Jardo nádherně se to čte. Musel to být perfektní zážitek s dobrým koncem. Napiš knihu, já si ji koupím. Jsi jako jeden můj oblíbený spisovatel (Stephen King). Ten taky dokáže barvitě popsat situaci, co by každý shrnul do pár vět, na pár stránek a ještě připoutat tak, že se nejde odtrhnout. Prostě se živě přenáším do jiných krajů a prožívám to tam s tebou. BMW R 1150 GS kombi
MERCEDES Benz 123 240 TD kombi
TRABANT 601 kombi
AUDI A6 2.5TDi Quattro Kombi
100 days of Riding Mad not Bad konec dobrý všechno dobrý
Přidané 09.09.2010 20:31
Příspěvků: 564 Registrace: 12.03.08
[quote]Cycli napsal:
J" taky dokáže barvitě popsat situaci, co by každý shrnul do pár vět, na pár stránek "
Cycli, ty bys měl být Diplomat, jak hezky dokážeš říct, že je někdo ukecanej
100 days of Riding Mad not Bad konec dobrý všechno dobrý
Přidané 10.09.2010 07:54
Moderátor Příspěvků: 2766 Registrace: 04.02.07
Já myslel, že je to všechno pravda, co tady popisuješ. BMW R 1150 GS kombi
MERCEDES Benz 123 240 TD kombi
TRABANT 601 kombi
AUDI A6 2.5TDi Quattro Kombi
100 days of Riding Mad not Bad konec dobrý všechno dobrý
Přidané 10.09.2010 22:05
Příspěvků: 564 Registrace: 12.03.08
Cycli napsal: Já myslel, že je to všechno pravda, co tady popisuješ.
Chorog Pamyr Lodge první noc....
Na tuhle noc nezapomenu.... Pamýr Lodge probuzení u zdi....
Nevím, jak dlouho jsem tam spal, ale teď jsem musel na záchod... Všechno mi strašně bolelo, asi to konečně přišlo k sobě. Všechno, vlastně jsem ani nevěděl, co mi bolí, ale bylo to dost zoufalý. Venku už byla tma, nikde ani hlásek, ani náznak, že tu někde někdo je.
Zkusil jsem se opřít o pravou (zdravou ruku), nic - neměl jsem vůbec sílu se o ní opřít, povolila, a já se svalil na zem, ta bolest byla příšerná, jen jsem zoufale syčel, slzy na krajíčku... "Ty vole", říkal jsem si: "Tys to posral".... Ležím na pravým neobouchaným boku, ale levá strana je jak v ohni. Nikdy bych nevěřil, že pitomá klíční kost tohle udělá. (Až doma se přišlo na to, že byla zlomená lopatka, čtyři žebra, roztříštěný loket a štíplá pánev)
Myslel jsem, že tam takhle zůstanu ležet, že se nezvednu... jsem tam sám všude tma. Pomalu se rozkoukávám po místnosti. Je tam nějaký sokl místo postele, kdybych se dostal k němu... třeba by to šlo. Plazím se jak Meresjev, všechno, každý sebenší pohyb je fakt šílenej.
Povedlo se, opřu se pravým loktem, pomalu se posunuju na ten sokl. Tak napůl si sedám, fakt asi kňučím, je mi dost blbě.
Po chvíli sedím na tom soklu, stoupnout si nemůžu, tak se snažím jakoby napůl položit na bok a dostat pod sebe nohy. Po chvíli se to povedlo. Vstávám, to už nesyčím, už jen bručím bolestí.
Dobrý - stojím, můžu konečně na ten záchod... je to fakt na hraně a představa, že se tady ještě podělám, mi naháněla hrůzu. Přišoural jsem se ke dveřím, nejdou otevřít, teda jdou, ale musí se jima trhnout, to jsem myslel, že jsem zas vevnitř vybuchnul. Na záchody je to tak 50m do kopce po kamenech. Připadá mi to skoro nemožný, ale zvlád jsem to. Všude jen šlapky, bylo jasný, že se pak nepostavím. Jenom sundat kalhoty bylo šílený. Ne, je tam jedna mísa, šance z polosedu že bych se zved, ale z posedu na bobku, to bych fakt asi nezvlád.
Stejně napůl stojím, ale když se předkloním, všechno to strašně tupě bolí, vlastně nevím, co mi bolí snad úplně všechno. A zase zpátky těch padesát metrů, teď dolů po kamenech, je to ještě horší než nahoru, ale už to tam vlastně znám. Přískokama bych to určitě nenazval, ale jsem zpátky na cimře, rozsvěcím si světlo, jo to podium-sokl je místo posltelí, na každé straně jedna podložka, nějaká deka... spacák je na motorce asi 150m daleko, vem ho čert. Svlíknu se, vlezu na to podium, ale nějak dokázat si lehnout skoro nejde, povedlo se, ale ta bolest, která tím vznikla, mi hned hodila na pravý bok.
Chce se mi na někoho zakřičet, prostě úplně obyčejně srabsky začít žebrat o pomoc.... začít zas řvát jak zvíře... ****, pomóóóc... je to šílený..Ne, nebudu tu hulákat, syčím bolestí a už vyzkoušený postup, takový polozved na pravé straně, nohy pod sebe, jen neohýbat záda, to se nedá... pak na kolena opřený hlavou o zem, pak hrozný zabručení, jak musím narovnat záda, abych si mohl sednout na paty a pak takovým dost labilním houpnutím se postavit na nohy. V leže určitě spát nemůžu, ty kamený stěny jsou studený jak blázen, tak spát opřenej o ně jen v tričku, je taky blbost.
Rozhod jsem se smotat tu druhou podložku, dát si ji ke stěně a pokusit si vorazit tak jakoby polosedu, pololehu.Jen smotat tu podložku mi trvalo snad půl hodiny, přetáhnout ji, když máte jednu ruku, to byl další komplikovaný porod. Několikrát se mi rozbalila, tak zabalit a znova a znova. Jo je v rohu, ani se mi nechce zkoušet si sedat, lehat nic, kouknu na hodinky, jsou 2 v noci. Zapálím si ještě a už se mi chce zas na záchod. Už ne. Vzdávám to, uříznu vršek pet lahve, co, ráno to vynesu, ale teď ta cesta tam a zpátky, fakt ne.
Ještě jednou kontroluju sms z domova. Ukázali mi, kde je signál, tak snad se nějaký stáhly. Něco z domova, nějaký pozdravy, a někdo prý pojede do Uzbekistánu pro někoho, kdo se tam vysypal, prý se jedná, že by naložil i moji motorku... Pak, že pan Kopecký (náš velvyslanec v Uzbekistánu) má dovolenou, ale jeho člověk prý už zařizuje ošetření v Dušanbe... Jo a od partnerky takový ty otázky jako co se stalo, jak se to stalo... a upozornění, abych radši neusínal, pokud jsem byl v limbu.... dobrá rada nebo ať mi prý někdo kontrolujuje, jestli dejchám, když spím... jsem tu v tý cimře úplně sám, jestli je někdo vedle, nevím....
Dokouřil jsem, zhasnul, přesunul se na pódium, zacvičil to sesutí na bok, a pak byl konečně v tom polosedu. Ulevilo se mi, tak moc to nebolí. Kouknu ještě na hodinky, jsou 3. Snažím se tedy neusnout.... Je tu takový divný šero, pomalu si začínám vybavovat, jak se to všechno semlelo, jak mě někdo omývá, jak na mě mluví.... Strašně mě pálí oči, nevím, co se děje, někdo na mě mluví... nemůžu otevřít oči, jen sotva mžourám, je tu najednou strašně moc světla. Slyším nějaký lidi... Je to ruština.... Jaroslav, Jaroslav... je to příjený ženský hlas, zase se na chvíli ztrácím, kam, to nevím, snad jsem byl v nějakým velikým Pamýrským údolí... Jaroslav, Jaroslav... otevírám pomalu oči... všechno vidím rozmazaně, slyším ženský hlas a ještě druhý, taky ženský....
