Neděle 12.6.2005, 236km
Ráno se probouzíme, obloha azurová a tak si říkáme, že už snad to počasí bude moudřejší. Takže umýt, najíst, zaplatit a se slovy až pojedeme zpátky, ať se zastavíme, tak vyrážíme směr Litva. Jedeme přes město Sejny, kde měníme u Kantora (směnárna peněz v Polsku) eura na lita a pokračujeme na hraniční přechod Ogrodinky – Lazdijai. Průjezd je plynulý a bez fronty. Ve městě Lazdijai odbočujeme na silnici č.134 směr Druskininkai, kde je Gruto Parkas, kam se chceme podívat. Cesta ubíhá příjemně po silnici, ne moc široké, ale taky ne moc frekventované. Okolo silnice se pasou koně uvázané ke kůlům, což se jednomu stalo osudným a v době, kdy jsme projížděli byl již dost nafouklý jako balon, jen odletět. Zanedlouho odbočuji na odpočívadlo u rybníka, jehož dominantou je suché WC. V průvodci píšou, že WC v Litvě nejsou moc udržovaná a taky, že po někom tam občas zůstane, to co z něj vypadne. Jdeme se podívat….nekecali. Po exkurzi nasedáme na motorky a vyrážíme dál. Po průjezdu města Druskininkai (mají šílené názvy, pro Čecha nevyslovitelné) jedeme po šipkách ke Gruto Parkasu, abychom si ho prohlédli. Tento park nazývají „Stalinův svět“ a byl otevřen 1.dubna 2001 majitelem Viliumasem Malinauskasem, který zbohatl na tom, že sbíral houby, které tu rostou tak, že je můžete sekat kosou ( nedivte se, nejsme zas tak daleko od Černobylu) a dával je do konzerv a posílal do světa.
V parku můžete za 10 lita vidět mraky Stalinů, Leninů a i jiných pohlavárů tehdejší doby. Je tady také sibiřský koncentrační tábor s ostnatým drátem a strážními věžemi. U vchodu do parku je jeden vagon „vězeňského vlaku“, který dopravoval litevské židy na Sibiř a vše to je umocněno vysíláním ruského rozhlasu s projevy komunistických mocnářů. Z Gruto Parkasu jedeme podél řeky Němen směrem na Merkuje a před vesničkou Liškiava si dáváme na břehu vodního toku oběd. Ládujeme se jídlem, mlátíme komáry a pod námi se plní loď lidmi, kteří si přišli kousek vyplout po 937 km dlouhém Němenu. Po jídle se za vesnicí rozhodujeme zda doprava, rovně nebo doleva. Vyhrává cesta rovně, protože vypadá nejhůř. Je to písek a štěrk, ale rovný a tak se dá jet dost rychle. A taky díky tomu zjišťuji, co znamená žlutá silnička v mapě. Když po 15 km dorážíme na asfalt a pojedeme na Merkiné , dorazíme k mezinárodnímu tahu A4 na Vilnius-hlavní město Litvy. Zajíždíme k benzínce a chceme natankovat. Čtyři stojany (80,91,95 oktanů a nafta), malá bouda u toho, o přístřešku si můžete jen nechat zdát a Audi tak 25 let stará a v životě neopravovaná, natož mytá. Zastavujeme u stojanu 95 v jehož těsné blízkosti je díra v betonu jak od granátu (možná jo). Zvedám pistoli na benzin a cpu ji do nádrže, mačkám a nic se neděje, v tom se ozve klakson, jak když připlouvá parník do přístavu a po doznění toho šíleného zvuku na nás křičí ten chlap z boudy samozřejmě přes tu hlásnou troubu, ať jdeme k němu. No hold se tady tankuje jinak, než u nás. Nejdřív nahlásit kolik, zaplatit a pak teprve tankovat. Po té odjíždíme po A4 na které jsou strašně dlouhé roviny a skoro žádné zatáčky na Vilnius a před ním na Trakai. Dáváme chvíli pauzu u lesa a já zjišťuji, že mám na Alpu modročervený zadní kotouč a uvědomuji si, že po cestě od benzínky se mě zdá, jakoby zadní brzda houpala. No nic, jedeme dál. Dojíždíme do Trakaje, bývalého litevského hlavního města, podívat se na vodní hrad, který sloužil k odrážení německých rytířů. Po prohlídce turisticky proláklého místa jedeme na druhou stranu jezera Galve, kde je kemp. V něm po zaplacení, postavení stanů, kontrole zadního kotouče, na kterém už nic vidět nebylo, nastříkání řetězu se jdeme projít po pláži s vyhlídkou na hrad. Potom už jen do hospody, která akorát zavírá, takže nakonec unaveni z věčného plácání komárů uleháme do stanů a spíme až do rána.
Obrázky ze dne:
