A - Auta
Na afrických silnicích jsme viděli poměrně málo starých aut. Určitě méně, než třeba na jejím severním konci. Nákladní auta tu jsou všech značek a tahají neuvěřitelně těžké náklady. Nejvíce jich jezdí na hlavních trasách mezi Angolou a JAR přes Namibii nebo Botswanu. Velká část z nich převáží sypké materiály nebo těžké železné ingoty či nějaká těžká zařízení zahalená plachtou. Z osobních aut naprosto převládají SUV. A minimálně 3 z 5 aut má na kapotě znak Toyoty. Tento výrobce kompletně válcuje zdejší trh osobních aut a naprosto převažuje model Hillux všech jeho generací. Teprve pak následuje asi Nissan, Mazda a Isuzu. Z evropských značek kromě nových Mercedesů tu jezdí dost VW, ale téměř výhradně ve větších městech.
Taky jsem si úplně nezvykl na to, že většina aut jezdí neosvětlených. Zejména po západu slunce je to velmi nepříjemné a jednou si mi to málem tvrdě nevyplatilo. Ještě, že se při odbočování dívám vždy minimálně 2x. Řidiči jsou vcelku ohleduplní a nejezdí se tu naštěstí moc rychle. Jiné je to ovšem na šotolině. Kvůli roletě tady auta jezdí dost rychle a ještě si často vybírají pro ně lepší stopu. Nezřídka kdy se nám stalo, že na horizontu přímo proti nám vyjelo auto. Je to i logické. Roleta je do kopce vždy na levé straně výrazně horší a tak auta do kopce se snaží jezdit vpravo. Kromě jízdy vlevo je tady ještě jeden rozdíl. Ve městě je většina křižovatek označena značkou STOP na každém příjezdu. Všechna auta nejdříve zastaví a křižovatkou projíždějí v pořadí, v jakém k ní přijela.
B – Botswana
Když se řekne Afrika, většina lidí si představí státy zmítané občanskou válkou nebo hospodářsky vysávané bizarním diktátorem. Něco takového Botswana vůbec nezná. Botswana zaznamenává raketový hospodářský růst (kolem sedmi procent ročně) už od roku 1967, kdy vyhlásila nezávislost na Velké Británii. A po celou tu dobu tam vcelku bezproblémově funguje demokracie. Čím se tak odlišuje od zbytku Afriky? Botswana svůj úspěch postavila na zádech minerálního bohatství. Rok poté, co se Bečuánsko zbavilo s evropskými pány i koloniálního jména, byla objevena bohatá ložiska drahokamů, kterých je největším producentem na světě. Podle hodnoty i objemu. Až za ní je Rusko, Austrálie, Kongo nebo Jižní Afrika.
Dříve chudičký polopouštní protektorát, který Britové ovládali jen z prestižních důvodů, našlápl (viděno africkýma očima) k prosperitě. Je jednou z mála zemí na jih od Sahary, které se dnes daří lépe než před odchodem bílého muže. Jen diamanty by k úspěchu nestačily. Dnes jsou nekonečné polopouštní prostory propojeny sítí kvalitních silnic. Zatímco v roce 1966 bylo vyasfaltováno jen třináct kilometrů, nyní přes osmnáct tisíc.
Botswanská pula má silnější kurz než jihoafrický rand a v korupčním žebříčku Transparency International si tato země stojí o devět příček lépe než Česká republika. Samotné diamantové eldorádo, které živí státní rozpočet z jedné třetiny, by k úspěchu nestačilo.
Hlavní příčinou naší prosperity je zodpovědná vláda. Všechny zisky z těžby se důsledně investují do infrastruktury, zdravotnictví a školství.
Obyvatelé z toho mají na kontinentě nepříliš často viděné sociální výhody, jako jsou státem garantované penze či bezplatné vzdělání pro děti do 13 let.
