jsme zastavili na odpočívadle a fotili město a luxusní jachty zakotvené na moři. Pak jsme se vydali hledat ubytování. Projížděli jsme městem a zjišťovali, že ceny jsou zde ukrutně vysoké. Rozhodli jsme se zastavit v motorkářském baru2) na kafe, tak jsme před ním vyskládali naše stroje a sedli si na zahrádku před barem. Po chvilce se objevil Harley Davidson a na něm jakýsi maník z Nového Mexika a za ním ženská z Rakouska. Nejzajímavější ale byl způsob, jak měly sbalené věci na motorce. Ženská měla normální kufr na kolečkách, a aby na té motorce držel, tak byl podložený kusem překližky, bylo to jak pěst na oko, kus překližky ze smeťáku na motorce za půl mega. Chvíli jsme si s ním povídali a pak jsme se vydali zpět, že se podíváme do kempu před městem. Ale na odpočívadle u hlavní silnice jsme se zkusili zeptat jednoho děduly, který tam stál jako naháněč na ubytování a slovo dalo slovo a jelo se za ním do vesnice Cibaca asi 4 km od Dubrovníka. Ubytování3) za 8 Euro, prý nedaleko od moře, téměř všichni, jsme byli spokojeni. Jirka chtěl ale spát v kempu u moře… domluvili jsme se že se ráno sejdeme „u nás“. Tak tedy jel. My se zatím ubytovali a dozvěděli se že k moři to zase takový kousek není, že jsou to asi 2 km, ale dědula se nabídl, že nás tam odveze, počká na nás a zase přiveze. Tak jsme se vydali k moři, jízda s dědou byla nevšedním zážitkem, celou cestu něco vyprávěl a neustále u toho rozkládal rukama a pouštěl volant. Dovezl nás do zátoky Kupari4), která za dob Jugoslávie sloužila k rekreaci prominentů z ministerstev vnitra a obrany. Nyní tam stály jen rozstřílené ruiny dříve luxusních hotelů a zanedbané zahrady. Pláž byla ale krásná a hlavně téměř lidu prázdná. Domluvili jsme si odjezd za hodinu a šli se koupat. Jak jsme se tak cachtali ve vodě tak jsme se Schimim, při pohledu na ty rozstřílené hotely, začali rozvíjet teorie o tom, jak velké procento dělostřeleckých granátů dopadnuvších na hladinu vybuchne a kolik těch nevybuchlých asi tak může být na dně. Hodinka utekla jak nic a jeli jsme zpět. Děda nám vnutil panáčka domácí Rakie. Mezitím přijel Jirka, že kemp je super, že tam jsou i tenisové kurty, ale že stojí 24 Euro na noc.
Na závěr dne jsme se nechali odvézt autem do centra města. Jirka, až se navečeřel, za námi dorazil na motorce. Dubrovník je krásné historické město s mnoha úzkými uličkami, kavárnami a restauracemi. Na večeři jsme zašli do pizzerie v jedné z uliček kousek od hlavního náměstí, které je vydlážděno mramorem. Přímo pod hradbami města jsme prošli přístav rybářských loděk a v motobaru jsme se zapovídali s příjemnou servírkou Monikou. Asi v půl jedné přijel náš děda a jeli jsme dom.
1) Restaurace v Risan - oběd N 42° 30‘ 28.26“, E 18° 41‘ 46.20“
2) Bikerscaffe Dubrovník N 42° 38‘ 33.00“, E 18° 07‘ 05.22“
3) Privat Cibaca N 42° 37‘ 38.64“, E 18° 10‘ 35.04“
4) Pláž Kupari N 42° 37‘ 12.96“, E 18° 11‘ 31.32“
27.7. středa - Den třináctý – Několikrát z Chorvatska do Bosny a naopak a neb „Jak si Pepa myslel, že je již v Maďarsku“ Cibaca – Dubrovník – Mostar – Banja Luka – Novi Varos
Ujetá vzdálenost: 436 km
Sice jsme se domluvili na osmou hodinu (relativně časný odjezd) – já a Pepa jsme připraveni byli, ale zbytek výpravy ještě spal. Tak jsme se s Pepou o půl deváté sebrali a jeli ještě jednou do Kupari k moři, něco jsme nafotili, Pepa se i vykoupal a když dorazil zbytek, tak jsme ještě udělali skupinové foto a zhruba o půl desáté se vydali na dalekou cestu.
