Všechny cesty, ať už pěšky, autem nebo na motorce, si plánuji vždy okolo „něčeho“, nerad se vracím stejnou cestou, cesta by měla být co nejrozmanitější a vidět by toho mělo být co nejvíc. No a proč to „něco“ nemůže být třeba moře. Plán objet moře už jsem měl déle a vzhledem ke všem okolnostem padla letos volba na moře Černé a byla to volba sakra dobrá.
Přesun:
Ke každému delšímu výletu patří přejezdy, nejlépe ty dálniční. Ne že by to byla taková sranda, ale je to nezbytné a nás letos čekal přejezd dlouhý skoro tři tisíce kilometrů do jedné z cílových zemí – Gruzie.
Vyjíždím z Brna asi kolem deváté hodiny. V deníčku mám napsáno „po kalbě“, ale zaboha si nevzpomenu kdy a kde a s kým. V plánu je se setkat s Honzou na první benzince za Budapeští kolem jedné hodiny. Ve čtyři se konečně setkáváme a zdobíme motorky nezbytnou výbavou na každou cestu, nálepkama. Pokračujeme dolů na Srbsko a nocleh volíme na plácku za pumpou, kde už má rozložený svůj stan Jacek. Cestuje na jakési Suzuki, motárdu a má prý už teď solidně naklepanou řiť. To se má na co těšit, jede až do Turecka. Dáme pár pivek z plechu a ještě dlouho kecáme. Každý správný Srb, má Yugo!
Ráno nám Jacek ujíždí se slovy, že ho stejně dojedem, nedojeli. Jedeme pořád po dálnici a sem tam děláme pauzu na tankování a jídlo. Dopřáváme si Srbský McDonald, no je to stejnej kentus jako u nás takže si od toho zase dám na chvíli oraz. Pauzičky na jídlo zapříčinili to, že už poměrně pozdě v noci bloudíme v Plovdivu a hledáme cestu do Turecka, protože slovo Turkey na cedulích tu asi neznají. Nocleh dnes bude opět na pumpě, respektive na luxusním plácku za stromy za pumpu. Přibývá německých aut.
Je třetí den a dnes musíme dojet za Istanbul. Na hranicích je dost poměrně pěkných celnic a mají tady hodně veget. Celníci kolem nich skáčou a „snědý němec“ v mercedesu se taky najednou nezlobí. Úsměv, razítko a vítej. Poprvé vjíždíme do Istanbulu a i přesto, že se pohybujeme po předměstí je ve všech snad 10ti pruzích provoz jak na prvního máje. Zde je nutno se přiznat, že ani jeden z nás netušil jak, kde a komu se platí mýto za turecké dálnice, takže jsme všechny mýtnice nadrzo projížděli za zvuku sirény. Hned po přejezdu do Asijské části po jednom z mostů si nás, jak jinak než po zaznění sirény, vzal bokem policajt na dvanáctce Géesu. Hm tak to bude mastný za všechny ty neplacený průjezdy. Policajt se zeptal něco turecky a po našich nechápavých pohledech a zamítavou odpověď na otázku „Turkyš?“, nás raději pustil. Ještě, že tak. Cestou na Izmit zahlédneme dole pod dálnicí parádní park, takže je jasný, kde dnes budeme spát. Večer v hospodě, mno teda spíš v takové klubovně se zahrádkou pijeme první turecký čaj. Pivo nemají a tak to jistí krámek vedle. Nicméně, jak se dalo čekat, pivo nám hned zakazují. Všude posedávají chlapíci, hrají hry a pijí čaj. Zřejmě jsme tu jediní kdo má na to pivo chuť.
Navečer jsme zajeli s motorkama až na konec parku k moři abychom nevzbuzovali rozruch. Všude okolo ještě posedávaly rodiny s dětmi a grilovali maso. Ráno nám majitel krámku udělal sendviče s domácími rajčaty a my vyrazili na cestu. Dnes si cestu pořád rovně, ozvláštňujeme odbočkou na bíle značenou trasu přes hory. Je to rozdíl zase zatáčet a Honzově Afře se to nejspíš moc nelíbí a začne za jízdy chcípat. Na nic nepřicházíme a tak pokračujeme krásnou silnící kroutící se přes hory k městu Kastamonu. Utáboříme se nad městem na poli kus od silnice.
