Ráno papáme vydatnou snídani od paní domácí a po její konzumaci odmítáme cujku, kterou nám dokola nabízí. Ptáme se domácího kolik, ji vypije a kolik ji pálí a kde. Pálí ji doma a tak 300 – 400 litrů. Z loňska mu zbylo už jen asi 60 litrů, protože něco poslal synům do Čech, něco prodal a zbytek vypil. Jeho paní a její maminka kořalku nepijí, protože to by jim nestačila.
Jdeme na dvůr ještě trochu vybalit nějaké věci z kufrů, zkontrolovat motorky a já zjišťuji, že moje podsedlovka , na které jsem našel loni na podzim asi prasklinku, protože to bylo takové malinké, ale teď již vím, že je to prasklina. Není celá kolem a když tak mám montpáky, tak je tam chytnu stahovacími páskami. Jdu zkontrolovat i jiné motorky a zjišťuji, že tento problém má i Honza a v naprosto stejném místě.
Jdeme k Pepsimu a tam si dáváme jedno na cestu. Potom vyrážíme za krásného slunečního počasí kolem krchova na kopce za Svatou Helenou. Procházíme mezi malými políčky a povalujícími se Čechami, občas natočím nějaký záběr této malebné přírody s krásným výhledem na Dunaj. Když dojdeme na vyhlídku, tak na ni nejsme opět sami. Zase Češi. Kocháme se výhledem na Dunaj, hrad Holubec, který je už na Srbské straně a taky koukáme , že občas v lesích zahlídneme kouř od ohně, které nikdo nehasí. Sedíme 300 metrů nad Dunajem a tak zde máte vše jak na dlani včetně obrovské zátočiny této mohutné a respekt vzbuzující řeky. Jednou za čas propluje trajekt, který se z této výšky zdá jako papírová lodička doma ve vaně a přitom měří několik set metrů. Po napojení všech smyslů jdeme tou samou cestou do Svaté Heleny ke Štěpničkovým na oběd. Zase je vydatný a není v lidských silách ho sníst. Musím se natáhnout na postel a zapínám Digi sat. Nacházím tři programy v češtině ( ČT24, Discavery a ještě jeden). No to se musím chvíli koukat. To doma nemáme.
Po nabažení vyrážíme směr Kulhavá skála a jeskyně Vranovec. Jde se z Heleny na sever po turistické červené, která vede do další české vesnice Gerník. Po několika km se odpojíte na modrou, nebo když to tam znáte jako my z loňska, tak jdete zkratkou. Je opravdu vidět, že celá tato oblast českých vesnic je v krasové oblasti, kde se vyskytuje mraky jeskyň, protože jich je taky snad ještě větší množství propadaných. To je vidět doslova na každém kroku v podobě „kráterů“ v zemi. Až tady někdy budete, tak je zkuste spočítat. Nepovede se vám to. Ke Kulhavce vede cestička po strmém svahu a je to docela záběr na nohy, ale vyplatí se absolvovat. Svoje jméno získala po majiteli pozemku panu Kulhavém. Vypadá jako malá Pravčická brána v Českosaském Švýcarsku u Hřenska. Tu jsme prolézali loni a pak jsme nemohli najít Vranovec. Takže jen mrkneme, jestli se od loňska nezměnila a jdeme hledat jeskyni. No, nevím jak jsme mohli loni minout. Vede k ní i turistická značka. Jde se tam od Kulhavky proti proudu potoka Alibec až narazíte na krásný vodopád, který padá do jezírka vedle jeskyně. Skutečný poklad na stříbrném v malém. Nádhera, co dokáže příroda a čas vytvořit. Jsme ohromeni a když se konečně z toho trochu probereme, tak jdeme zkoumat jeskyni zevnitř. Nasazujeme čelovky, bereme baterky a na chvíli se z nás stávají speleologové. Z nitra vytěká voda a hned na kraji nás čeká terénní vložka v podobě strmého výstupu a proti tekoucí vody. Když se navzájem vytaháme, tak nás to čeká ještě jednou a pak už jen mírnější. Na konci této schodovité chodby nás čeká překvapení v podobě zúžení a přibývání vody. Sundáváme boty a pokračujeme v kraťasech a naboso. Dno je tvořené z krásných jezírek vymletých ve skále a s převýšením tak půl metru. Pokračujeme dál chodbou až ke křižovatce cest a jdeme dál rovně. Tam je po chvíli konec, kde šlapeme po kolena v bahně a studené vodě. Vracíme se na křižovatku a tam si všímám zavěšeného netopýra. Jdeme do odbočky a chodba se úží a snižuje. Za chvíli pomalu ležím na vodě a ruce mám špinavé od stěn. Nevím co s kamerou a vlastně i se sebou, abychom to nějak ve zdraví přežili. Nakonec se prosoukávám do dómu kde je zase konec, ale je v něm i vodopádek. Krása. Vodopádek uprostřed skály. Šlo by možná pokračovat strmě nahoru, ale na to nemáme vybavení. Pomalu se vracíme k východu a jak se začíná rozednívat, tak koukám, že kamera není kamerou , ale hroudou bláta stejně jako já.
V jezírku před jeskyní se oplachujeme. Kameru jen otírám. Ještě nemá splněno. Vydáváme se s Honzou strmě kolem vodopádu nad něj, abychom zjistili, jak to vypadá nad ním. Opět potůček zakousnutý v údolí s prudkými svahy, malými vodopádky a hlubokými tůněmi. Po návratu ke stříbrnému jezeru zjišťujeme , že máme návštěvu Čechů. Jsou to ti na kroskách, ale sem taky museli dojít pěšky z vrchu. Dáváme se do řeči a pak se vydáváme zpět do Heleny. Po cestičce do Prudkého svahu Martina hází tlamu. Naštěstí jen s drobnýma odřeninama. Zhruba v půli cesty natáčím kroskaře, jak kolem nás prosviští a pak už docházíme na večeři.
Po večeři jdeme k Pepsimu, kde už je podstatně míň Čechů a tak už to má zase takové své komorní kouzlo. Dáváme se do řeči s místními a jeden nám vypráví, že za vsí pásl nedávno stádo koz a když je večer dohnal domů, tak zjistil, že jedna chybí. Vydal se ji hledat a našel ji živou zapadlou v jednom vchodu do jeskyně, který byl zarostlý křovím a nikdo o něm nevěděl. Takž tento příběh měl šťastný konec. Pak už jen jdeme spát, abychom se vyspali na zítřejší Velikonoce.
Jdeme k Pepsimu a tam si dáváme jedno na cestu. Potom vyrážíme za krásného slunečního počasí kolem krchova na kopce za Svatou Helenou. Procházíme mezi malými políčky a povalujícími se Čechami, občas natočím nějaký záběr této malebné přírody s krásným výhledem na Dunaj. Když dojdeme na vyhlídku, tak na ni nejsme opět sami. Zase Češi. Kocháme se výhledem na Dunaj, hrad Holubec, který je už na Srbské straně a taky koukáme , že občas v lesích zahlídneme kouř od ohně, které nikdo nehasí. Sedíme 300 metrů nad Dunajem a tak zde máte vše jak na dlani včetně obrovské zátočiny této mohutné a respekt vzbuzující řeky. Jednou za čas propluje trajekt, který se z této výšky zdá jako papírová lodička doma ve vaně a přitom měří několik set metrů. Po napojení všech smyslů jdeme tou samou cestou do Svaté Heleny ke Štěpničkovým na oběd. Zase je vydatný a není v lidských silách ho sníst. Musím se natáhnout na postel a zapínám Digi sat. Nacházím tři programy v češtině ( ČT24, Discavery a ještě jeden). No to se musím chvíli koukat. To doma nemáme. 