Jaroslav, meňa zavut Zubejda... chce se mi smát, snad i vyprsknu smíchy, ale bolest to rychle přemění na bolestný syčení.
Jaroslav, prospis....obraščajtěs k nam (něco jako prober se mluv na nás)....
Zubejda je krásná ženská, ta druhá mladší je její setra... Zubejda mi omývá čelo, mluví na mě a ustaraně se mi dívá do očí. Ta mladší sestra jde vynést ten můj nočník.... můžu se propadnou hanbou, je mi zle, točí se mi hlava, vnímám je, ale občas mi uletí jakoby do dálky. Slyším jen, že prý jsem hrozbě křičel ze spaní a vzlykal... já o tom fakt nevím.
Chtějí volat pohotovost, přemlouvám je, ať to nedělají, ještě nevím, jak je to s pojistkou, jestli bych to dokázal zaplatit... ještě vlastně nic nevím.
Po chvíli toho omývání jsem se asi probral už úplně, venku je pořád tma, jen na cimře se svítí... Na něco se mi vyptávají... i Zubejda tvrdí, že je doktor, tedy její táta byl doktor a ona se hodně naučila....
Najdenou na mě vletí hrozná panika. Jako bych nemoh dejchat, začnu s sebou škubat, to ten fáč, co jsem v něm zabalenej, musí dolu, jinak se snad zblázním. Obě na mě hupnou a snažej se mi v tom zabránit, ale rvu se jak lev, křičím na ně... fakt strašněj pocit, jako když se topíte. Když jsem to ze sebe rval dolu, cítil jsem, jak se některej z těch spínacích špendlíků zarejvá do zad... všechno jedno, musí to dolu, v jednu chvíli se Zubejda svalila na bok, začla asi nadávat, tentokrát ne rusky, ale po jejich.... Sedím, fáče strhaný, dejchám jak o život... na chvíli mi nic nebolí... jen strašně hluboce dejchám, dejchám - žiju... mám strašlivou žízeň... jen mi dávají namočený hard, abych ho moh cucat, vzít si víc nemůžu, čím líp se mi dýchá, tím víc to zase bolí. Zkouším se posunout kousek víc do sedu, vidím, že jsem ze sebe dostal i triko, fakt nevím jak... Můžu dejchat a to je hlavní.
Na chvilku je ticho, pak se začnem smát, oni nahlas, já jen na půl huby, co bolest dovolí. Snažím se jim vysvětlit, že jsem infarkťák, že tohle "dušení znám", že fakt jediný jak se v tý chvíli tý hrůzy zbavit, je všechno ze sebe strhat, uvolnit maximálně hrudník a nechat to... ono se to po chvíli srovná.
Už je mi najednou o třídu líp. Zubejda se mi dívá do očí, neustále se mi na něco ptá, moc jí nerozumím, tak střídám v nějakých intervalech odpovědi Da a Nět.... Asi jsem ji uklidnil, zvedla se, daly mi k "posteli konvici s čaje", nějaký suchary a že prý bude nablízku.
Když jsem se znovu probral, byl už den. Venku na verandě byla parta nějakých lidí, dva za mnou hned šli. Günter - Němec žijící v Amarice a Michael - Švýcar, jeli spolu opačnou cestou přes Rusko, Mongolsko, na Pamýr a dál do Íránu. Začali mi pomáhat. To byli teprve vlastně druzí motorkáři na cestě, co jsem potkal. Sed jsem si chvilku u nich, začalo se vyprávět, všechno furt bolelo, ale už to bylo lepší, byli tu kluci.
Vyprávěl jsem jim o cestě z Dušanbe sem, nevěřili... no, co poznaj, jinudy se odtud nedá...
Přišel za mnou nějaký chlapík, že je manžel Zubejdy a že mi pomůže se umýt a dát se trochu do pucu, asi jsem to potřeboval. Kluci mi pomohli vydolovat nějaký věci na sebe, co jsem si nechával čistý. Já na to něměl, abych otevřel kufr. Docela při tom byla sranda, těch padesát dní na cestě se už na ledčems slušně podepsalo.
Šli jsme do koupelny, ten chlapík byl fakt fajn, přistavil mi židli pod sprchu, pomohl mi se umýt, holení jsem odmít, ten facelift jsem chtěl dovézt domů.
Dali mi nějakou hutnou polívku, spoustu chleba. Uklidňovali mi, že všechno je zařízený, že kluci s nima domluvili cenu a všechno. Byli strašně fajn.
Zubejda se sestru se za mnou stavěly odpoledne, sebraly mi to prádlo, co jsme vytahali z kufrů a brašen a i to moje špinavý nádobí a daly všechno do pořádku. Zubejda prý spala u dveří do rána.
Vydržel jsem nějakou dobu stát, nějakou dobu sedět, jen lehnout jsem si nemoh. Cítil jsem se hrozně unavenej, kluci jeli na nákupy, tak mi přivezli cigára a nějaký sušenky... nic za to nechtěli... bylo mi trapně. Navečer jsem zalez na chvíli do toho svýho doupěte, že bych zkusil usnout, nešlo to, ale už jsem nemoh ani stát, ani sedět.
Z domova jedna dobrá, jedna špatná zpráva. Ta dobrá, jen co se dostanu do Dušanbe, postarají se o mě v Ruské vojenské nemocnici, ta špatná pro motorku se do Uzbekistánu nejede.
Doma se žhaví telefony, jak dostat motorku do Čech. Jak se z Chorogu rozumně dostat do Dušanbe. Pak jsem se dozvěděl, kolik toho pro mě udělali lidi, které ani osobně neznám, prostě známí mají známé. Jen musím nějak dostat motorku do Dushanbe. Tam už se může "schovat na Německým velvyslanectví, a odtud, až to půjde, ji poslat domů. Pojišťovna mi vysvětluje, že slibovaný "převoz havarovaného vozidla" jsem si špatně vyložil, že východem měli na mysli maximálně Istanbul... možná....
Večeře s klukama je královská, takhle jsem se snad už měsíc nenajed. Přemluvil jsem je, ať zajedou pro pivo, prý tam dole viděli i Plzeň. Chtěl jsem, ať přivezou aspoň basu, ať to můžou zapít, že to vlastně dopadlo dobře.
Přivezli každýmu jedno a měl jsem co dělat, jim vnutit peníze. Dal jsem tu Plzeň s nima, bylo to divný, doma to nepiju, tady mi to chutnalo... Večer jsem se doploužil za tím chlapíkem, co mi pomohl s koupáním a začal domlouvat převoz můj a motorky do Dushanbe. Jediná možnost na náklaďáku, trvá to dva dny tam a dva zpátky za 300 dolarů.
Nemám sílu o ceně vyjednávat. Souhlasím, i když vím, že tolik u sebe v hotovosti ani nemám. Mám dost Eur, ale ty tady nechtějí, neznají ani přepočet... Kluci motorkářský mi pomahají... prý se zítra domluvíme.
Kluci vyrážejí "do města chlastat", já zůstávám sám, zase chvilku. Konvicí čaje se smardlavejma cigárama, doutník už jsem neměl víc jak měsíc. Čekám až budu tak utahanej, že snad usnu. Je to den po nehodě, jsem celej rozlámanej. Jak jsem sebou v noci mlel, tak ty zlomený kosti jsou zas přes sebe, stejně jako než mě zafačovali... dobře tak 3 - 5 cm, rameno mi visí divně dolů, na boku se mi začíná dělat obrovská tvrdá boule... obrovská to nepřeháním, odhadem tak kolem jednoho až dvou kil hovězího na objem... loket jak bambuli... udělal jsem si z hadru jen takový závěs na ruku, aby se mi neplandala kolem toho bolavýho boku. Každej nádech, každej pohyb svírá hrudník...
