Dnes je v plánu vidět skalní město Vardzia a překročit hranice do Arménie. Cesta vede po hlavních tazích a provoz je příšerný. Těsně před odbočkou na parkoviště u vstupu dáváme v restauraci šašlik a potkáváme Kárla z Kalifornie. Cestuje sám kolem světa, ale trochu jinak než my. Z pronájmu bytů zaplatí každý měsíc letenku a letí. U oběda příjemně pokecáme o motorkách a všem možném. Kárl prý jezdil dřív motokros a dokonce má České předky. Vardzia je v obležení turistů a tak jen vyjedeme ke vstupu, odkud nás bleskově vyprovází ostraha a my rovnou pokračujeme dál. Hraniční přechod je ve výšce přes 2200 m.n.m, uprostřed doslova ničeho. Okolo jsou jen hory a pusté pláně, na kterých se pase dobytek. Hodně fouká a jemně poprchává. Krajina se značně změnila, vesnice jsou znatelněji chudší. Cesta kopíruje železniční trať, ale poslední vlak tu zřejmě projel už hodně dávno, dráty jsou potrhané, nádraží opuštěná. Začíná to být lehce depresivní. Naštěstí tu neřídí jak hovada a benzín je levnější jak v Gruzii, aspoň něco pro začátek. Přijíždíme do prvního města Gyumri. Bereme benzín za dolary a v obchodě vedle berou karty. Pořád prší, takže berem hotel. O tom, že to tu nebude až tak špatné se ovšem přesvědčíme už zítra, naštěstí.
Arménie:
Hotel je parádní, internet, televize, krásná koupelna. Takže se dáváme do kupy. Ráno balím ještě mokré věci a rozvěšuju je u motorek, aby uschly, než vytáhneme mašiny. Ještě si nás fotí ruská rodinka a už jedem. Na věci pověšené na šňůře jsem si vzpomněl až v Jerevanu. Hlavní tah na Jerevan je teda pěkná hrůza, ale jen do té doby, než zjistíme, že po něm nejedeme. Vede souběžně se silnicí, po které jedeme my. V Jerevanu jedeme s davem a jakousi haluzí přijíždíme přímo před destilérku, kde se vyrábí onen slavný koňak co ho i Stalin pil. Za 10000 děngů pořizuju deseti letou láhev. Tyhle suvenýry jsou stejnak nejlepší. Před továrnou potkáváme další Čechy, dredaře s batůžkama, popřejem si šťastnou cestu a loučíme se. Kolem projede kolona Němců na GSech a ani ruky nezvednou. Cestou se ještě zastavujeme na jednom z hlavních Jerevanských náměstí. Okolo jsou galerie a hotely. Najednou někdo pozdraví česky a přestaví se jako Přemek. Do teď netuším, jestli nekecal, ale prý byl operní zpěvák. V místním Hiltonu beru mapu centra a personál ochotně vysvětluje cestu ke klášteru Geghard. Trefujeme to více méně napoprvé. Geghard je zapsán na seznamu UNESCO a je unikátní tím, že velká část je vytesána přímo ve skále a má dvě patra. Jen koukáme, co uměli staří Arméni s kamenem. Nocleh nacházíme pár kilometrů od Kláštera na louce. Už za tmy okolo prochází chlap s lopatou, trochu jsme znejistěli, ale jak si svítil, tak si nás beztak ani nevšiml. Je odsud krásný výhled dolů na Jerevan a okolo opět hory. Ještě že stavíme stany, v noci je opět solidní bouřka.