A co prezident? Prezident jihoafrické Botswany Ian Khama už měl zřejmě dost drsných vtípků a znepokojení krajanů z toho, že je pořád starým mládencem. Rozhodl se proto najít si choť. Jenže je prý natolik zaneprázdněn státními záležitostmi, že na to nemá čas a tak se obrátil na své poradce, aby mu s delikátním problémem pomohli.
Avšak ne že by jim nechal úplně volnou ruku. Následovaly totiž zcela přesné instrukce, jak má jeho budoucí vyvolená vypadat: "Pro vaši informaci, chci ženu vysokou, štíhlou a dobře vypadající," vyjádřil se podle britského listu Daily Telegraph na jednání špiček své vládní Botswanské demokratické strany.
Pak ukázal na tělnatou Botihogile Tshireletsovou, ministryni svého kabinetu, a dodal: "Nepřeji si nikoho, jako je ona. Má problémy projít dveřmi, pod její váhou se bortí nábytek a u auta dokonce zničila i tlumiče."
Sedmapadesátiletý prezident Khama si urážlivými výroky na adresu ministryně moc nepomohl. Zvláště ne v africké zemi, která - co se ženské krásy týče - vyznává poněkud jiné hodnoty.
Ženy bujných tvarů tam jsou tradičně velebeny, neboť tloušťka je považována za známku bohatství a štěstí. Už na zasedání se prý ozvaly kritické hlasy, ale hlava státu je rychle uťala: "Nejlepší, co můžete udělat, je jít ven a poohlédnout se po ženě, která by se mi líbila."
A tak jsme s Jiřím projeli Botswanu v tomto ohledu bez problémů
C - Cesty
Infrastruktura silnic je v zemích jižní Afriky překvapivě dobrá. Hlavní tahy jsou zpravidla velmi široké a dobře udržované asfaltky s hustým provozem zejména kamionové dopravy. Velmi často jsou zde ale uzávěry jednoho pruhu kvůli opravám. Několik set metrům před takovým místem jsou rozmístěni praporečníci a praporečnice, kteří a které zběsile mávají červenými praporky, aby řidiči zpomalili a připravili se na střídavý průjezd jedním pruhem.
Lokální cesty, analogie našich „okresek“ jsou většinou šotolinové. Ale i tak udržované. Dá se na nich jet v pohodě i mezi 80-100km/h. Jen je na nich často „roleta“ a občas i kameny. A pak jsou zde cesty výhradně pro 4x4 a většinou je u nich cedule se zákazem vjezdu motorek. Ty jsme netestovali
D - Doly
Psát o diamantových či jiných dolech v JAR je asi zbytečné. Možná daleko zajímavější je přírodní bohatství Namibie a Botswany. Namibie je například jednou z nejbohatších zemí na uran. O4ekává se, že se během pěti let stane třetím největším producentem této suroviny na světě. Dva nejvýznamnější doly v Namibii by dle Světového jaderného sdružení (World Nuclear Association, WNA) měly být schopny poskytnout až deset procent světové těžby uranu. Národní park Namib-Naukluft s nekonečnými plochami různobarevného písku, obrovskými dunami a vzácnými živočichy a hrozí, že obrovská plocha pouště bude nevyhnutelně zničena.
Podobně je to s diamanty v Namibii. Neobyvatelné pobřeží Namibie bylo námořníky odedávna nazýváno „Pobřeží koster". Dlouho však nikdo netušil, že právě pod písky tohoto pobřeží jsou ukryty vysoké koncentrace kvalitních diamantů. Těžba v této oblasti je velmi obtížná. V první řadě je nutno odstranit několik metrů mocné sedimenty, jež žádné diamaty neobsahují. Vytěžená skrývka je použita na budování až 20 m vysokých příbřežních valů. Těžbu provázejí striktní bezpečnostní opatření: žádné zařízení (rypadla, nákladní vozy, úpravnické stroje), které bylo jednou vpuštěno dovnitř diamantonosné oblasti, ji nesmí nikdy opustit, jelikož kompletní prohlídka strojů opouštějících území či případná ztráta kamenů by byla dražší, než je cena stroje, který je ponechán uvnitř. Rovněž hranice území jak směrem do vnitrozemí, tak směrem do oceánu jsou velmi přísně patrolovány. Země sousedící s Jihoafrickou republikou vlastní bohatá ložiska diamantů výjimečné kvality.