Nejprve se jelo po „Jadranské magistrále“ – silnici kopírující pobřeží, byly to pro mě sice již známé pohledy na moře, ale vždy když to vidím, nemohu se vynadívat. Pak otevřené moře vystřídala zátoka mezi pevninou a chorvatským poloostrovem Pelješac a zhruba po hodince dnešní jízdy jsme poprvé překročili hranice a ocitli se asi na půl hodiny na území Bosny a Hercegoviny odkud jsme se vrátili zpět do Chorvatska. Po pobřeží jsme pokračovali asi ještě 5 km a následně jsme se pro letošek definitivně rozloučili s mořem, protože naše další cesta nabírala směr do chorvatského vnitrozemí. Ve městě Opuzen se silnice přimkla k poměrně široké řece Neretvě. Směrem proti proudu jsme sledovali tok této řeky, který nás nejprve dovedl na hraniční přechod, přes který jsme přejeli znovu do Bosny a Hercegoviny, a následně až do města Mostar. Cestou se Barvajsovi povedl kapitální úlovek, konečně sehnal a koupil měděnou džezvu na kávu.
V Mostaru jsme byli zvědavi na historický most, který byl za války v 90. letech zcela zničen a následně, dle dochovaných dokumentů a fotografií znovu vybudován. Na dohled od centra jsme našli příjemné bistro1), před které jsme vyskládali motorky a protože byl čas oběda, tak jsme se zde i najedli. Postupně jsme se všichni vystřídali v prohlídce historických uliček a mostu. Nakoupili poslední suvenýry z cest. Schimi dokonce vyfotil největší turistickou atrakci Mostaru, místního kluka, který poté, co nashromáždí dostatek peněz do klobouku, skočí z mostu do řeky. Po obědě jsme se vydali dál do hor, stále podél Neretvy směrem na Jablanicko jezero. Nyní by nás už neměla čekat žádná super pozoruhodnost, tak jsme jen ukrajovali z porce kilometrů. Večer začalo pršet, tak jsme museli do nemoků, ale naštěstí to nebyl žádný velký déšť. Přes město Banja Luka jsme se postupně blížili k hranicím a asi ve tři čtvrtě na osm jsme přejeli po mostě přes řeku Sávu, která zde tvoří přírodní hranici, a pro změnu jsme se octli opět v Chorvatsku.
Bylo již docela pozdě, tudíž byl čas na večeři a chtěli jsme najít i nějaké místo ke spaní. Zastavili jsme u kamioňáckého motorestu2), hned ve druhé vesnici za hranicemi, což byl Novi Varos. Zasedli jsme ke stolům na zastřešené zahrádce. Pepa si chtěl objednat, v domnění, že ty poslední hranice byly maďarské, „pravý maďarský“ guláš. Veliké bylo jeho zklamání, když jsem mu oznámil, že jsme ještě v Chorvatsku. Nakonec Pepa domluvil spaní mezi stoly pod markýzami na zahrádce, což se později ukázalo jako geniální tah. Po večeři jsme ještě seděli u stolů, a když se to tam začalo uklidňovat a hostů ubývat, rozložili jsme své ležení a uložili se ke spánku.
1) Restaurace v Mostaru - oběd N 43° 20‘ 11.88“, E 17° 48‘ 44.70“
2) Motorest v Novi Varos - nocleh N 45° 11‘ 50.82“, E 17° 12‘ 46.26“
