Den šestý – Můj neslavný konec cesty v tajze (21.8.2013, středa)
Již klasicky jsme se vzbudili něco po sedmé, byla celkem chladná noc. Nad jezerem svítilo slunce a zdálo se, že bude hezky. Náš plán byl co nejrychleji vyklidit altán, aby si toho někdo nevšiml a nebyly zbytečné problémy. Bohužel jsme to nestihli, chvíli před tím, než jsme vystěhovali všechny věci ven, se tam objevila důležitá uklízečka, která šla uklízet právě ten altán. Začala na nás hrozně řvát, naštěstí jí nebylo moc rozumět. Pepa ji ovšem ubezpečil, že jsme na recepci řádně zapsáni, tak si to šla zřejmě ověřit, čehož jsme využili k rychlému sbalení a odjezdu. Pod tíhou okolností jsme se rozhodli, že posnídáme v Kostomukshe. Vyjeli jsme zhruba o půl deváté.
Na okraji města jsme všichni vzali plné nádrže benzinu, protože dále bude síť čerpacích stanic řídká. Dále jsme pokračovali do centra města, tedy pokud se o tom jako o centru dá hovořit. Objevili jsme jakýsi obchod trošku větších rozměrů, ale abychom se do toho sídliště dostali, museli jsme skočit přes chodník a nějaký kus trávy. Motorky jsme zaparkovali na parkovišti a vyrazili na nákup nějakého jídla a pití. No sídliště i přes všechnu snahu o modernizaci, typické sovětské provinční město nezapře. Vždy, když nějaké takové město vidím, vyvolává to ve mně vzpomínky na sovětské filmy z mého dětství jako například „Bílý Bim a černé ucho“, ta města se od té doby vůbec nezměnila. Cestou z obchodu jsme si u kiosku koupili něco k té snídani, někdo klobásu, někdo nějakou pirohu, či co to bylo. Usoudili jsme, že už nemá smysl zde déle zůstávat a tak jsme asi v deset hodin opustili Kostomukshu a vydali se směrem na Ladmozero.
Silnice sice byla asfaltová, ale úzká a ukrutně křivá samá boule. Cesta vedla podél železniční trati. Po nějaké době jsme dojeli starou Ladu, její řidič nechtěl připustit, že bychom ho mohli předjet, tak to po té křivé silnici rval jak blázen, ti lidé uvnitř museli být docela slušně umlácení. Za celých zhruba 100 km co jsme po této silnici jeli jsme viděli jednu jedinou zapadlou vesničku vedle silnice.
Kus před Ladmozerem jsme odbočili z hlavní silnice, přímo do této vesnice. Protože si Pepa nekoupil žádné pečivo, tak jsme v Ladmozeru zastavili před jediným obchůdkem v celé vesnici. Paní v obchodě měla strach aby si každý z nás nechtěl koupit chleba, že by jí pak nezbylo pro místní. Dalším naším dílčím cílem bylo asi 50 km vzdálené městečko Muezerskij. Za chvíli se povrch změnil na udusaný písek. Jelo se po něm celkem dobře. Trasa pak dále vedla úsekem, který byl označen cedulí, že se jedná o technickou cestu pro svoz dřeva. Pravda je, že byla trošku horší, hrbatější a dokonce se tam našel i malý brod, na kterém nás Pepa všechny postupně vyfotil. Technická cesta po pár kilometrech skončila a najeli jsme opět na “hlavní“ písečnou cestu tajgou. Krajina okolo byla samý les a jezero, ale nepřišla mi tak malebná jako ve Finsku. Za jedním mostkem přes řeku Tikšozerku jsme si udělali krátký oddych. Pepa opět vyndal rybářské náčiní a zkoušel něco chytit. Řeka byla čistá, ale měla podivně zabarvené dno, tak že vypadala, jako by v ní tekla černá voda. Bylo znát, že lidé zde ryby chytají neboť v širokém okolí bylo vidět, že zde často pobývají – jinými slovy neskutečný chlív. Tentokrát bylo Pepovo rybaření bez úspěchu. Zdrželi jsme se zde nejvýše 20 minut, nasedli jsme a pokračovali dále. Netrvalo dlouho a byli jsme na okraji města Muezerskij. Zastavili jsme a probrali kudy dál. Následující navigační bod byla vesnice Voloma. Po pár stech metrech jsem uviděl Pepu, jak mu motorka nebezpečně plave v sypkém písku na krajnici, v tu chvíli mi blesklo hlavou, pozor nejezdi na krajnici jeto tam měkké. Jinak se jelo celkem dobře, rychlost se pohybovala tak kolem 60 km/h. A právě v této rychlosti jsem najel do pole sypkého písku zhruba uprostřed jízdního pruhu, nebylo to vůbec vidět, že by tam mělo být něco jinak. Bohužel u takto těžké a naložené motorky vůbec nepomohlo přidání plynu, jen jsem udělal dvě vlnky doprava, dvě vlnky doleva a už jsem letěl přes řídítka. Motorka šla do boku přes budku. Já dopadl na pravé rameno a chvíli jsem se kutálel.