Jako už klasicky, vyjíždíme docela pozdě. Dnes chci vidět to, proč jsem (mimo jiné) do Arménie chtěl jet. Klasiku ze všech pohlednic – Khor Virap a posvátnou horu Ararat. Klášter sice vidíme, ale Araratu se nechce z mraků, takže tuhle fajfku si rozhodně udělám někdy příště. Dnes a zítra jsou ještě v plánu další kláštery v okolí. Přejíždíme hory kolem Arménsko-Turecké hranice a kousek Ázerbajdžánského území, kterým silnice přímo prochází, ale žádná kontrola se nekoná. Po večeři ve stánku u cesty vyjíždíme silnicí ke klášteru Noravank. Cesta zde končí a klášter v kopci je obklopen skalnatými vrcholy z červeného kamene, které se ještě víc červenají v západu slunce. Prolezeme kde se dá a vracíme se k motorkám, když slyšíme obligátní „Dobrý den“. Je tu delegace z České republiky a starosta místního městečka Jermuk, který je, jak se později ukázalo, partnerským městem Karlových Varů. Podáváme si ruce s oběma starosty, hejtmanem, lidmi z velvyslanectví. Do toho kolem běhá fotograf a všechno dokumentuje. Po otázce, kde budeme spát, se jim nás zřejmě zželelo a starosta Jermuku nám zařizuje ubytování. A protože se takové pozvání neodmítá, vyrážíme. Jermuk je také lázeňské město, leží ve výšce asi 2000 m.n.m a kromě horkých pramenů je tu vše, od továrny na minerálku, po letiště.
Ráno nás vyzvedává Gevor, který nás včera ubytoval a bere nás na snídani a prohlídku města. Jo, mě se tu líbilo moc. Dnes se jedeme podívat na Arates, což je pro změnu další klášter, ze kterého už zbyly jen ruiny. Naštěstí nám to vynahradí krásný offroad super krajinou přes vesnice Her Her a Goghtanik. Po pár kilometrech v další vesnici vjíždíme na asfalt a pokračujeme po něm až k jezeru Sevan. Cestou zastavujeme v serpentýnách u Selim Caravanserai. Bylo postaveno v sedle Selim už v roce 1332 a sloužilo k přespání karavanám putující touto horskou oblastí. Za pár kilometrů dál už je v dálce pod námi vidět jezero a jeho krásně modrá hladina. Sevan je největší jezero Kavkazu, leží poměrně vysoko (1900 m.n.m) a je lemováno horskými hřebeny. Cesta vede v těsné blízkosti jezera až do stejnojmenného města Sevan. Zde se u jídla setkáváme s Němcem na starém BMW, kterého už jsme potkali v sedle nad jezerem. Společně pokračujeme do již posledního, ale zato asi nejhezčího kláštera Sevanavank ležícího na poloostrově nad městem. Díky zapadajícímu slunci je to tu hodně pěkné. Dnes budeme spát naposledy v Arménii a zítra už budeme opět v Gruzii. Silnice vede těsně kolem Ázerbájdžánských hranic a kroutí se krajinou. Oproti západní Arménii, která mi přišla až nehostinná, je tu krásně zeleno a krajina je velice rozmanitá. Spaní se nám podaří najít na dvoře restaurace. Nechtějí nic za spaní, tak se aspoň necháme lehce natáhnout za čaj a jídlo.
Ráno domlouváme snídani a paní dáváme posledních 3000AMD, moc se netváří, ale nakonec máme luxusní snídani. Cestou projíždíme městem Iljevan, tady se zřejmě za komoušů architekti vyřádili. Za nedlouhou už stojíme na hranicích. Arménská strana je taková vážná, nikdo se nesměje, ale naštěstí vše probíhá korektně a rychle. Zato na straně Gruzínské si připadám, jak kdybych dojel dom. Všichni se smějou, že dojeli motorkáři z Československa, okolo jezdí borec na Segwayi, prostě pohodička. Tbilisi jen tak trochu naťuknem a rychle už jsme z města pryč a vcelku nezáživnou krajinou míříme do dalšího bodu, který mám na mapě zakroužkovaný – Sighnaghi . Město na kopci a to doslova. Sighnaghi leží totiž asi 600 metrů nad okolním terénem a je odsud překrásný výhled do údolí řeky Alzani a na celý pás Kavkazu. Hned na vyhlídce nás zve chlapík na ubytování v soukromí, motorky v garáži, můžem vyrazit do města. Město si díky své původní a jednotné architektuře zachovává ráz a kouzlo starých dob. Díky tomu a krásným výhledům je tu také ovšem spousta turistů. Kupujeme nějaké suvenýry domů a večeři si dáme na terase s výhledem na hory.
