Den osmý – Letadlem do Prahy (23.8.2013, pátek)
Moc jsem toho nenaspal, ale po tom prášku jsem přeci jen na chvíli usnul. V polospánku jsem zaslechl, jak Pepa s někým telefonoval. Když hovor ukončil,tak jsem se ho zeptal, co se děje. Volali z pojišťovny a chtěli abych šel na prohlídku k jejich smluvnímu lékaři v Petrohradu, aby mi vystavil potvrzení, že jsem schopen transportu letadlem. Docela mě děsila představa jakéhokoli cestování po městě, a proto se mi nikam nechtělo. Pepa ale zjistil, že ta klinika je ve vedlejší ulici a že se tam dá v klidu dojít pěšky. Navíc ho z té pojišťovny nahlodali natolik, že i on docela trval na tom, abych k tomu doktorovi šel. Bylo okolo šesté, když mne za levou ruku vytáhl z postele a vyrazili jsme pomalou chůzí směr klinika. Vypadalo, že bude krásný slunečný den a o to víc mne štvalo, že jsem v Petrohradu a vůbec nic z něj neuvidím.
Klinika byla naštěstí opravdu blízko. Když nás po zazvonění pustili dovnitř, uviděl jsem diametrální rozdíl oproti zdravotnickému zařízení v Muezerskem. Přivítala nás příjemná dívčina na recepci, hovořila kromě ruštiny samozřejmě i anglicky. Nejdříve zjistila proč jsme tam a pak nás požádala, ať se posadíme a počkáme na lékaře. Na to však Pepa neměl čas, protože bylo vše jen na něm. Musel mi uložit motorku a věci na domluveném místě, vyzvednout peníze, zaplatit řidiči dodávky a koupit mi zamluvenou letenku. Poté, co jsem ho ubezpečil, že to zpět do hotelu dám, mě zanechal na klince a vydal se za řidičem aby odvezli ustájit moji motorku. I když jsem na doktora nečekal dlouho, tak jsem mezitím podepsal prohlášení, ve kterém jsem jim dal svolení k tomu, pokud by pojišťovna neuhradila mé vyšetření, že si klinika může příslušnou částku strhnout z mého účtu. Potom se již po malé chvíli objevil poměrně mladý doktor, bylo fajn, že jsem s ním mohl mluvit anglicky - podstatně to urychlilo naši komunikaci. Přečetl si zprávu z Muezerskeho, prohlédnul si snímky a řekl mi to, co už jsem věděl, že se to bude muset operovat. Dále mi pak ruku vyndal ze závěsu z víťova šátku a dal mi ji do jakéhosi korýtka zavěšeného na relativně tenkém silonovém popruhu. Aby mne to neřezalo do krku, tak to obalil pár čtverečky obvazu. Ruka v tom držela pevněji a rameno bylo více odlehčeno, zdálo se to být lepší. Nakonec mi napsal tu požadovanou zprávu a já se mohl vydat zpět na hotel. Cestou jsem si říkal, že za jiných okolností by to mohla být celkem pěkná procházka probouzejícím se Petrohradem. Ale už jsem se těšil na pokoj, že si lehnu.
Po příchodu na hotel jsem se natáhnul do postele a na chvilku jsem usnul. Pak jsem nutně potřeboval vstát, ale zjistil jsem, že to bez Pepy asi nedám. Nakonec byla potřeba silnější, tak jsem se zaťatými zuby a velikým sebezapřením vstal. Pepa se vrátil okolo jedenácté, všechno se mu podařilo zařídit. V podstatě mne dobalil pár věcí, dal mi další prášek proti bolesti, navlékl mne do mikiny a pomalu jsme se vydali na konzulát. Naštěstí to bylo opět velmi blízko hotelu.
Zazvonili jsme tam a okamžitě se mne ujala jakási veledůležitá úřednice, byla hodná, ale stále měla ke všemu milion zbytečných komentářů. Během pár vteřin jsem se ocitl na dvoře konzulátu u diplomatické limuziny. Má zavazadla mi řidič naložil do kufru tohoto BMW a mne nasoukal na přední sedadlo, což výše zmiňovaná paní neopomněla komentovat slovy, že mi pan konzul přenechal své místo. Za pár minut dorazil pan generální konzul. Byl to velice příjemný, sympatický a ochotný pán. Hned, jak jsme vyjeli, tak jsem se mu omluvil, že mu sedím na místě, na což mi odpověděl, že to je dobrý, že on na tomto místě stejně nesmí sedět. Začal se zajímat, co, jak a kde se mi stalo a když jsem mu řekl, že jsem odmítl operaci v Kostomukshe, tak mi s vážnou tváří odpověděl, že jsem udělal moc dobře. Pak mi vyprávěl, že v mládí lítal na crossce a že měl také úraz. Mimo jiné mne upozorňoval, že budou problémy na hranicích, až se pojde pro motorku a že pokud pro ní nepojedu osobně, tak že by mohly být docela velké a pokud budu chtít, tak až bude potřeba, že mi napíše diplomatický průvodní dopis pro celníky. Poté se hovor stočil na památky, okolo nichž jsme zrovna projížděli a na historii s nimi související. Byl celkem překvapený, když jsem se v otázkách historie celkem chytal, ale ono šlo jen o generála Kutuzova a Napoleonské války. :-) Na nábřeží k nám přistoupil nějaký známý pana konzula. Musím říci, že to byl také fajn člověk. Následně jsme již během půl hodiny byli na petrohradském letišti Pulkovo.