Když ke mně kluci přišli, cítil jsem pouze intenzivní bolest toho ramene, tak jsem je požádal, aby mi sundali přilbu, že mi je vedro. To se ze zcela pochopitelných důvodů zdráhali, ale nakonec jsem je ubezpečil, že jsem si hlavou neklepnul a že s krkem vážně nic nemám. Nakonec mi jii sundali a podařilo se jim mne dostat i z bundy, na chvilku jsem se i dokonce postavil, ale pak zřejmě hladina adrenalinu začala klesat a bolest sílila. Zatímco kluci sbírali rozházené věci, já si lehl na zem abych si té ruce ulevil. Motorka to odnesla téměř kompletně očesanou palubkou, rozbitým světlem, ulámanými blinkry, zrcátky a pochroumaným plexi. Zdá se, že vidle i rám jsou v pořádku a nastartovat také šla. Cítil jsem, jak mi rameno natéká a vyplňuje každou skulinku v chráničové košili. Navíc jsem zjistil, že jsem se asi levou rukou nedokázal pustit včas řídítek a zapomněl jsem si tam palec a něco jsem si s ním udělal, protože mě začínalo bolet i levé zápěstí a měl jsem tam bouli. V tuto chvíli mi bylo jasné, že je to konec mé cesty a tak jsem to také řekl Pepovi. Řekl jsem si o něco na bolest, Víťa měl po ruce Ibalgin, tak jsem si dva vzal, ale vůbec mi nezabraly, tak jsem kluky odnavigoval, kde mám uloženou velkou lékárnu a v ní hledali Tramal. Našli a ten mi konečně trochu ulevil. Pepa se mezitím vrátil do Muezerskeho a za chvíli byl zpět s dodávkou, kterou tam sehnal v nějakém oblastním závodě lesní ochrany, či co to bylo. Motorku nastartovali a přes spojku ji po fošně dostali do dodávky. Poněkud horší to bylo se mnou, nedovedl jsem si představit, že si sednu. Nakonec se mi podařilo dostat se v leže ke škarpě nohy spustit do ní a posadit se. Víťa mi půjčil šátek a ruku mi na něj zavěsili. Přeci jen jsem se dostal do auta odjel do lesního závodu v Muezerském. Protože kluci dlouho nejeli vydal se jim Pepa naproti, zatímco já tam čekal. Bohužel, kluky zdržela policie, protože nějaká dobrá duše z projíždějících jim ohlásila, že se tam stala nehoda. Nakonec i oni dorazili do lesního závodu, kde se mezitím domluvilo, že si tam mohou postavit stany.
Já s Pepou vyrazil na místní polikliniku, pokud se to tak dá nazvat. Ve vrátnici tam seděla nějaká starší lékařka, zřejmě jediná, která zde měla službu. Vyložili jsme jí, co se mi stalo, ona mě koukla napřed na tu levou ruku, zatahala mě za prsty, poklepala mi na ně a prohlásila, že to zlomené není. Začala intenzivně telefonovat a shánět lidi, kteří by se mi podívali na to rameno, tak jsme vyrazili na rentgen. Poliklinika byla skupina postarších domků, v nichž proběhla snaha o modernizaci. Bohužel tak nějak na ruský způsob. Když jsme stoupali po schodech, několikrát jsem v těch motokrosových botách zakopl, což bylo velice bolestivé, ale slyšel jsem, že zakopává i Pepa, protože byl každý schod jinak vysoký. Tušil jsem, že se blíží chvíle, které jsem se již dlouho obával – vysvlékání chráničové košile. Ale Pepa a paní doktorka to zvládli celkem obstojně, přežil jsem to. Když jsem přišel na rentgen, postavili mne před kazetu s filmem a do levé ruky mi dali jakousi olověnou deku, že si jí mám před sebou přidržet, sice to byl s tím vykloubeným palcem trochu problém, ale představa, že ani oni nevědí, kam jim ten rentgen svítí, byla dost děsná na to, abych to tu chvíli vydržel. Pak jsme čekali, až Mášenka vyvolá film, abychom se nakonec od přivolaného traumatologa dozvěděli, že to mám zlomené a že se to bude muset operovat, ale že to neoperují tady, ale v Kostomukshe, to prý zvládnou. To byla pro mne ještě děsivější představa než zdejší rentgen a řekl jsem, jestli ta operace vydrží pár dnů, tak že to odložím do Prahy. Naštěstí to mohlo pár dnů počkat. Traumatolog se mne zeptal, zda jsem si vzal něco na bolest a moje odpověď, že Tramal mu docela vyrazila dech, protože ten tu prý ani nemají, dostal jsem od nich nějaké zelené prášky, prý trochu slabší, ale také dobré. Ta starší doktorka z vrátnice byla neuvěřitelně hodný člověk, už začala zjišťovat, jak bychom vlakem mohli dostat motorku do Petrohradu, což jsme nakonec nevyužili, ale domluvila nám běžnou cenu ve zdejším jediném hotelu, kde nás jako cizince původně chtěli dvojnásobně natáhnout.