Většina povrchu Botswany je pokryta písečnou pouští. Nález několika diamantů v říčních sedimentech dal podnět k započetí geologického průzkumu, kterým byl objeven nejprve kimberlitový sopouch Orapa (v roce 1967) – dodnes třetí nejproduktivnější důl, a následně v roce 1973 sopouchy Jwaneng a v roce 1977 Letlhakane, který je již vytěžen. Důl Jwaneng dnes produkuje přibližně čtvrtinu celkové světové těžby šperkařských diamantů. Pouze méně než 1 procento vytěžených kamenů se nehodí pro šperkařské účely. Všechny botswanské doly jsou provozovány společností Debswana Diamond Company Ltd. Jedná se o spojení společnosti De Beers a botswanské vlády, stejnými podíly v této společnosti.
A diamaty se zde vesele pašují. I v botách ?
E - Etosha
Etosha v jazyce Sanů znamená „Velké bílé místo“. Kdysi jezero je teď jen obrovskou pánví, jejíž jílovité dno pokrývá třpytivě bílý písek. Již v roce 1907 bylo na severu dnešní Namibie vyhlášeno chráněným parkem území o rozloze přibližně osmdesát tisíc kilometrů čtverečných. Postupem času se zmenšovalo, až na současných 22.912 km?, což je velikost téměř celé Moravy. Z toho samotná pánev má 4.731 km?, zbytek parku jsou travnaté pláně, dolomitové skály, křoviska, lesy a několik menších pánví sezónně naplněných vodou. Díky geologickým změnám před miliony let bylo dno pradávného jezera vyzdviženo (1100 m n. m.), následkem toho vyschlo, stejně tak i řeky přivádějící vodu.
Pokud přijde na přelomu roku dost dešťů, pánev se někdy i zčásti zaplní. Jinak jsou pro zvířata jediným zdrojem vody napajedla při jižním okraji pánve. Po celém parku je 32 přírodních napajedel, ale jelikož některá v sušších obdobích roku vysychají, bylo zřízeno i 35 umělých a pomocí čerpadel plněných napajedel. Jsou to nejvhodnější místa k pozorování zvěře. Národní park Etosha je oplocený (cca 1700 km plotu), zvěř tedy nemůže volně migrovat (na rozdíl např. od parku Chobe v sousední Botswaně), ale zase je tak více chráněna.
F - Finance
Na cestě nás kromě velmi drahé Zimbabwe v této oblasti asi tak nic nepřekvapilo. Zdaleka nevětší část našeho rozpočtu tvořila doprava motorek do Kapského města a zpět. Jedna zpáteční letenka pro nás přes Dubaj vyšla asi na 22 tis Kč, což je docela OK. Denní náklady na jednu osobu se pohybovaly od 1 do 2 tis Kč. Podle najetých km a ubytka. Litr benzínu tu stojí cca 26 Kč, což při nájezdu cca 400 km a spotřebě 5,5 l/100 km je necelých 600 Kč na motorku. Ubytko v kempu na jednu osobu od 200 do 500 Kč, v hotýlku třeba i 1000 Kč. A jídlo na den podobně jako ubytko v kempu. Pak je potřeba ještě počítat se vstupným do NP, placením visa a pojištěním na hranicích do Botswany a Zimbabwe. Na velkých pumpách a v obchodech se dá v pohodě platit kreditkou a hotovost lze vybírat i husté síti bankomatů. Ne vždy však úspěšně. Nejlepší zkušenosti mám s Windhoek Bank.
