Je ráno a Honza se Štěpničkou vyráží na Africe do Coronin na cajtárnu. My už od večera sbalený čekáme na povel a startujeme směrem domů. Po desátý nervózně Honzovi píšu sms, jak to vypadá a on neodepisuje. Po asi 15 minutách přijíždí. Nikdo tam nebyl, tak jsme byli v Moldově a on je někde u nehody, volali mu, máme přijet ve tři hodiny. Buch. Co teď. No nic, stejně je už 11 hodin a to by jsme přijeli domů mezi půlnocí a druhou. Nemá to cenu. Zůstaneme do zítřka a odjedeme kolem šestý ráno a pojedeme v klidu, za světla a do večera jsme doma. A teda když tady zůstáváme, tak co tady? Jdeme k Pepsimu na jedno.
Rozhodujeme se na pěší túru k Velebnému žlábku. Tak dopijeme a jdeme. Je hezky palivo, tak kupujeme klobouky, nasazujeme si je do čela a vyrážíme. Honza nejde, aby stihnul pana policajta v dobré náladě v kancliku.
Bereme mapu, kameru, dobrou náladu a sílu v nohách s sebou. Vyrážíme v úmorném vedru krásnou kamenitou cestou furt pod mírný kopeček. Docházíme k prvnímu žlabu a dáváme pauzu. Kocháme se údolím, ve kterém teče potok a taky bordelem, který leží ve svahu. Některá místa jsou fakt dost hnusně zasekaný domovním odpadem. Ale ani se nemůžete divit. Něco jako komunální služby a nebo popelářský vůz, to tady fakt nemají ponětí co to je. Snad za pár století.
Vcházíme do lesa a občas se prodíráme vrstvou listí. Neustále klesáme a přibližujeme se k potoku, který mohutní a začíná být taky pořádně slyšet. Ale je to cesta ,po který by se s trochou dobré vůle dalo celkem slušně jet na motorce. Taky nám domácí říkali „bacha na hady“. Možná měli jít za hady a říct jim „bacha na Cycliho“ Stalo se to, že prostě jdu, kochám se lesem a přírodou a najednou se tak trochu smeknu. Víte po čem? Po hadovi. Blbec jeden. Nestihnul vzít nohy na ramena a já ho trefil jak jsem se kochal okolím. Chvíli na sebe koukáme, tak jako se v duchu omlouváme jeden druhému a pak si jdeme každý svou cestou. No každý. Já jo, on tak nějak furt stojí. Uvidíme až půjdeme tudy zpět. Za chvíli už slyšíme trochu hlahol a přicházíme do míst, kde někdo občas táboří. V cestě je brod, za kterým stojí auto a z něj vysedá pět rumunských kluků. Za autem je ještě obrovská kaluž a pak jen silnice a Dunaj. Sedáme si na betonová svodidla a díváme se na hladinu, Jsme kus za tou továrnou na Srbský straně a je tady ještě maketa železné kotvy. To jenom kdyby tady tudy někdo chtěl jet do Heleny. Chvíli se sluníme a pak vyrážíme nazpět. Kolem auta, přes brod a do lesa. Začínáme stoupat od hladiny potoka do kopce a za chvíli koukáme, jak pod námi jdou ti kluci podél hladiny. Za chvíli jsme u místa mého střetu s hadem, ale on už odešel. Zbylo tam po něm jen trochu krve.
Stoupáme dál, až do místa, kde vytěká ze země ve svahu voda a vysíláme Kosťu na průzkum. Šplhá po kamenech jak terénkoza a po pěti minutách je nahoře. Nic nevolá a začíná slézat dolů. V půli svahu se otáčí a leze zas nahoru. Asi ho to baví. Po dosažení vrcholu zas leze dolů. Když konečně sleze, tak říká, že tam nahoře měl brejle a teď už je nemá. „ Byl tam i had, tak s nimi asi odjel, hajzl jeden“ vysvětluje. K vidění tam toho moc prý není, tak jdeme zase do kopce k Heleně. U žlabů dáváme zase pauzu, kouřovou a zas do kopce. Za chvíli jsme ve vsi a akorát slyšíme Honzu, jak projíždí na Africe vyřizovat papíry. Jdeme k Pepsimu na jedno. Lavičku si taháme do stínu, protože jinak bychom byli po jednom pivu jak slívy. Sedíme asi ¾ hodiny a přijíždí Honza. Opět nic…. Má přijet v osm večer. Pořád vyřizuje nějaké nehody. Je totiž jediný člověk tohoto zmocnění na celý okres. Prostě kdyby to nedopadlo ani večer, tak my musíme už zítra odjet domů, protože musíme v pondělí do rachoty.
Jdeme ke Štěpničkom pobalit již včera zabalené a dnes dopoledne opět vybalené věci a naposledy pro tuto dovolenou tady večeříme. Po jídle se jdeme rozloučit s Pepsim. Samozřejmě si dáváme od cesty. Po sedmé hodině přichází Štěpnička od svého bratra, sedá k nám a dává si svých 100 gramů. Prý ,aby se mu lépe mluvilo. O půl osmé odjíždí na další pokus s Honzou dolů za policajtama. My dopíjíme, přesouváme se ke Štěpničkom k televizi, kde sledujeme další díl „Američan chopper“ a kolem desáté hodiny usínám, aniž bych věděl, jak Honza se Štepničkou dopadli.
Rozhodujeme se na pěší túru k Velebnému žlábku. Tak dopijeme a jdeme. Je hezky palivo, tak kupujeme klobouky, nasazujeme si je do čela a vyrážíme. Honza nejde, aby stihnul pana policajta v dobré náladě v kancliku.
Stoupáme dál, až do místa, kde vytěká ze země ve svahu voda a vysíláme Kosťu na průzkum. Šplhá po kamenech jak terénkoza a po pěti minutách je nahoře. Nic nevolá a začíná slézat dolů. V půli svahu se otáčí a leze zas nahoru. Asi ho to baví. Po dosažení vrcholu zas leze dolů. Když konečně sleze, tak říká, že tam nahoře měl brejle a teď už je nemá. „ Byl tam i had, tak s nimi asi odjel, hajzl jeden“ vysvětluje. K vidění tam toho moc prý není, tak jdeme zase do kopce k Heleně. U žlabů dáváme zase pauzu, kouřovou a zas do kopce. Za chvíli jsme ve vsi a akorát slyšíme Honzu, jak projíždí na Africe vyřizovat papíry. Jdeme k Pepsimu na jedno. Lavičku si taháme do stínu, protože jinak bychom byli po jednom pivu jak slívy. Sedíme asi ¾ hodiny a přijíždí Honza. Opět nic…. Má přijet v osm večer. Pořád vyřizuje nějaké nehody. Je totiž jediný člověk tohoto zmocnění na celý okres. Prostě kdyby to nedopadlo ani večer, tak my musíme už zítra odjet domů, protože musíme v pondělí do rachoty.
