Ráno se budíme v pět hodin našeho času a jdu zjistit, jak to dopadlo s Honzou. V noci totiž ani nevím, v kolik se vrátili. Přijeli prý o půl dvanácté a má vše vyřízeno. Takže domluva zní – s Kosťou na Africe domů a co nejdřív Vitem zpět pro motorku. Dáváme si poslední snídani od Štěpničkových, na cestu dostáváme škvarky, sýr, chleba a všeho takové množství, že ani nemůžeme zavřít kufry. Po velkém loučení se vydáváme na poslední sjezd této dovolené dolů do Coronin. Po cestě potkáváme domácí, jak ženou krávy a koně a taky kozy na pastvu. Je to opravdu, jak kdyby se člověk vrátil o 100 let v čase. Jedeme stejnou cestou jakou jsme přijeli. Musíme si dávat bacha za každým horizontem na domácí zvířata, která se vydala na pastvu. Po pár kilometrech přejedeme jediné pohoří dneška a už pojedeme jen po „placce“. Projíždíme klikaté silnice rumunských vesnic a kolem jedenácté jsme na malém přechodu Cenad, kde dotankujeme za poslední Leu a vyrážíme do „civilizace“. Kousek od hranic je město Szeged a hned za ním začíná dálnice, která pro nás končí až za Brnem. Na dálnici nevím co dělat, abych neusnul a tak jsem rád, že když jsem včera s Honzou měnil zadní kolo za jeho, jelikož on nemá potrhané špunty, tak jsme zapomněli, že on nemá ABS a já jo, takže nemám impulsní kolo. To znamená, že nejde ABS a každých pět minut to o sobě dává znát rozblikáním kontrolek a já to musím vždy vypnout, protože to blbě bliká. Nakonec stejně monotónní jízda 120 km/h rychlostí dělá své, tak zastavuji u benzinky a dáváme si oběd. Po jídle si cpu do huby dvě žvejky, protože to na mě působí jako nejlepší antispací prostředek. Ujíždíme k Budapešti a já přemýšlím o dovolené a dochází mě pár věcí. Tak třeba včera ten Velebný žlábek, že nebyl tam co jsme byli my, ale tam co šli ti rumunští kluci. Asi jo. Nebo když jsme byli u vodopádu před Padinou Matej na výletě do Gerníku, tak v mapě je kreslená jeskyně. Ta byla určitě po cestě nad tím vodopádem. Musím si to zapamatovat a až tady budeme příště, tak to napravit.
Projíždíme Budapešť a konečně jsou kolem dálnice vidět alespoň nějaké kopce. Zastavujeme u benzinky doplnit palivo a já si měním žvejky za nové a vyrážíme směr Slovensko. Hranice bez problémů a za Bratislavou dáváme před českými hranicemi pauzu. Máme najeto skoro 200 km. Sedíme, kecáme a v tom přijíždí šedá Audi A4 a v ní policajti. Chvíli kecáme a ptáme se co v tom mají za motor. V8 a na ukázku prošlápne plyn. Moc pěkný zvuk. Auto je plný zabudovaných kamer a radarů. „Taky si dáme pauzu“ říká řidič a poodjíždí. My nasedáme a pokračujeme v cestě. Přejedeme do Čech a to jsme už vlastně doma. Na benzince před Brnem ještě zastavujeme, abychom se rozloučili s Milošem, který odbočuje na Olomouc a my pokračujeme na Svitavy a pak do Litomyšle a nakonec do Sloupnice, kde jsme kolem půl sedmé večer.
Uklizím motorku do dílny a jdeme vstřebávat nové zážitky.
Ráno se budíme v pět hodin našeho času a jdu zjistit, jak to dopadlo s Honzou. V noci totiž ani nevím, v kolik se vrátili. Přijeli prý o půl dvanácté a má vše vyřízeno. Takže domluva zní – s Kosťou na Africe domů a co nejdřív Vitem zpět pro motorku. Dáváme si poslední snídani od Štěpničkových, na cestu dostáváme škvarky, sýr, chleba a všeho takové množství, že ani nemůžeme zavřít kufry. Po velkém loučení se vydáváme na poslední sjezd této dovolené dolů do Coronin. Po cestě potkáváme domácí, jak ženou krávy a koně a taky kozy na pastvu. Je to opravdu, jak kdyby se člověk vrátil o 100 let v čase. Jedeme stejnou cestou jakou jsme přijeli. Musíme si dávat bacha za každým horizontem na domácí zvířata, která se vydala na pastvu. Po pár kilometrech přejedeme jediné pohoří dneška a už pojedeme jen po „placce“. Projíždíme klikaté silnice rumunských vesnic a kolem jedenácté jsme na malém přechodu Cenad, kde dotankujeme za poslední Leu a vyrážíme do „civilizace“. Kousek od hranic je město Szeged a hned za ním začíná dálnice, která pro nás končí až za Brnem. Na dálnici nevím co dělat, abych neusnul a tak jsem rád, že když jsem včera s Honzou měnil zadní kolo za jeho, jelikož on nemá potrhané špunty, tak jsme zapomněli, že on nemá ABS a já jo, takže nemám impulsní kolo. To znamená, že nejde ABS a každých pět minut to o sobě dává znát rozblikáním kontrolek a já to musím vždy vypnout, protože to blbě bliká. Nakonec stejně monotónní jízda 120 km/h rychlostí dělá své, tak zastavuji u benzinky a dáváme si oběd. Po jídle si cpu do huby dvě žvejky, protože to na mě působí jako nejlepší antispací prostředek. Ujíždíme k Budapešti a já přemýšlím o dovolené a dochází mě pár věcí. Tak třeba včera ten Velebný žlábek, že nebyl tam co jsme byli my, ale tam co šli ti rumunští kluci. Asi jo. Nebo když jsme byli u vodopádu před Padinou Matej na výletě do Gerníku, tak v mapě je kreslená jeskyně. Ta byla určitě po cestě nad tím vodopádem. Musím si to zapamatovat a až tady budeme příště, tak to napravit.