Jakmile jsme zastavili, tak se mých zavazadel chopili oba zmiňovaní pánové. Bylo mi vážně trapně, když moji TT tašku a tankbágl zasviněné prachem písečných cest z tajgy vozil po letišti generální konzul oblečený ve smokingu. Dále musím uznat, že v životě jsem neabsolvoval
check-in na letišti, včetně všech bezpečnostních kontrol, rychleji, než s těmito dvěma pány a to i přesto, že jsem musel při kontrole vyndavat a zapínat notebook. Následně mne ještě chtěli dostat do business salónku, ale to nevyšlo. Tak jsem si koupil vodu a sednul si před gate, ze které jsme měli letět a podřimoval jsem. Čtverečky obvazu se z popruhu korýt svezly neznámo kam a popruh se začal bolestivě zařezávat do mého krku, ale bohužel jsem s tím nebyl schopen dělat vůbec nic, než se snažit si ruku podložit, aby mi nevisela na krku. Když se již blížila doba nástupu na palubu, tak se u mne objevil ten známý pana konzula, že nám změnili gate, tak jsme se přesunuli jinam a začalo se nastupování. V předu šel pan konzul a po hodné chvíli my, tak že stewardky už věděli o mém zranění a měl jsem pocit, že je to snad za mne i bolí. Na popud pana konzula mi zajistily, že jsem seděl na trojce pouze s tím známým pana konzula a navíc tak, aby bylo na straně té zraněné ruky volné sedadlo a ještě to bylo navíc u okénka. Postupně se mne byly snad všechny zeptat, zda nepotřebuji pod tu ruku polštářek, zkrátka se holky staraly.
Let probíhal klidně, bylo krásné počasí a perfektní viditelnost. Tak mi bylo moc smutno, když jsem pod námi uviděl Kuršskou kosu s jejími nádhernými dunami a říkal jsem si, že jsem tam za pár dnů měl být. Z mého smutku mne vyrušilo servírování jídla, byly noky se zelím a vepřovým masem. Letuška se mě ptala, zda s tím nepotřebuji pomoci, tak jsem jí poděkoval se slovy, že to zvládnu. Samozřejmě to nemohlo dopadnout jinak, než že jsem si tou levou a ještě chromou rukou hodil kus masa do klína. Zbytek letu proběhl klidně, bez jakýchkoli mimořádných událostí.
Prakticky ihned po přistání jsem psal Romanovi a on mi bleskově odpověděl, že už tu na mě čeká. Známý pana konzula mi odnesl tankbágl k pásu výdeje zavazadel a poté co mu vyjel jeho kufr se s námi rozloučil. Pan konzul tam se mnou čekal na moji špinavou TT tašku aby mi ji odchytil na pásu a naložil na vozík. Když jsem se s ním loučil a děkoval jsem mu, tak mi jen odpověděl, že to je samozřejmé, a že proto tam je. Pomalu bych nevěřil, že takoví lidé vůbec existují. Po průchodu celním prostorem si mne již přebral Roman a zamířili jsme do Vinohradské nemocnice, kde na nás čekala Renča.
Po přivítání jsem se od Renči dozvěděl, že její bratranec, lékař, který mne bude operovat, sice dnes službu nemá, ale že doktor, který je na ambulanci o mě ví. Věděl, když jsem se tam objevil, nejprve se lékaři i sestra náramně pobavili v jakém prevítu to mám tu ruku pověšenou a když jsem jim odpověděl, že jsem to dostal od doktora v Petrohradu na noblesní klinice, tak se bavili ještě víc. Zábava pokračovala, když jsem vyndal zprávu z Muezerského psanou v azbuce a přiložil jsem tamní rentgenové snímky. S azbukou se postupně pokoušeli prát všichni, ale nakonec to vzdali, koukli na snímky odebrali mi krev na Quicka (test srážlivosti krve) a poslali mne na rentgen a CT, protože usoudili, že z těch tmavých obrázků toho mnoho nevyčtou. Když jsem byl zpět v ordinaci, pochválil mi pan doktor, že jsem si to zlomil kvalitně a řekl mi, že mám krev příliš řídkou, že si mám píchat fraxiparin a přijít na kontrolu v pondělí. Oblékli mne do jakési fixační košile, která byla slepena suchým zipem a poslali mne domů. Musím říct, že to bylo mnohem pohodlnější a ruka byla pevně fixovaná na břiše.
Moc pěkně napsané. Četlo se to samo. No, každý den nemůže být posvícení. Sám jsem si zažil, že jsem se z jedné vyjížďky vracel vrtulníkem - naštěstí tady v ČR. Držím palce, ať jsi brzo fit a bez větších následků s hybností.
Ahoj, tak jsem se projel v duchu po tvé cestě, hezky se to četlo, škoda, že hůř dopadlo. Srůstej,ať na jaře můžeš zase někam vyrazit. Dám panáčka na tvé zdraví .
moc pěkný článěk, byť s neveselým koncem ... ale když má člověk OPRAVDOVÉ kamarády a štěstí na správné lidičky, tak vše dopadně dobře ... přeju rychlou a úspěšnou rekonvalenscenci ....
Zaujímavé čítanie, obzvlášť ten koniec - presne takú čiernobielu fotku (len na ľavej ruke) mi spravili 16.9.2011 na chirurgii v Bratislave ... 4.5.2012 som už rajtoval na prvom výjazde na Cendure v Dolnom Kubíne
Držím palce nech Ti sa to dobre hojí, nech mašina smutne netrčí u Pepu v garáži...
Přidat komentář
Aby jste mohli přidávat komentáře, musíte být přihlášený.
, přeji brzké uzdravení a návrat do jedné stopy
, jinak taky přeju rychlé uzdravení 
... 4.5.2012 som už rajtoval na prvom výjazde na Cendure v Dolnom Kubíne 
