Dnes je náš předposlední den v Gruzii, zítra budeme překračovat hranice do Ruska. Stoupáme po vojenské dálnici, jak se tato cesta jmenuje, do Kazbegi. Máme celý den před sebou a tak se flákáme, nikam nespěcháme. Vyjíždíme ke kostelíku Stepantsminda Sameba. Tohle známe ze všech těch cestopisů o Gruzii, co jsme četli před cestou a teď tu stojíme i my. Trávíme tu docela dost času, prohodíme pár slov s řidičem jeepu z Tbilisi, dává nám kontakt, když budeme chtít půjčit auto, prý nic není problém. Sjedeme do vesnice a vracíme se zpět na místo, kde jsme ráno viděli u cesty velblouda. Ano, velblouda a vůz, který táhne. Vlastní ho chlapík, který zrovna ve vesnici shání krmení. Vypráví nám o něm mladý Polák, co tu o něm natáčí film. Nechtějí ho pustit přes hranice do Ruska, druhý velbloud mu umřel a jede prý sehnat samičce druhého. Zajímavý příběh, necháme tu stejně jako ostatní nějaké drobné za fotky a jdem hledat kde se najíst. Utrácíme poslední peníze za jídlo a navečer se ještě jedeme podívat k pár kilometrů vzdálené celnici. Spíme v lesíku za vesnicí, protože místní ubytování je buď děs a hrůza, nebo chtějí docela dost peněz.
Na hranicích je děsná fronta, předbíhá se, jak se jen může. Do Ruska vjíždíme až kolem jedné odpoledne a hned na první pumpě mizí Honzovi cigarety, které spadly z motorky. Nikdo nic neví, posílají nás pryč, no pěkný začátek. Podobné situace, kdy nás chce někdo ojebat se opakují a tak padá rozhodnutí jet na jeden zátah až ke hranicím. Z Ruska jsme tudíž viděli jen dálnice a pak už ani ty ne. Okolo čtvrté ráno to zapíchnem v ovocném sadu a na pár hodin si orazíme. Hned ráno se přesouváme posledních asi 100km k přístavu Kavkaz. Potkáváme se s německým párem na choperech. Na hranicích další problém kvůli chybějícímu papíru, který jsme měli dostat při vstupu, ale nedostali. Naštěstí se to vyřeší vyplněním nového, už je na nás zřejmě vidět, že tu nechceme být ani o minutu navíc. Od Honzy je to i nahlas slyšet. Po příjezdu na Ukrajinu, dojíždíme akorát do Fedosie a spíme na pláži v altánku. Zde probíhá družba s Denisem, který je tu na dovolené s rodinou. Na otázku, odkud je, zapichuje prst doprostřed Ruska, asi z daleka. Na otázku, jestli si s ním dáme vodku, se nám dostává odpovědi ve formě dvou láhví. Hmm to bude zajímavý. Denis to nakonec zabalil po pár stakanech a žena si ho odvedla domů, možná dobře pro nás. V pití se moc nevytáhl, ale čert ví, kolik toho měl už předtím.
Od teď už nás čeká jen přesun domů a trocha vzrůša v Podněsterské Moldavské Republice. Jedeme směr Oděssa a už za tmy hledáme někde ubytko. Nedaří se a tak stanujeme na benzince.
Letos to na hranicích s Podněsterskou zvládám levou zadní a to co mi loni trvalo dvě hodiny, zvládáme oba za necelých 45 minut bez ztráty kytičky (čti, ani korunu jsem těm klukům se satelitama místo čepic nedal). Dnes se chystám prověřit připravenost Podněsterské armády, loni jsem po cestě potkal dva zátarasy s tankem a letos tam byli taky, úplně stejně. Ještě fotku s Vladimirem Iljičem a už jsme zase na hranicích. Tady už to na nás zkouší, berou si nás bokem a chtějí a chtějí, ale nedostali zase nic. V Moldávii se ještě naposledy pořádně nadlábneme a už vjíždíme do Rumunska. Mám tu od loňska pokutu za rychlost, ale nikdo si na to naštěstí nevzpomněl a tak pokračujeme dál. V hotelu Coroana, kde jsem spal i loni si mě dokonce pamatuje recepční a potkáváme tu kluky z Ostravy. Ráno společně posnídáme a celé Rumunsko projedeme spolu, je to příjemná změna. Kluci mají naplánovaný ještě jeden nocleh v Margitě a Honza se k nim přidává. Já jsem už od rána rozhodnutý to natáhnout až do Brna a tak se i děje. Domů posílám sms, že dál už nejedu, ať nemají strach a kolem šesté večer vyrážím. Do Brna přijíždím kolem druhé hodiny ráno a mám za sebou přes 1200 kilometrů.
Na závěr bych chtěl poděkovat dvěma firmám, které se na naší cestě podílely jistou materiální podporou.
- Motozem nám poskytla tankvak vlastní výroby a výrobky za zvýhodněné ceny, díky, že jsem měl kam dát foťák! www.motozem.cz
- Expres Menu nás vybavila balíčky jídel za zvýhodněné ceny, díky, že naše žaludky nezůstali prázdné! www.expresmenu.cz
Dnes je náš předposlední den v Gruzii, zítra budeme překračovat hranice do Ruska. Stoupáme po vojenské dálnici, jak se tato cesta jmenuje, do Kazbegi. Máme celý den před sebou a tak se flákáme, nikam nespěcháme. Vyjíždíme ke kostelíku Stepantsminda Sameba. Tohle známe ze všech těch cestopisů o Gruzii, co jsme četli před cestou a teď tu stojíme i my. Trávíme tu docela dost času, prohodíme pár slov s řidičem jeepu z Tbilisi, dává nám kontakt, když budeme chtít půjčit auto, prý nic není problém. Sjedeme do vesnice a vracíme se zpět na místo, kde jsme ráno viděli u cesty velblouda. Ano, velblouda a vůz, který táhne. Vlastní ho chlapík, který zrovna ve vesnici shání krmení. Vypráví nám o něm mladý Polák, co tu o něm natáčí film. Nechtějí ho pustit přes hranice do Ruska, druhý velbloud mu umřel a jede prý sehnat samičce druhého. Zajímavý příběh, necháme tu stejně jako ostatní nějaké drobné za fotky a jdem hledat kde se najíst. Utrácíme poslední peníze za jídlo a navečer se ještě jedeme podívat k pár kilometrů vzdálené celnici. Spíme v lesíku za vesnicí, protože místní ubytování je buď děs a hrůza, nebo chtějí docela dost peněz.
