Indonesie
Indonesie nás přivítala v chaousu, špíně, hluku, všude kolem řev lidí, špatné silnice, ale přitom kolem nás byly moc a moc příjemní. Našli jsme hotel u Mr.Taufiho. Taufimu jsem vysvětlil, jaká je situace s motorkou. Pro něj nebyl nic problem, a že to zkusí zařídit.Ve vesnici měl Taufi vlivné kontakty, a jistou autoritu! Přesto že vážil 45 kg i s postelí. Loď skutečně připlula v 16 hodin. Do jedenácté večerní jsme s Veronikou seděli v přístavu u lodě, a divali se, jak asi padesát kluku nosí těžkou cibuli na zádech, načež se ukázal svítivej zadní kufr mé motorky. Po pár hodinách motorku vynesli ven z lodi. S celníkama jsme celé odpoledne laškovali a dělali si srandu, jedli, pili, povídali o cestě. Samy nevěděli, co mají se mnou dělat.
Dej peníze nebo nikam nejedeš
Tři z nich byli proti, že nemůžu motorku používat v Indonesii, jeden byl opili a bylo mu to tak nějak všechno jedno, a ten poslední se přimlouval za mě. Omlouvali se mi, že by měli velký problém kdyby mě pustili. Prý by přišli o práci a trvalo by hodně dlouho než by nějakou opět našli. Za ten risk se to prý nevyplatí. Taufi se stáhnul. Bohužel ani on nemohl více udělat.
Ptám se na tvrdo: "za kolik dolarů by Vám ten risk stál za to?“. Jedu z Prahy abych se podíval po Sumatře! Každý z nich chtěl po 200 USD, což je oficiální poloviční výplata za rok, kterou dostávají celníci. Bylo jich pět a co si budem povídat byl to pěknej balík. Peněz celkem dost ne? Handrkoval jsem se s nima víc než dlouho. Bohužel méně než 500 USD to nebylo.
Plánoval jsem se podivat až na Bali, Jakartu, ale po pár dnech Sumatry jsme s Veroniku zjistili, že to z časových důvodů nebude možné. Stále pršelo, asfalt byl kluzský, cesta byla strašně úzká se spoustou zatáček.Stále přeháňky nás nutili oblékat a zase svlékat deštovou kombinézu. Dokola a dokola. Cesta ubíhala pomalu. Jak je zvykem tak auta na nás moc ohled nebrala. V každé zatáčce se troubilo tím se dával protijedoucím autum signál, že někdo jede naproti zatáčkou. Hned jsem si vzpomněl na Indii, kde jsem taky takhle troubil. Rozhodli jsme se, že se podíváme maximálně do městečka Bukitingi, a na zpátek "vymeteme" pár národních parků. Do Bukitingi jsme jeli tři dny. Cestou jsme viděli krásné vesnice, lidé na nás mávali, děti pobíhali za námi a řvali: "Hello,mister how are you". V městečku jsme se podivali po pár templech, a hlavně se zájmem pozorovali indonéskou architektůru.Obvzvláště byly velice důmyslně postavené střechy domů. Z dálky to vypadalo tak jako by měl dům na střeše loď. Poblíž byla krásna ve světě proslulá přírodní rezervace s jezerem. Raritou je cesta, která vede přes 44 ostrých zatáček po úzské silnici a prevýšení dosahovalo 1100 m.n.m. Jezero Maninjao je teplé a čisté. Navštívili jsme místní dívčí školu. Veronika se věnovala dětem a já mezitím flirtoval s paní učitelkou.
Rovník sem, rovník tam
Cestou proti severu jsme již podruhé míjeli rovnik. Rovník je dobře značen cedulí. Symbolem je veliký betonový glóbus a mraky prodavačů suvenýrů. Další rovník bych měl potkat při cestě Jižní Amerikou. Hm vždycky si vzpomenu na Špáču s Lenkou ...
Ve vesnici Murasipongi jsme se seznamili z nejrostomilejším klukem ze všech dvouseti občanů, který nás navštívili, když jsme pili vodu. Jmenoval se Ramalah. I on jako vice nez 98% indonezanů pocházel z chudé rodiny, kde otec a máma dělali na rýžovém poli. Měl ještě tři další sourozence, a žili v skromné chýši s plechovou střechou.
Pozval nás domů. Po skromné večeři jsme si lehli na zem a usnuli jako špalci. Roční příjem celé rodiny činí 200 USD.
Druhý den jsme jeli na sever proti hlavnímu městu Medanu. Nemohli jsme se nestavit na největším jezeře na Sumatře jménem Toba, na kterém je ostrov Samosir a tam nádherná vesnice Tuk tuk, kterou jsme chtěli vidět. Zůstali jsme zde pár dnů, ubytovali se v krasných plážových chatičkách za dva dolary na noc, přitom úroveň krásného hotelu, a navíc ty naše byli v tipickem indonéskem stylu.
V místním baru kam jsme pravidelně chodili na pivko a karaoke, že místní orangutany, které žili nedaleko vesnice Bukit Lawang smetla povodeň před 14 dny. Velice nás tato zpráva mrzela. Neboť toto místo bylo jedno z mála kde lze spatřit tyto krasavce volně v přírodě. Dále směrem na sever už nic extra zajímavého není dle místních a navíc v Acechu zuřila válka.V Medanu stojí jen dvě budovy za povšimnutí. Rozhodli jsme se vydat zpět do Tnjungbalai, kde se budem opět snažit sehnat loď. Volal jsem Azisovi a ten mě potvrdil, že za pár dní poveze zpět ryby. Motorku nám prý veme a dokonce zadarmo! Jo, pravda loď byla zadarmo, ale Indonesinci mě oškubali o dalších 300 babek za nakládku – kurvy jedny. Bombová spedice na kterou se mi v životě nedostala nějaká stvrzenka nebo účet.
No, mistr Igor, chceš motorku u nás naložit, nebo pojedeš 1200 km do jižnějšího Palembangu a 4 dny jízdy a potom tři dny lodí? Ten večer jsem byl nasranej! Nebyla se mnou vůbec řeč! Obarvil jsem se na blond, uprostřed hlavy si udělal pruch vyholením až na kokos. Všichni se mi smali. Měli zem ě opravdovou prdel.Taufi mi chtěl naúčtovat padesát dolarů za "pomoc" v tu chvíli jsem ho chtěl chytnout pod krkem a dát mu na budku. Nakonec jsem zjistil, že jsem mu špatně rozumněl. On chtěl jenom 5 babek.
Opět v Malajsii jsem u Azise vyzvednul motorku a pokračoval s Veronikou směrem na Kualu Lumpur. Prohlidl si nejvissi budovy na svete.Petronas Towers. Kuala je jinak obrovske mesto z upravenima parkama, silnicama a velice fungujici infrastrukturou.No, nejsem moc nadsen nad temato vymozenostma na svych cestat, tak proc se trosku ne odpocinout na jinak velice krasnych malesiskych plazach.Cestou zase lilo, tak jak se tady patri. Na rajskem ostrove Pangor jsem potkal dva moje kamarady z Prahy, kde si malim ditetem Mariem uzivali hezkeho prostredi , dobreho jidla a hezkych chvilek.
Indonesie
Rovník sem, rovník tam 