G - Gumy
Jirka na Afriku obul na obě kola Michelin Desert a nestěžoval si. Já chybně nechal lehce ojetou Michelin Desert vpředu a tvrdě jsem s ní narazil. Nejdříve na kámen a pak jsem první dny na šotolině spravoval každý den. Duše lehce ucházela a pak se prorazila o obrubu ráfku při nájezdu na šutr. Až nákup nové TKC80 ve Windhoeku mé problémy vyřešil. Na druhou stranu musím velmi chválit zadní Mitas E09 ve verzi Dakar. Vydržela celých 10 tis. km bez jediného problému a sjížděla se pomaleji než Jirkova Desertka. Na tento typ cestování za mne jednoznačně nejlepší zadní guma, jakou jsem kdy použil.
H - Hory
Celá střed jižní Afriky je tvořen náhodní plošinou v nadmořské výšce od 1000 do 1500 m.n.m. A vystupující pohoří dosahují 2000-2500 m.n.m. Jsou to převážně obnažené skalnaté hory někdy se suchým travnatým porostem či se se stromy v severních oblastech. Mají svoje kouzlo.
Diametrálně odlišná situace je ale na jihu JAR. Tam jsou hory velmi podobné nám dobře známým Alpám, i když jsou výrazně nižší.
I - Infrastruktura
O dopravní infrastruktuře jsem se již zmínil. Velice příjemnou zkušeností je pokrytí téměř celého území, kterým jsme projížděli, signálem GPS. Většinou lze vybrat i z více operátorů. Je sice problém posílat SMS o délce větší než 150 znaků, o MMS ani nemluvě. Ve velké většině ubytek je možnost připojení k internetu přes WiFi. A dobře funguje i na pumpách s občerstvením Wimpy. U velkých měst není téměř vůbec patrný rozdíl v porvání s evropskými městy v rozsahu infrastruktury a služeb. Například Windhoek by v tomto ohledu strčil do kapsy třeba i Prahu.
J – Jihoafrická republika
Jihoafrická republika je jednoznačně nejbohatší zemí celé jižní Afriky a asi i Afriky vůbec. Stále zde ale přetrvává ekonomická nerovnost mezi bělošskými a černošskými domácnostmi, která má hluboké kořeny v dřívějším nerovném přístupu ke vzdělání a zaměstnání.
Prvním z bílých objevitelů, který spatřil jih Afriky, byl v roce 1487 portugalský mořeplavec Bartolomeu Dias. V polovině 17. století byly položeny základy Kapského města – původně holandské „občerstvovací stanice“ na cestě do Asie. Do té doby se datují první střety domorodců s Evropany.
Objev ložisek diamantů a zlata v 19. století byl spouštěcím mechanismem pro války mezi Búry (potomky převážně holandských usedlíků) a Anglií. Zároveň docházelo i k bojům s příslušníky původních kmenů, kteří viděli vetřelce v obou stranách. První búrskou válku (1880–81) Angličané prohráli, ale o 20. let později (1899–1902) již získali nad Búry převahu.
Ačkoli se tedy bělošským obyvatelům v JAR daří ekonomicky relativně dobře, nezdá se, že by stát považovali za zemi zaslíbenou. Nasvědčuje tomu zejména fakt, že od roku 1994 asi milion bílých jihoafričanů emigrovalo. Když dojde na vyjmenovávání důvodů, je mezi prvními vysoká kriminalita a po ní celková nejistota a zdravotní rizika ve spojitosti s AIDS. Dále se tak posiluje rasová a národnostní rozrůzněnost, která je výrazným znakem země. Vždyť i zdánlivě homogenní bělošská menšina zahrnuje potomky Holanďanů, Vlámů, Portugalců, Norů, Němců, Řeků, francouzských Hugenotů, Angličanů, Poláků, Irů, Italů a Velšanů. Z nich někteří mluví afrikánsky a jiní anglicky. Obdobně je etnicky roztříštěná černošská majorita s příslušníky kmenů Zulu, Xhosa, Basoto, Bapedi, Venda, Tsvana, Tsonga, Svazi a Ndebele. Tato etnická nesourodost je dalším z kořenů rozervanosti země, příčinou střetu nejrůznějších zájmů a motivů. Do JAR se ovšem nestěhují jen vzdělaní běloši z Británie. Země přitahuje přistěhovalce z chudších okolních států, jakými jsou Demokratická republika Kongo, Mozambiku a Krejčíř z Černošic. My jsme ale v JAR neměli žádný bezpečnostní ani jiný problém. Naštěstí jsme nebyli na předměstích Johannesburgu
K - Kalahari
Území nazývané Kalahari je veliké téměř jako Německo s Francií dohromady (900 000 km2) a leží na území Botswanym Namibie a částečně v JAR. Někdy je pro zjednodušení nazýváno „poušť Kalahari“. Takový název je ale velmi nepřesný, protože v Kalahari najdete nejen pravou nefalšovanou poušť, ale i deltu Okavango, různé typy polopouště, buš i savanu.
Když v roce 1961 na území britského protektorátu Bečuánsko (dnešní Botswana) vznikla rezervace pro domorodé původní obyvatele, byl to od Britů vlastně velmi odvážný čin. O území měla zájem Jihoafrická Unie, a ta rozhodně neměla v plánu nějak horlivě podporovat potulné lovce a sběrače lesních plodů. Bylo to tisíce let území domorodých národů a svým způsobem jim patří i dnes, možná více než kdy jindy v posledním století. Křováci, Sanové, Bušmeni, přírodní národ jehož část si i přes všechen tlak civilizace udržela svůj životní styl, své legendy a mýty, své způsoby obživy a svá společenská pravidla.
Když tento skromný a nesmírně houževnatý národ Bostwanská vláda v roce 1997 vyhnala z území Centrálního Kalahari s odůvodněním, že je potřeba chránit divokou přírodu, zdálo se, že je s národem Sanů konec. Ale i díky nesmírné popularitě získané filmem Bohové musejí být šílení a vytrvalému tlaku na vládu, dosáhli Sanové souhlasu s možností vrátit se zpět na svá území a dokonce získali licenci na vyhloubení několika studní. Zatím vše vypadá na šťastný konec.
L - Lidé
Lidé pro mě byli jedním z největších překvapení. Než jsme odjeli do JAR, měl jsem lehkou obavu, zda budeme na předměstí Kapského Města zastavit na červenou, aniž by se na nás nevrhli lidé s jinou barvou pleti, či po nás něco nevymrštili. Nakonec mi Kapské Město připadalo bezpečnější než mnoho jiných měst, které jsem dříve navštívil. Nikde za celou cestu jsme neměli s nikým naprosto žádný problém. Při dodržování základních pravidel slušnosti a respektu jsme se potkali s příslušníky jiných národů a národnosti či kmenů, jako se mi nepovedlo nikde jinde na světě. Největší zážitek pro mě bylo setkání s kmenem Himba. Všude bylo také mnoho dětí. Jižní Afrika má zřejmě populační explozi před sebou.
M - Motorky
Naše motorky nezklamaly. Fungovali téměř bez problémů. Za dílčí občasné potíže si tak trochu můžeme sami (já na předek nedal novou gumu a tak jsem zpočátku často spravoval či si Jirka na Africe nevšiml nerovnoměrně vytaženého řetězu). Anebo to bylo dáno prostředím a kvalitou benzínu, jako bylo vaření benzínu v miskách karburátorů na Africe, když byla teplota vzduchu na 40C a foukalo nám do zad. Opět se potvrdilo, že na takovéhle cesty, kdy se jezdí asfaltu a hlavně po šotolině na vzdálenost řádově 10 tis km se vyplatí si motorky vzít vlastní a pořádně si je připravit.
N - Namibie
Namibie je pro mne naprosto nejlepší zemí v této části světa. Ať již různorodou přírodou, lidmi či infrastrukturou. Je dnes jednou z nejmodernějších a nejstabilnějších zemí Afriky, a to i přes svou pohnutou minulost a nemalé problémy, se kterými se potýká v současnosti. Patří k nim především pandemie AIDS, vysoká nezaměstnanost a také propastný rozdíl mezi bohatou bílou menšinou a domorodým obyvatelstvem. Pokud jde o neblahou historii země, tak na té se podepsali především němečtí kolonizátoři, kteří tuto oblast obsadili koncem devatenáctého století, a nejednali tehdy zrovna v rukavičkách. Stupňující se útlak nakonec vyprovokoval některé kmeny, zejména Herery a Namaquy k povstání, které ale mělo jen jepičí život.
Jediné, co Namíbii chybí, je populace. Tahle země s nejmenší hustotou obyvatelstva (2,5 obyvatele na km2)má však všeho ostatního na rozdávání. Nejstarší poušť světa s největšími dunami, které mění barvu s každým dopadajícím paprskem i fantastická podívaná, kterou nabízejí černé pahýly uschlých akácií. Pusté a věčně zamlžené Pobřeží koster se zbytky vraků nešťastných lodí. Jeden z nejstarších národních parků na světě, Etosha, která v roce 2007 famózně oslavila sto let, se stády zeber, pakoňů, antilop, žiraf, slonů i lvů. Od Kaokolandu na severu mezi městem Opowo a hranicemi s Angolou až k jihu s druhým nevětším kaňonem světa Fisch River je velmi krásná a rozmanitá příroda. O - Oceán
Měli jsme možnost se setkat se dvěma oceány. S Atlantickým na západním pobřeží a s Indickým na jih od Střelkového mysu. Oba byli dost studené. Zejména mne to překvapilo u Atlantického oceánu na Pobřeží Koster. U vyprahlé pouště, jejíž duny sahají až téměř do jeho vln, bych naivně čekal koupání v teplých vlnách na písečných plážích. Vlny tu jsou, pláže taky, ale voda je děsně ledová, ochlazovaná studeným Benguelským proudem a její teplota vody i v nejteplejších dnech často nepřesahuje 16 °C. Kromě nízkých teplot vody jsou zde obvykle větší vlny a zrádné spodní proudy. „Skeleton coast“ je pruh pouště podél pobřeží Atlantského oceánu v severozápadní části Namibie, kde v bouřích a mlze ztroskotalo nespočet lodí.
Indický oceán na jihu JAR je taky docela chladný. Ačkoliv jsme zde byli asi 2 tis km blíže Antarktidě, jeho vody jsou teplejší než v poušti na západním pobřeží Namibie. Vidle našich motocyklů jsme tak nesmočili ještě v Severním ledovém
P - Počasí
Na jihu Afriky jsme byli v období pozdějšího jara. Pro srovnání s naší zeměpisnou šířkou jako by na přelomu dubna a května. Na jihu u Kapského města bylo počasí hodně podobné tomu, co známe analogicky v této době u nás. Teplota mezi 18-22C. Samozřejmě cestou na sever teplota rostla v vlhkost vzduchu klesala. Na jihu Namibie už bylo přes den nad 30C. V poušti Namib pak už bylo více jak 40C a při cestě k oceánu na západním pobřeží pak teplota klesala o 20C. U hranic s Angolou a opět teplota stoupla a při cestě na východ jsme se poprvé setkali se známkami začínajícího období dešťů. Bouřky a občas přívalové deště. Jižně od delty Okavanga bylo ale už opět sucho a hodně teplo. A to až k horám na jihu JAR.
R - Rychlost
V Africe se moc rychle nejezdí. Ono to dost dobře ani nejde. Na šotolině je kvůli roletě optimální rychlost mezi 70-90 km/h. Pokud se jede pomaleji, hrozně to drncá a pokud rychleji, je to už o držku. Ve městě se rychle jet nedá téměř vůbec. A to zejména kvůli místním křižovatkám, kdy je stopka ve všech směrech a po zastavení se projíždí v pořadí, v jakém vozidla do křižovatky přijela. A navíc se všude okolo cest pase či přesouvá dobytek a jiná zvířata, u kterých nevíte, zda jim nerupne v kouli či koulích a nevběhnou vám pod přední kolo. Ale zkušený cestoval, stejně jako želva, moc dobře ví, že ujetá vzdálenost za den téměř nezávisí na rychlosti jízdy, ale na její plynulosti.
S -Strava
V obchodech je možné běžně nakoupit všechny potraviny, podobně jako u nás. Velké obchody, třeba SPAR, jsou v každém větším městě a tak lze kdykoli vše koupit. Restaurace, které jsme navštívili, většinou vlastnili běloši a jídlo tam bylo spíše evropské. I když jsme měli podle sdělení kuchaře jednou i zebru a antilopu. Chutnaly ale velmi dobře. Často jsme si v kempech dělali jídlo sami. Jeli jsme ve stravovacím módu snídaně – večeře. Když byla možnost něco grilovat, kupovali jsme si maso či syrové klobásky. Byly výborné. Hodně jsme vařili těstoviny a snědli snad kilogramy cibule.
T -Trasa
Koncept trasy jsme měli připraven z domova s detailem na první týden. Pak jsme operativně trasu upravovali, abychom viděli vše, co jsme chtěli vidět a také
Díky bezproblémovému stavu našich motorek jsme mohli jet každý den. Podle našich schopností, nálady a podmínkám jsme denně jezdili mezi 109 a 630 km.
V přiložené tabulce jsou uvedeny jednotlivé denní nájezdy podle GPS. Pro úplnost jsme uletěli ještě přes 200 km nad deltou Okavanga v malé Cessně.
U – Ubytování
Neodvážili jsme se přespat někde nadivoko v poušti či v buši. A nebylo to ani potřeba. Měli jsme navigaci informace o téměř všech kempech a ubytovacích zařízeních a tak si vždy stačilo jen vybrat. Někdy se sice stalo, že kemp nebyl otevřený, ale to bylo asi jen ve dvou případech. Většinou jsme volili stan v kempech na místech určený pro kempování s terénními auty se střešními stany. Až na pár výjimek jsme tak spali ve stanech. Kempy jsme většinou velmi dobře vybaveny. Někdy společnými záchody a umývárnou, někdy je toto zázemí včetně kuchyňky zbudováno pro každé takové stání
V - Venkov
V Africe je obrovský rozdíl mezi venkovem a městy. Na venkově jsou buď rozsáhlé farmy většinou vlastněné bílými farmáři anebo chudé vesnice s místním obyvatelstvem. Většinou se jedná o pastevce dobytka a koz. Je také velký rozdíl mezi pouštními oblastmi a zemědělsky obdělávanou krajinou.
Z - Zimbabwe
Je to asi nechudší, nejzaostalejší a zároveň nejdražší země, kterou jsme navštívili. A přitom Zimbabwe bývala na africké poměry relativně vyspělou zemí. Lákala turisty úchvatnými výhledy na hřmící Viktoriiny vodopády, jedinými kamennými stavbami na jih od egyptských pyramid – ruinami Velkého Zimbabwe, prehistorickými skalními kresbami v Národním parku Matopos, safari v národním parku Hwange a moderním kamenosochařským - uměleckým směrem ojedinělým nejen v Africe, ale i ve světě. To vše se však dnes zdá být minulostí v souvislosti s autokratickým režimem presidenta Roberta Mugabeho a hyperinflací, která zcela rozvrátila hospodářství země. Ve snaze udržet si politickou moc a osobní životní úroveň pro sebe a úzkou skupinu „vyvolených“ dokázal prezident
Mugabe zbídačit většinu obyvatel země a rozprodat nerostné bohatství země čínským investorům.
Oficiální měna Zimbabwe je od roku 2010 americký dolar. Místní měna byla zrušena a zimbabwské dolary s desítkami nul jsou již pouze atraktivním suvenýrem pro turisty. S jejich prodejci na pumpách máme své zkušenosti. Dají se také používat jihoafrické randy.
Situace na Viktoriiných vodopádech byla ale klidná a veškeré aktivity tu fungují, včetně obchodů a ubytování. Vodopády ze zimbabwské strany určitě stojí za návštěvu.
Tomáš Vaníček