Když jsme dorazili na hotel, zjistil jsem, že to tam sám nedám a poprosil jsem Pepu, jestli by tam, se mnou nezůstal. Souhlasil, ale musel o tom informovat kluky, kteří již kempovali v lesním závodě. Pepa se za chvíli vrátil, přivezl mi jedno adventure menu, nějakou rýži, kterou jsme ohřáli na hotelu v mikrovlnce a dále přivezl docela dobré zprávy. Lenka, které volal, zajistila přes konzulát v Petrohradu hotel a oznámila pojistnou událost na pojišťovnu. Pepovi se podařilo pronajmout v lesním závodě dodávku s řidičem, která nás zítra odveze do Petrohradu i s motorkama. Čermi a Víťa pojedou dále téměř beze změn směr Petrozavodsk a Petrohrad, jen po přímější a snad i lepší, cestě. Bohužel se přihodila i jedna ne zrovna dobrá věc, prášky proti bolesti jsme zapomněli v lesním závodě u motorky. Ale když jsem se moc nevrtěl tak se to dalo vydržet. Než jsem trochu zabral, tak mi volala Renča, že jí volala Lenka, co prý mi je, tak jsem jí to stručně sdělil a požádal jsem, zda by mi mohla předběžně domluvit operaci ve Vinohradské nemocnici na ortopedii u jejího bratrance. Pak jsme s Pepou již jen vymýšleli jak se dostat domů. Nejlepší nám připadala varianta trajektu zpět do Německa, kam by pro nás mohl přijet Olda s dodávkou, bohužel žádný trajekt tímto směrem nejel, druhá varianta byla trajekt do Tallinnu. Tak to Lenka zkoušela zajistit a my se pokusili spát. Samozřejmě to bolelo a moc mi spát nešlo.
Moc pěkně napsané. Četlo se to samo. No, každý den nemůže být posvícení. Sám jsem si zažil, že jsem se z jedné vyjížďky vracel vrtulníkem - naštěstí tady v ČR. Držím palce, ať jsi brzo fit a bez větších následků s hybností.
Ahoj, tak jsem se projel v duchu po tvé cestě, hezky se to četlo, škoda, že hůř dopadlo. Srůstej,ať na jaře můžeš zase někam vyrazit. Dám panáčka na tvé zdraví .
moc pěkný článěk, byť s neveselým koncem ... ale když má člověk OPRAVDOVÉ kamarády a štěstí na správné lidičky, tak vše dopadně dobře ... přeju rychlou a úspěšnou rekonvalenscenci ....
Zaujímavé čítanie, obzvlášť ten koniec - presne takú čiernobielu fotku (len na ľavej ruke) mi spravili 16.9.2011 na chirurgii v Bratislave ... 4.5.2012 som už rajtoval na prvom výjazde na Cendure v Dolnom Kubíne
Držím palce nech Ti sa to dobre hojí, nech mašina smutne netrčí u Pepu v garáži...
Přidat komentář
Aby jste mohli přidávat komentáře, musíte být přihlášený.
, přeji brzké uzdravení a návrat do jedné stopy
, jinak taky přeju rychlé uzdravení 
... 4.5.2012 som už rajtoval na prvom výjazde na Cendure v Dolnom Kubíne 
