Lázně, to bych fakt nečekal
Pak už, jako všechno na týhle cestě, vzalo rychlej spád. Za hodinu odjíždíme. Já s anesteziologem jsme vedli vážnou debatu o politice a podnikání tady. Řezal jsem to jak jsem si vzpomněl: rusky, anglicky, určitě sem tam i česky, Lea se vzadu smála, takhle mě fakt neznala. Vyjíždíme z Dushanbe, myslím, že na sever, do hor, prej tam maj kolem taky pětitisícivky, přijde mi to strašně k smíchu, nevím proč, řechtáme se všichni. Jedeme nádherným údolím, kolem dáči (lázní) prezidenta pořád ne sever, pak silnice, co byla jak z americkýho filmu zmizí, tak to tady znám, Lea přestala mluvit - silnice je najednou úzká, rozbitá na mraky, občas se míjíme s náklaďákem....
Nemusím už vyprávět, jaký to bylo na Pamýru, má to za okýnkem. Lázně, jsme tady. Moc pěkný dva velký domy, co zapadaj do těhle kopců, pár set metrů nad náma takový to Sovětský monstrum, pro soudruhy. Odtud vypadá jako vybydlený, prý to běží na 5% a prý budou brzy zavírat, usmívá se anesteziolog, nedivím se mu, jen co s tou hrůzou z betonu tam na kopci....
Provede nás po lázních, všechno je nové... představuje nám svého bratra a část své rodiny, se kterou to tady vybudoval. Co bych vylepšil? Fakt nevím, takový luxus jsem už několk měsíců neměl
Pak jídelna a v salónku oběd pro nás... Lea tomu evidentně pořád ještě nerozumí, nemůže se rozhodnout, kam si sednout, co si vzít... Jen se usmívám.... Při pozdním obědě se bavíme o tom, jak to bylo u nás, když jsme se rozdělili s Slovenskem, hodně to uznávali... tady byla po rozpadu Sajuzu občanská válka, dlouhá a krutá.... Tady už je nezajímali naši fotbalisti, ale Klaus...
Po jídle nás odvedl do ubytovací budovy, ukázal nám naše apartmá a mně bylo jasný, že jestli tady nebudu trpět nějakou fóbií z ohromnýho místa, tak nikde. Rozloučil se, jen ještě řekl, že bratr se o nás postará, ať jen řekneme, co budeme chtít, on to zařídí....
Zůstali jsme poprvně po několika měsících spolu sami. Bylo to takový divný, chtěl jsem si dát sprchu, ale nebyl jsem schopnej se sám úplně svléknout, a tak mi moje bezmocnost dost pomohla. Vzbudily jsme se a venku už bylo hodně šero.
Dali jsme si čaj, cigáro a šli zase spát, byl tam nějaký večírek, ale na to jsme neměli v nejmenším náladu.
Ráno bylo úžasný, seděl jsem jen tak na posteli, zafačovanej a zakurtovanej v takovým tom postroji, kouřil, prohlížel si partnerku, její zrzavý kudrnatý vlasy na polštáři.... Jo, bylo to dobrý, skončilo to průserem, ale ne zas tak velkým, jak by klidně mohlo.... Venku bylo nádherně, vzbudil jsem ji.....
Pak jsme šli dolů, já musel najít někoho, kdo by mi píchnul penicilím, Lea šla zjistit, jak se dotaneme zase do Dushanbe. Už si zvykla, už se tu chová tak samozřejmě, jako by sem taky docestovala.
Jedna setřička mi dala penicilín, odvedla nás na královskou snídani, tentokrát mezi hosty lázní. Využil jsem to a vybral stůl se dvěma určitě velice dobře situovanými ruskami. Měl jsem udělat i ten průzkum spokojenosti. Hned nám hlásily, že znají Prahu, Karlovy Vary a hlavně Jáchymov - hlavní vzor i konkurenci pro mého anesteziologa.
Byly se vším spokojené, daly si tedy s námi ještě jednu snídani, pak se rozloučily, šly na proceduru....
Když jsme vyšli ven, už tam na nás čekal nějaký chlápek s džípem, že prý anesteziolog nemůže - je v nemocnici, on nás odveze a vše zařídí. Cesta dolů uběhla rychle, zase jsme si povídali, jak to u nás chodí, jak se dá podnikat.... Už i Lea se zapojovala do rozhovoru, byla legrace.
Nemocnice, rozpačitý okamžiky před propuštěním.... Takový to loučení, adresy, kontakty... sliby... Abdulchalimov to vyřešil sám :”Jaroslav, prichodí jiščó raz.” Bylo to milý, povzbzující a smutný zároveň.
Musel jsem ještě všechny papíry dostat na Medical, aby všechno kolem pojistky bylo, jak má být. Chtěl jsem si vzít taxi, ale ten chlapík na nás čekal a že má za úkol, ještě tohle s námi zařídit. Našli jsme je dost rychle, ale místní neměli ani tušení, že něco takovýho v Dushanbe bylo, on si poradil, horal? Nevím.
Tam jen jedna perlička, Lea poznala, jaké to je, když ženy mají postavení 2 v hierarchii, byla naprostý vzduch. Podle toho, jak dlouho o tom mluvila, to musel být silný zážitek. Ještě hledám nějaké doporučení na hotel, tam co jsem byl, se mi fakt nechce....
I to dokázal zařídit, domluvil cenu na polovinu, než jakou jsem zaplatil za tu první noc. A opět nádherný pokoj, všechno nově uděláno, čekají, že by mohl turistický ruch sem přinést nějaké peníze, ale to bude ještě chvíli trvat.
Mezitím my přišla SMS od Marka, motorka je na místě, až to půjde zavolej....
Foto jedna náladovka Uzbekistan
Jarda Dingo přiložený následující obrázek:
[57.24Kb]
Upravil Jarda Dingo dne 25.10.2010 20:57
Zvítězit s pokorou nebo prohrát se ctí...
100 days of Riding Mad not Bad konec dobrý všechno dobrý
Přidané 25.10.2010 21:03
Příspěvků: 564 Registrace: 12.03.08
Tenhle den jsem měl fakt blbou náladu... a taky to hned bylo znát na chování lidí kolem mě... prostě černě vidíš Svět a von je v tu chvíli fakt černej....
Pak mi to došlo... usmál jsem se na číšníka a najednou se zastavil, zeptal, přinesl koláč...
Pak se objevil tenhle "kmet", hrdý, důstojný... zase jsem se jen usmál, pozval ke stolu, nabídl čaj a nakonec s ním byla legrace a bavila se celá hospoda ... divný jak jednoduše to funguje
Jarda Dingo přiložený následující obrázek:
[56.65Kb]
Zvítězit s pokorou nebo prohrát se ctí...
100 days of Riding Mad not Bad konec dobrý všechno dobrý
Přidané 31.10.2010 20:59
Příspěvků: 564 Registrace: 12.03.08
Motorka je v Dushanbe, uff ještě ji dostat domu
Volal jsem ihned, ale nebral to. Zkouším to znovu a znovu, nic... Nakonec další SMS od Marka, teď dorazil i Gunter, mám tě pozdravovat.... Musel jsem Markovi hlavně dát těch 300 dolarů, co ze svýho zaplatil za ten transport. Posílám SMS: ”Co večeři i s Gunterem”?.... Ok.
Večeře je slabý slovo, bylo to setkání jak po letech... Kluci jsou nadšený, já sám na sobě pozoruju, že taky jen zářím.... Mark vypráví, jaký to bylo po ceště, že mě pozdravuje ten vyhazovač z hotelu, že byl prý smutný, snad slzu zamáčkl, když slyšel jak to dopadlo....
Večer ubíhal, všichni jsme se nacpali a že ještě musíme něco vypít a hlavně “kafe, presso”, prý tady objevili italskou kavárnu.... To bylo slovo do pranice, poslední kafe jsem měl rozpustný v Chorogu, od srdce, ale na chuť nic moc, další bylo ještě v Sýrii, ale já jim nevěřil, že je tak silný a měl jsem...
Presso, to byla lahůdka, pak Gunter vyprávěl, jak se dostal do Ameriky, co tam dělal, byla fakt legrace, jen Mark moc nemluvil... šli jsme se projít, omlouval se mi za to, že “se na můj účet” svezl z Chorogu do Dushanbe a chtěl se se mnou vyrovnat.... Byl to hodnej kluk, ale to, co pro mě udělal.... Popili jsme asi trochu víc, protože loučení bylo plný silnejch slov, snad i slz na krajíčku... a jak to bejvá i slibů o tom, jak se musíme zase někdy potkat....
Vrátili jsme se na pokoj v dobrý náladě, už bez těch prvních rozpaků, máme před sebou ještě dva dny v Dushanbe... No, dneska z toho nic nebude, Lea neunesla místní jídlo, my jsme sem všichni dorazili pomalu a tak jsme to zvládali dobře, Lea ne... Takže tuhle noc jsem měl službu já, kbelík, sprcha, kbelík....
Ráno už bylo dobře, vyrazili jsme na snídani, pak na chvíli cournout do města. Je dost ošklivé, ale lidi jsou tu nádherní, Lea je unešená z těch tajemnejch ženskech očí, z barevnýho oblečení, z ženskosti, která se nepodbízí.
Dneska ještě musíme zařídit ten transport motorky z německý ambasády do Čech. Jedem se podívat, jak jsem slíbil na spediční firmu. Na místní poměry všechno profesionální, od představení se personálu, po kanceláře a sklady....
Všechno domluveno, jen jeden telefonát do Čech, že bych se s touhle fitrmou do toho pustil.... a bylo to. Domluveno, motorka pojede na stojato, všechny věci na ní zůstanou... já ji popisoval tak, jak jsem ji viděl naposledy před odletem z Chorogu.
No, ještě ji musíme ale sehnat papíry na převoz do Kyrgistánu, máme na to prý asi 2 hodiny.... a ještě se musí dostat nějaké papíry na Medical, prý jen formalita, ale záleží na tom proplacení operace. Rozdělili jsme se, já jdu vyřizovat moroku, Lea doktory, bude to sranda....
Jako všude - úředník je pán a tahle dáma dnes končí dva lidi před náma... no, ale my nemáme nikdy jindy šanci to udělat, zítra ráno odlétáme,,,, Všichni se tu předbíhají, odstrkují, blázinec... Ten kluk z firmy, co tu byl se mnou, začal pobíhat snad po všech kancelářích, všude mi ukazoval, všem dokola vysvětloval, proč zrovna my potřebujeme ještě dneska odbavit....
Uf, vypadá to dobře, tahle ženská prý nám pomůže.... už se jen usmívám, asi divně, když se na mě podívala, ztvrdly jí rysy... chce “oficiální, okolkovaný překlad pasu”! To si dělá prdel... už jsem málem začal vyskakovat, ale ten kluk mi předběhl.... strčil jí tam nějaký peníze, drškovala dál, ale překlad už nechtěla.... jsme zas venku, lidi se derou dovnitř i ven, já už ani nevím, jestli ty papíry, co sebou neseme jsou naše.
Poslední razítko... dáma práve zavřela krám. Dneska nedělá. Byla tak asrtivní, že jsem to málem zabalil a začal přemýšlet, jak prodat letenky a sehnat jiný... Ten kluk furt do ní hustil to, že my to musíme mít. Nic...
Najednou se otevřely dveře a vstoupil šéf... to bylo hned jasný... ten kluk nezaváhal, naběhl na něj a a vysvětloval mu všechno, možná popisoval i tu bouračku, o který nic nevěděl.... šéf si mě prohlížel... pak něco řekl.... ten můj kluk se uklidnil a šli jsme na chodbu, to chtělo cigáro... ptám se jak to dopadlo.... Usmíval se, máme prý 10 minut počkat....
Mezitím dorazila Lea s taxikářem... usmívala se, prý je vše ok, zítra můžeme odletět a ještě mi přinesla nějaký papíry pro doktory tady u nás.... Za chvíli nás předvolali k šéfovi, nabídl nám čaj, vyptával se na cestu, pak dal “osobní razítko” a popřál nám šťastnou cestu. Motorka by tedy měla dorazit domů.
A my máme to volno, malou dovolenou před sebou, do setmění je tak 5 hodin....Kam půjdem? Válečná porada v čajovně... Tržiště, staré tržiště, to bude ono, večer procházka s lehounkou nebo žádnou večeří, ráno kolem 3 odlítáme domů. Tržiště je fakt úžasný, trochu mi začíná mrzet, že jsem měl blbou náladu v Damašku, Ammánu, a ve všech těch místech, kde jsem byl, ale do tržnic nevlezl... čínský cajky tu byly taky, ale jen v jednom rohu....
Lea je u vytržení... látky, koberce, šperky, maso... to jí nevonělo, ale patřilo sem.... najednou se těsně u nás strhla rvačka, asi chytili zloděje... vyřešilo to pár ran, nějaký kopanec... vyvedli ho dost hrubě, ale policajty nikdo nevolal...
Nakoupili jsme domů nějaké oříšky, čím víc jsme kupovali, tím větší slevy nám nabízeli.... nakonec toho byl pořádný ranec, plný hrsti na ochutnání a spousta smíchu... Lea si vybrala nějakou místní barevnou látku a taky zářila....
Když jsem přecházeli z jedný části tržiště na druhou, seděl tam nádherný stařík, záda rovný jak struna, skřížený nohy... chtěl jsem si ho nejdřív vyfotit, ale nešlo to... něco mi v tom bránilo, znám to, prostě to nevyfotím, má to tak být....
Přesto jsem k němu přišel blíž, nasát ten jeho klid... měl zavřený oči a něco mumlal, možná nějakou modlitbu.... sáhl jsem do kapsy, vyndal nějaký bankovky, vzal tu největší a potichu jsem mu ji položil do misky, co měl před sebou. Moc se mi to chtělo udělat. Moc.
Bylo to jak blesk. Ten chlapík mi chytil za ruku, teprve pak otevřel oči... držel mi pevně, na jeho věk bych to nečekal, podíval se mi do očí.... sedl jsem si k němu na bobek, aby jsme si do očí viděli oba dobře.... dívali jsme se na sebe chvilku, jeho oči se tak zvláštně usmívaly, a ty moje asi taky, bylo najednou strašně fajn... jakoby ze mě ty poslední dny spadly... všechen ten blázinec, všechna ta bolest... najednou nebylo nic....
Nevím, jak dlouho jsme tam takhle byli. Lea říkala, že to byla chvilka, která mně připadala jako hodina... Prý to dobře vypadalo, jako bychom spolu mluvili, jako staří známí.... nevím, mně bylo ale nádherně....
Pak ještě jeden zážitek pro Leu úžasný... Čajovna - kavárka v parku, dorazili jsme sem s tím rancem oříšků, kusem látky, já zafačovanej.... sedli jsme si a z hrstí se cpali těma oříškama.... číšník hned přiběhl a zkoušel to na nás italsky.... my se jen tlemili, bylo nám fajn.... na naší ruštinu reagoval ihned, zmizel... za chvilku byl zpátky, přinesl nám dvě mističky na ty oříšky, co jsme si přinesli v hrsti....
Byl to úžasnej den, dlouhej, jako já jsem tu měl všechny, dlouhej byl i pro Leu.... Půl třetí, budík, vstáváme.... směr letiště....
Foto 6 týdnů Po mojom prichodě... sranda jsou tady konečně bedny... motorka měla jet na stojato, nastrojená, nakonec přišla rozebraná a naležato
Jarda Dingo přiložený následující obrázek:
[54.9Kb]
Upravil Jarda Dingo dne 31.10.2010 21:06
Zvítězit s pokorou nebo prohrát se ctí...
100 days of Riding Mad not Bad konec dobrý všechno dobrý
Přidané 31.10.2010 21:07
Příspěvků: 564 Registrace: 12.03.08
Neodolal jsem a tu adresu vy vyříz na památku... a nakonec, jak to bývá vyhodil, ten kus teď už zbytečnýho papíru...
Jarda Dingo přiložený následující obrázek:
100 days of Riding Mad not Bad konec dobrý všechno dobrý
Přidané 31.10.2010 21:09
Příspěvků: 564 Registrace: 12.03.08
Ta bunda fakt držela tvar, jen tak tak, že se nezlomila písek byl všude... každý goretex trychtýřek byl "zpevněn" a tak byla fakt jak prkno
Jarda Dingo přiložený následující obrázek:
[39.07Kb]
Zvítězit s pokorou nebo prohrát se ctí...
100 days of Riding Mad not Bad konec dobrý všechno dobrý
Přidané 31.10.2010 21:11
Příspěvků: 564 Registrace: 12.03.08
Ta velká bedna byla plná motorky, ta malá věcí na ní navěšených... Dokonce i hodinky UZI na řidítkách byly tam, kde jsem je nechal
Jarda Dingo přiložený následující obrázek:
[44.56Kb]
Zvítězit s pokorou nebo prohrát se ctí...
100 days of Riding Mad not Bad konec dobrý všechno dobrý
Přidané 03.05.2011 12:35
Příspěvků: 564 Registrace: 12.03.08
Tak jsem to dal už konečně dohromady... uffff
Budou tři verze:
Pro čtenáře
Pro "malé sponzory"
Pro "velké sponzory" a zatím nevím jaká ještě pro EX sponzory....
To sponzorování by mělo podpořit novou akci (foto - knihu, ale zatím "nesmím ani naznačovat" (SUSACUAC
Jarda Dingo přiložený následující obrázek:
[177.27Kb]
Upravil Jarda Dingo dne 03.05.2011 12:43
Zvítězit s pokorou nebo prohrát se ctí...
... divný jak jednoduše to funguje