Ráno nám majitel udělal zase skvělou snídani. Chvíli sedíme nad mapou a pan majitel nás ujišťuje o existenci cesty, kterou pojedeme pozítří. Na dnešek se obzvláště těším, protože pojedeme hluboko, možná spíš vysoko do hor. V plánu je vyjet do vesničky Omalo a pokud to půjde, tak ještě dál. Těsně před odbočkou ještě hledáme benzinku, protože nechat si dojít benzín v horách kde není nic, by asi nebylo příjemné. Benzinku, která bere karty, nacházíme až v Telavi, které už jsme dnes projížděli, příště budeme vědět. Cesta do Omala se nedá dost dobře popsat, protože pro mě to bylo něco nepopsatelného a to nejlepší, co jsem zatím na motorce podnikl. Cesta je vysekaná v prudkém kopci a stoupá serpentinami vzhůru až do nejvyššího bodu, sedla ve výšce 2900 m.n.m., odkud je výhled zpět do údolí a na nejvyšší kopce Kavkazu na straně druhé. Fotíme a natáčíme jak o život. Náležitě rozkochaní sjíždíme zas o něco níž a pokračujeme překrásnými místy k našemu cíli. Okoukneme pevnost Keselo nad vesnicí a sjíždíme opět k Omalu kde dnes přespíme s bratry poláky. Cestou potkáváme paní z Anglie, které se ztratil kamarád a posílá nás dál, prý je to o moc lepší než v Omalu. Nejeli jsme, možná dobře, možná ne, každopádně máme důvod se vrátit. S bratry poláky jsme se družili do rána a málem padnul i ten koňak co vezu z Jerevanu, ale ukecal jsem to.
Takhle dobře jsem se už dlouho nevyspal, asi lepší vzduch. Sjíždíme stejnou cestou zpět do Telavi a bereme benzín. Cestou dolů jsme potkali stádo několika stovek ovcí, pastevci je hnali zpět do údolí. Taková gruzínská ovce je skoro jako kamzík, místní řidiči je rozhání, aby auta mohla projet a ovce skáčou mezi serpentýnami z pěkných výšek. Jedna mi málem přistála na nádrž. Z Telavi pokračujeme přes Akhmetu a Tianeti k přehradě Zhinvali. Cesta je sice na mapě bílá a dál čárkovaná, ale je to pořád tatáž polňačka. Moc k vidění tu není, akorát občas nás prožene pastevecký pes. No mám z nich lehce respekt. K přehradě dojíždíme až za tmy a opět se jdeme zeptat do hospody na nocleh. Bohužel nikde jinde to nejde. Opět není problém a spát můžeme zadarmo. Na večeři nám paní udělá Khinkali, což jsou masem plněné taštičky – další ze seznamu. Za nedlouho po večeři přijíždí majitel a společně odjíždějí, jsme tu sami.
Dnes je v plánu vidět skalní město Vardzia a překročit hranice do Arménie. Cesta vede po hlavních tazích a provoz je příšerný. Těsně před odbočkou na parkoviště u vstupu dáváme v restauraci šašlik a potkáváme Kárla z Kalifornie. Cestuje sám kolem světa, ale trochu jinak než my. Z pronájmu bytů zaplatí každý měsíc letenku a letí. U oběda příjemně pokecáme o motorkách a všem možném. Kárl prý jezdil dřív motokros a dokonce má České předky. Vardzia je v obležení turistů a tak jen vyjedeme ke vstupu, odkud nás bleskově vyprovází ostraha a my rovnou pokračujeme dál. Hraniční přechod je ve výšce přes 2200 m.n.m, uprostřed doslova ničeho. Okolo jsou jen hory a pusté pláně, na kterých se pase dobytek. Hodně fouká a jemně poprchává. Krajina se značně změnila, vesnice jsou znatelněji chudší. Cesta kopíruje železniční trať, ale poslední vlak tu zřejmě projel už hodně dávno, dráty jsou potrhané, nádraží opuštěná. Začíná to být lehce depresivní. Naštěstí tu neřídí jak hovada a benzín je levnější jak v Gruzii, aspoň něco pro začátek. Přijíždíme do prvního města Gyumri. Bereme benzín za dolary a v obchodě vedle berou karty. Pořád prší, takže berem hotel. O tom, že to tu nebude až tak špatné se ovšem přesvědčíme už zítra, naštěstí.
