Gruzie:
Je šestý den a jsme na Turecko-Gruzínských hranicích. Utrácíme poslední peníze za něco k jídlu a najednou přijíždí malá motorka s ještě menším řidičem a parkuje vedle nás. Seznamujeme se s velikým sympaťákem Shinem z Tokia. Je na cestě už tři roky a už se přes Rusko vrací domů. Zkoumáme podle nálepek, kde všude byl. Původní plán spát na pláži u celnice se mění a bereme společně hostel v Batumi. Jsme zvědaví na jeho vyprávění, protože toho musel vidět a zažít víc než dost. Shin nachází hostel D’Vine, který jak se nakonec ukáže, vlastní velice sympatičtí manželé Daniel ze Seattlu a Nina, kterou si tu vzal. Jestli budete v Batumi, tak to rozhodně zkuste, stojí to za to.
Ráno ještě společně se Shinem vyrážíme na snídani. Daniel nám doporučil podnik, ve kterém si máme dát místní specialitu – Adžarian Kačapuri. Je to v podstatě chlebová placka, ve které je směs sýru vajíčka a másla. Je to vynikající, ale sníst celé se to nedá. Shin zůstává a zjišťuje podrobnosti o vízech na další část cesty. My se loučíme a vyrážíme směle do Gruzínského provozu, který občas připomíná pokusy o vraždu na čtyřech kolech. Po pár desítkách kilometrech hustého provozu konečně vjíždíme do hor v oblasti zvané Svanetia. Konečně to, na co jsme celou dobu čekali, kamera je zapnutá skoro pořád a foťák cvaká také téměř nepřetržitě. Ostatně toto se až do vjezdu do Ruska téměř nezmění. Cesta není až tak dlouhá, ale plná zatáček kde by se člověk s radostí rozkochal, takže do Mestie dorážíme až po osmé večer. Město je díky své snadné dostupnosti plné českých ale hlavně polských turistů, které sem vozí maršutky po desítkách. No, a protože jsme asi větší atrakce než maršutka, dávají se s námi do řeči. Pozvání na párty od party Polek, nám překazí pan domácí a nám nezbývá než vzít za vděk nabídkou louky od místňáků. Ale byla to krásná louka a zadara.
Ráno jedeme až kolem jedenácté do centra na snídani a dál směrem, no vlastně jedinou cestou, do Ushguli. Silnice končí už po dvou kilometrech a dalších 120km se neobjeví. Člověk si tak jede ve stupačkách, hustej adventure, říká si…a pak ho málem předjede starej tranzit. Gruzínci se tu s tím nemažou a na terén jsou zvyklí. Usghuli je vesnička obklopená horami ve výšce přes 2 tisíce metrů. Okolní kopce jsou zelené, plné ovcí a nad tím vším září bílé vrcholky téměř pětitisícových hor. Všechna ta krása se ovšem nejlíp vstřebává s pivem v ruce. No a kde jinde než v místním baru, kde jak jinak, potkáváme Čechy z Mestie. Místňáci sice trochu koukají, když až k němu vyjedeme na motorkách, protože cesta je spíš hodně úzká a kamenitá pěšinka, ale pan majitel nás vítá s otevřenou náručí. Dopijem a já vyrážím napřed udělat ještě pár fotek a z ničeho nic, zase parta Polek. Řidič jejich maršutky se ožral a všichni čekají, až vystřízliví natolik, aby aspoň nastoupil do auta. Necháme se taky ukecat na jedno a kolem páté konečně vyrážíme. Cesta dále stoupá až do sedla ve 2600 m.n.m. Bohužel už se dost zatahuje a tak jsou vrcholky hor v mlze, foťáku ovšem odpočinout nedávám. Ještě dlouho sjíždíme do údolí, na cestě ani živáčka, jen pár jeepů v protisměru. Listí už začíná žloutnout a to je teprve půlka Srpna. Potmě a s prázdnými nádržemi přijíždíme do Lentekhi, za poslední peníze bereme benzín od týpka, co ho stáčí na zahradě z obrovské nádrže a potom nás místní zavedou k pramenu na okraji města. Je tu altánek, kde se pohodlně ubytujeme a přečkáme noc. Ještě že tak, protože v noci příšerně prší.
Musíme najít benzínku, kde berou karty, nebo alespoň dolary, protože jsme jinak bez peněz. Tu nacházíme až v Kutaisy kam dojíždíme už jen na výpary. Počasí se opět horší a po cestě vydatně zmokneme, schováváme se kousek před Borjomi na zahrádce restaurace. V Borjomi na náměstí si nás odchytne chlapík s nabídkou ubytování, neodmítáme, protože dnes sprcha a postel bodne. V rodině je i pár malých dětí a z motorek jsou nadšení. To, že si na ně můžou i sednout udělá velikou radost nejen jim, ale i rodičům. Druhý den je i kousek svezeme.
Gruzie:
