Na celnici v Thajsku čumim do budky, a celník se mě ptá, zda se mi léíbí jeho kolegyně, a zda bych ji chtěl. Podival jsem se na Veroniku, která se z dálky na mě usmála a zamávala. "hm,nechtěl" , ale řekl sem si, že když už první muž a první žena v Thajsku mají sexualní úchylky, co mě teprve čeká a navíc Veronika z Bangkoku odletá a pak asi ......mi bude smutno, budu měsic sám. Slyšel jsem od kamarádů jaké to tady je a že "hele Igore, musel jsem ženský odhánět s lopatou a normálně, tam dostanu sebevědomí, tam každá po mě jde, " mě tvrdil tlustý kamarád, který si tam lečí na komplexofóbii. No, tak i naše první cílová stanice byla hnusná přelidněná prostitucí voňaví Phuket. Slíbil jsem sam sobě, že v Thajsku navštívim i dvě takové místa, abych viděl, kam tolik čechu jezdí na tak žádané "služební cesty"
Samozřejmě to večer opravdu vypadalo tak jak mě vyprávěl kamarád. Veronika jim vůbec nevadila "tak vem i tvoji girlfrend, a můžeme všichni BUM BUM", mě radili místní krásky. Bum bum neznamená válka, jak jsem rychle pochopil.
Ko Samui je jiný. Je klidnějši, je hezčí, je furt co objevovat, může se spát pod stanem na rajských plážich, chytat ryby, a i najit nějaký dobrý bar i děvče, prostě tam to je dělaní pro romantické duše i pro lidi milující ruch.
Proti severu jsme jeli podél moře, krásných pláží. Silnice v průměru se mě zdáli zatim nejlepší na světě , když vynechám německé dálnice. Super asfalt, roviny a ctýřproudovky. Jelo se mi rychle. V Bangkoku, který čítá cca 14 miliónů obyvatel i z okolí, bylo zatim nejsilenější město na dopravu. I Cairo se může schovat. Přecpané ulice atd. Chtěl jsem najít proslulou ulici KAO SAN, která je známa tim, že se zde setkavají všechny cestovatelé , kteří se pochybují v asii. Jsou tam levné hotýlky, ubytovny, spousta restaurací, barů, diskoték, kurev, suvenir shopu atd. Na zadním kole se mi utrhl drát, a tak jsem jel na servis BMW, kde mě za velmi nískou cenu vyměnili i olej. Tam sem poznal srba Alexa žijícího v Bangkoku. Již tenkrát vlastnil 1200 GS, a prý to byla prvni motorka v asii.
Z Veronikou sme si užívali posledních společných dní v Bangkoku. Jeli na prohlidky, muzea, a více méně bez nálady. Všude stejných templů jsem měl už plné zuby a navíc budu teď často v nich přespávat, tak si je užiju až až. Bylo mi smutno že odchází má drahá doktorka. Jo, její povolaní mě bodlo, protože často na cestách pomáhala lidem z ruznýma radama, práškama, neustále je zkoumala, dotýkala, povídala, radila, a vůbec bych to před cestou do ní neřekl. Holky, ona Vám je typický příklad holky , která je v Evropě "sterilní", nesnáší špínu, musí se mít 2x denně, nechce sahat na tyč u tramvaje, nedotýká se zbytečně špinavých lidí, a vůbec... Ale tady!!!! To je jiný člověk. Nemyli jsme se i tři dny, spali pod stanem nebo v písku na ostrovech, na zemi v chyších kde chodili myši, neustále sahala na lidi, prach v očích, mezi tím menstruace, ale jeji nálada neklesla. Dokonce i v té špíně sme se furt milovali. Vždy dobrá nálada, úsměv a chuť do dalšího dobrodružství .Veroniko diky.
Odjel jsem na sever proti Mae Hong Son, kde jsem četl, žijí lidé z "dlouhýma krkama" Druhý den jsem se ptal všemožných lidí kolem na cestu, až sem trefil na kluka, který věděl nejvíc. Nakreslil mi ruční mapu po které jsem se vydal do hor po stále horších cestách. Odpoledne jsem přijel do tábora blízko Burmanských hranic, kde žili uprchlíci z Burmy. Vojáci se mě snažili rychle odbavit, ale mile jsem je požádal, ať mi nakreslí další cestu do vesnice, ve které žijí longnecksové .Pokračoval jsem a opravdu je našel. Musel jsem se brodit potokama a lesníma cestama. Bal jsem se abych nespadnul, a take jsem se bal abych nezavítal na nějaké narkomafiánské pole, kde se pěstuje mák. Našel jsem vás lidi. Navštívil jsem vesnici, a trávil s nima. Jedna holka Mae mluvila anglicky. Mluvila o jejich zvycih a životě. Obroučky vysoké 15 cm ji nevadily. Zvykla si. Má je od osmy let, a teď jí je 23. Její cil je najit si kluka a studovat, ale musí si nejdříve vydělat na cestu do Bangkoku. Tam je prý jiný svět než jak žijem tady, „že jo Igore“. Svoji slabou angličtinu se naučila dle knížek, a od humanitárních pracovníků, který už, ale tady nejsou.
Druhý den pokračoval jsem hornatou krajinou ještě vic proti severu. Krajina byla nádherná a cesty dobré.V Chiang Raii , hezkém malém městě jsem se zase dobrě najedl a napil, a ráno našel motoshop. Odešlo mi totiž lanko od tachometru, a už pár tisíc km ho nemám.Opravili!
V nejsevernějším bodě Thajskska ve vesnici Mae Sai jsem ihned ráno opět bombardoval celniky s žádostí o puštění do Burmy. Opět oficiální zákaz. Nechal jsem jim na hranici pas , 50 USD a do Carnetu mě dali razítko. Propustka na 24 hodin. Jo, nebrečel jsem a byl rád alespoň za to! Jel jsem do nejbližšiho hraničniho města, sehnal tam nějakého průvodce na motorce a řekl mu ať mi ukáže všechno co tady je zajímavé. Vzal mě do prvniho bordelu v jedenáct dopoledne.!"Ne, ne...ukaž mi nějaké temply, ukaž mi prosté lidi, kteří pracují na polích s mákem a kouřej hašiš, opium atd.!" Oh, tam je daleko hodinu cesty do hor. "nastoupil jsem na jeho motorku. Moji nechal v bordelu. Jeli jsme do hor a opravdu dojeli do zajimavé vesnice, kde staré ženy s upracovanýma obličejema a černýma zubama nosily na hlavě různé brašny plné různých semen, větví a podobně. Kouřily podivné cigarety. Ochutnal jsem. Babka si semnou rozdělila. Chuan mi vyprávěl, jaký mají tvrdý život. Delá na polích za pár dolarů na měsic. Vláda se snaží tato políčka zničit, ale narkomafie je velice silná. Mistni lidé jsou nešťastní, když místo máku vláda usiluje o zasazení slunečnic, kukuřic, atd. Vrátil jsem se do bordelu abych vyzvednul motorku. Nabizeli mi i 13 leté holky, a přesto že mám silný žaludek, se mi tentokrát zvedal. Prý ji musím vzít, protože mi šéf hlidal motorku. Ptal jsem se kolik tedy stoji , a její cena byla 5 USD půl hoďky. Dal sem mu 5 doláčů a odjel.
Jel jsem střediskem ZLATÉHO TROJÚHELNÍKU, kolébku opia. Je to uzemí kde mají spojené hranice Burma, Thajsko a Laos. Do Chiang Khongu jsem dojel v noci. Spal jsem u přijemný rodinky, která byla velice snaživá, a zařídili mi dopravu přes řeku MEKONG do Laosu.Večer jsem jedl na ulici brouky. Byli velký a černí jako roháči v EU. Jeden příletěl na stůl, a ptal sem se Israelce, zda si ho nedá. Odmítnul ho s hnusem. Já ho chytnul a zařval kuchařovi:"přiteli, hoď ho do voku". Za tři minuty se valel v mé puse. Opět chuť škvarku.
Celní formality prošli rychle a opět mě zachránil Carnet de passage. Vízum pro Laos a Kambodžu jsem sehnal již v Bangkoku.Vietnamské jsem předraženě platil již v Praze.
Celníci se divili, jak chci jet do vnitrozemí Laosu, když tam žádná cesta nevede. Chci do Luanprabanku. Slyšel jsem o něm, že je útulné městečko uprostřed hor s velice pestrou kultůrou, s letištěm, hezkýma přírodníma rezervacema a asi 13 chrámama. A hlavně , od tam už také vede cesta proti hlavnímu městu Vientian. "no, yes sir, slyšel si to hezky, ale jak tam"..“Hm, co takhle lodí?“sem se ptal. „No, velká loď jezdí jednou za deset dní. Speed boat jede osm hodin, ale tam se tvoje motorka nevejde, a lod pro pasažery jede tři dny, stojí 20 USD, ale motorku tam také nedostanem, tak si počkáš na tu velkou“.
Šel jsem do přístavu prozkoumat terén. Našel jsem pána, který mi byl ochoten pomoc. Navrhl, že u lodě odbouráme jednu stěnu v délce mého bavoráčka. Po dvou hodinách na centimetr přesně 8 kluků dávalo motorku na ležato do lodě. Cena...300 USD do Luanprabangu!!!!. Nezbyla jiná možnost. Jelo se. Dva dny sem strávil na mekongu, v dálce sem tam zahlédl chýše ve kterých žili lidé s krávama podivně růžové barvy. Smáli a mávali na mě. Ženy měli holé prsa, a děti nabizeli čipsy a pivo. Nakoupil jsem piva, a u vesnice, kde jsme tankovali ke mně přistoupil austraskej pár a jedna moc sexy holanďanka. Udělali jsme mejdan a cesta se "zkrátila".
Luanprabang byl skutečně zajímavý. Vzal jsem si dva dny odpočinku po náročné cestě a prohlédl si vesnici a krásné vodopády kolem, kam jsme jeli spolu s Israelku, která mi tam krásně pózovala i celý dalši den. To snad byla nejhezčí žena na mých cestách. Sice hloupoučká, ale na to jsem moc zřetel nedal po tak dlouhé absenci.
Do Vientiana, hlavního města jsem jel dva dny. Fotil, stavoal se u lidí a koupal se v řekách. Cesty se polepšili, a opět jsem začal cestu pořádně vychutnávat. V hlavním městě bylo několik zajímavých a krasných budov.Všechny jsem prozkoumal, a večer unaven obvykle zašel do místniho klubu. Vzal jsem si dva dny na 750 km dlouhou cestu do Paexe. Tam musím zajít, zda už funguje celní přechod mezi Kambodžou a Laosem. Cesta ubíhala rychle, skrz příjemné malé vesničky, potkaval a vyhýbal se asiskem býkům, který se rádi namáčí v bahně. Děti opět mávali, a ženy s dětma v náručí se ukláněli. Občas sem se stavil na pokec. Neuměli mluvit. Rozdal jsem bonbóny, kolu , je vyfotil a jel dál proti jihu. V Paexe jsem zjistil že přechod prý je, tak jsem se zastavil až na jihu Laosu. V městě MUang Khong kde je Mekong hodně široký, a je tam spousta ostrůvků. Prý tam je možné občas zhlédnout i říční delfíny, ale já je neviděl. Večer jsme kecali s Ircem dlouho do noci, a to nechtějte vědět, jak to dopadne, když se IR a Jugoš sejdou u BEER LAO. No, tak, že si on druhý den rozmlatil na mopedu hlavu, a musel do nemocnice pár set km do Vientianu. Já mu od začátku tvrdil, že ať semnou nezávodí v pití, protože Jugo žijící v čechach je to vůbec nejhorší co ho mohlo potkat. Dělal předemnou machra, tak jsem mu tu hlavu pořádně natřel.
Natankoval jsem z lahví poslední benzin který sem v Laosu sehnal, a odjel po doslova lesní cestě plných louží proti celnici. Posledni laoský celnik mě nechtěl dát do Carnetu razitko, a prý mě to bude stat 15 USD. Seděl v dřevěný boudě bez dveří, bez oken. Jen vlastně střecha a trámy a stul. "Ne ne ne, my friend! Ja platil za vizum, a pokud máš problém, zavolej na todle jméno na ministerstvo. Studoval jsem s nim v Praze, chapeš, kreténe"!??? Vzal listek, na kterém bylo vymyšleno jméno nějakého laosana a šel do celní budovy pár desítek metrů pryč. Otevřel jsem jeho šuplik, orazil Carnet, a čekal než se vratí. Švícary i tak Laosky písma číst neumí, a zajímá je jen, že mám nějaké vystupní razítko. Podepišu ho sám. Celník se vrátil, a řikal že se nedovolal a že ať platim, pokud chci jet. "Ok, mistr, Ok, já už nechci razítko. Pa pa"
Na kambodžský celnici mě zase pozvali celnici k sobě přespat a na večeři. Nesmim dále je noc, cesty jsou takové, že do Sttoeng Treng první vesnice 60 km vzdálené mě bude cesta trvat čtyři hodinky. Ať mě prý ani nenapadne jít čůrat ani jezdit pryč od vyježdené cesty. Je tady milión nášlapných min, který jsou aktivováni, a denně v kambodži umírá cca10 lidi a 20 krav. Ráno sem vyjel a i s odpočinkama a pádama sem byl tam v pěti hodinách. Špinavej, bahno i na hlavě, motorku jsem nepoznal, ale byl jsem spokojen. Přimo šťasten. Byl to po Camerunu a Mauretanii nejhorší úsek cest v mém životě. Musel jsem neustále meřit hloubku louží, která mi sahala až do pasu. Naloženej jako hovado sem se brodil po slizké cestě kupředu. Padal tak, že motorka spadla do louže, a čekal na pomoc. Saní sem uvázal z umělou hmotou. Nejvíc mě dorazili těsně před městem mladý frajéři, ke kterým jsem přijel po betonový cestě která vedla přez mekong. V prostředku mekongu cesta byla rozbouraná asi 50 metrů a já zůstal na vodě. Zpátky ani za nic, a dál sem samozřejmě musel platit. "Kolik, stojí za mojí motorku, viděl jsem, že ty pan předemnou dal nějaké kovové, tak to asi moc nebude, ne .....??" „100 USD za tebe!“,odpověděl mladý 20 letý hajzl.
"jebem ti mater, lumpe neser mě. Bude li to přes 5 USD se vrátím od tam kam sem přijel, a že mě ta cesta problém nedělá" Vzal jsem ho k motorce, řekl mu ať si sedne, a prstem ukázal na tachometru 240 km h. "Uau, very very fast"se divil. „No, tak vidíš vole já mám zpátky na Laos jednu hodinu!“. "Ne, prosim nejezdi zpátky, tady málo byznisu, já potřebuji penize, ja učitel, a mám deset dolarů na měsic a k tomu malé dítě. Ok, cena 50!" Ne ne, mistr, dám ti pět, i když jsem se smířil, že mu dám deset, když mě ukázal jeho dítě na fotce. Přistoupil po dalšich půl hodiny.
Cesta dalších 150 km proti PHnum Penhu byla mazlavá a bahnitá .Musel jsem chvilkama stát na zemi, motorkou pevně držet mezi nohama a opatrně jet. Nebrzdit, ne moc přidávat plyn. Okamžitě zahrabalo nebo naopak uklouzlo do strany a stroj upadl. Boty jsem drhnul o zem.
V hlavním měste jsem zůstal dva dny a vymetl pár dobrých barů. Přes den jsem lezl po tržnicich a odpočival u řeky .Zaujalo mě to město natolik, že jsem si řekl, že když se mě hodně lidí vždy ptá, ve kterém měste bych žil, tak to je ono. Ne moc velké, milé lidi, levno, krasná architektůra, velký respekt mezi lidma, hodně cizinců a furt je co dělat.
THAJSKO, BURMA, LAOS
V nejsevernějším bodě Thajskska ve vesnici Mae Sai jsem ihned ráno opět bombardoval celniky s žádostí o puštění do Burmy. Opět oficiální zákaz. Nechal jsem jim na hranici pas , 50 USD a do Carnetu mě dali razítko. Propustka na 24 hodin. Jo, nebrečel jsem a byl rád alespoň za to! Jel jsem do nejbližšiho hraničniho města, sehnal tam nějakého průvodce na motorce a řekl mu ať mi ukáže všechno co tady je zajímavé. Vzal mě do prvniho bordelu v jedenáct dopoledne.!"Ne, ne...ukaž mi nějaké temply, ukaž mi prosté lidi, kteří pracují na polích s mákem a kouřej hašiš, opium atd.!" Oh, tam je daleko hodinu cesty do hor. "nastoupil jsem na jeho motorku. Moji nechal v bordelu. Jeli jsme do hor a opravdu dojeli do zajimavé vesnice, kde staré ženy s upracovanýma obličejema a černýma zubama nosily na hlavě různé brašny plné různých semen, větví a podobně. Kouřily podivné cigarety. Ochutnal jsem. Babka si semnou rozdělila. Chuan mi vyprávěl, jaký mají tvrdý život. Delá na polích za pár dolarů na měsic. Vláda se snaží tato políčka zničit, ale narkomafie je velice silná. Mistni lidé jsou nešťastní, když místo máku vláda usiluje o zasazení slunečnic, kukuřic, atd. Vrátil jsem se do bordelu abych vyzvednul motorku. Nabizeli mi i 13 leté holky, a přesto že mám silný žaludek, se mi tentokrát zvedal. Prý ji musím vzít, protože mi šéf hlidal motorku. Ptal jsem se kolik tedy stoji , a její cena byla 5 USD půl hoďky. Dal sem mu 5 doláčů a odjel.
Do Vientiana, hlavního města jsem jel dva dny. Fotil, stavoal se u lidí a koupal se v řekách. Cesty se polepšili, a opět jsem začal cestu pořádně vychutnávat. V hlavním městě bylo několik zajímavých a krasných budov.Všechny jsem prozkoumal, a večer unaven obvykle zašel do místniho klubu. Vzal jsem si dva dny na 750 km dlouhou cestu do Paexe. Tam musím zajít, zda už funguje celní přechod mezi Kambodžou a Laosem. Cesta ubíhala rychle, skrz příjemné malé vesničky, potkaval a vyhýbal se asiskem býkům, který se rádi namáčí v bahně. Děti opět mávali, a ženy s dětma v náručí se ukláněli. Občas sem se stavil na pokec. Neuměli mluvit. Rozdal jsem bonbóny, kolu , je vyfotil a jel dál proti jihu. V Paexe jsem zjistil že přechod prý je, tak jsem se zastavil až na jihu Laosu. V městě MUang Khong kde je Mekong hodně široký, a je tam spousta ostrůvků. Prý tam je možné občas zhlédnout i říční delfíny, ale já je neviděl. Večer jsme kecali s Ircem dlouho do noci, a to nechtějte vědět, jak to dopadne, když se IR a Jugoš sejdou u BEER LAO. No, tak, že si on druhý den rozmlatil na mopedu hlavu, a musel do nemocnice pár set km do Vientianu. Já mu od začátku tvrdil, že ať semnou nezávodí v pití, protože Jugo žijící v čechach je to vůbec nejhorší co ho mohlo potkat. Dělal předemnou machra, tak jsem mu tu hlavu pořádně natřel.