Kouřím a sedím na schodech, když někdo za mnou řekne “AHOJ Jaroslav”. S divným přízvukem, ale je to fakt AHOJ... nemůžu se otočit, tak čekám, kdo to je. Stoupne si přede mě snědej kluk s modrýma vočima, usmívá se ... jmenuje Mark, je z Berlína, studuje v Rusku ruštinu, má prázdniny a teď se toulá.
Bylo to milý, chodil s nějakou žabkou z ... už nevím třeba z Kolína.... Ještě jsem nevěděl, co pro mě všechno tenhle kluk udělá, ale byl fajn.... Mark, to nezapomenu.
Zubejda, moje noční ošetřovatelka
Jarda Dingo přiložený následující obrázek:
100 days of Riding Mad not Bad konec dobrý všechno dobrý
Přidané 13.09.2010 12:16
Příspěvků: 564 Registrace: 12.03.08
K tý titulce, abyste se nelekli... rána i do hlavy byla slušná, ale tohle není následek
Jen jsem skoro rok nemoh trénovat (to ještě popíšu, teď jsem začal makat na fyzičce a rozhýbání celýho těla... povedlo se mi taky díky pádu nabrat 10 kg... ty už jsou dole
Jo taky hodně chodím a objevil jsem tohle... fakt super to rovná nejen nohy, ale i celá záda... za podmínky, že se stím "intenzivně chodí" http://www.facebo...6350155004 http://www.facebo...8747555004 http://www.facebo...0142265004
Jarda Dingo přiložený následující obrázek:
[47.31Kb]
Zvítězit s pokorou nebo prohrát se ctí...
100 days of Riding Mad not Bad konec dobrý všechno dobrý
Přidané 13.09.2010 15:43
Příspěvků: 564 Registrace: 12.03.08
Woodman napsal: pěkná botička... Děláš klasický box nebo kickbox?
Hlavně se snažím hýbat a to prostřednictvím boxu i kick boxu a taky trochu Krav Magy http://sksarena.s...-trnujeme/ ale fakt jen kondičně... už mám nějaký leta Zvítězit s pokorou nebo prohrát se ctí...
100 days of Riding Mad not Bad konec dobrý všechno dobrý
Přidané 13.09.2010 17:15
Příspěvků: 1369 Registrace: 23.09.09
Jarda Dingo napsal:
Woodman napsal: pěkná botička... Děláš klasický box nebo kickbox?
Hlavně se snažím hýbat a to prostřednictvím boxu i kick boxu a taky trochu Krav Magy http://sksarena.s...-trnujeme/ ale fakt jen kondičně... už mám nějaký leta
Tiše závidím tu možnost výběru z více druhů... Krav Maga je nářez... Tak ať to jde
100 days of Riding Mad not Bad konec dobrý všechno dobrý
Přidané 13.09.2010 21:23
Příspěvků: 564 Registrace: 12.03.08
3. a 4. poslední den v Pamýr Lodge
S Markem chvilku kecáme, dělá někde v Moskvě stěhováka umění, přitom studuje ruštinu, něco našetřil a vydal se do světa.
Camp se nějak zaplnil, všechna místa na spaní jsou plná - to je i na verandě, dneska už tu nebudu sám . Má to i svý nevýhody proplétat se mezi lidma a sdílet se všema toalety, to mi dělá pořád problém, cestu zvládnu, ale šlapky jsou na mě pořád ještě velkou ambicí... nějak se to zvládne. Dokonce i na místě pro stany je plno.
Dám si zas tu hutnou polívku, dvojitou konev čaje, kluci zas vyrážejí, provokujou... ale fakt to nejde. Zalézám si do svý kóje - v tý jsem naštěstí sám, tak mi to kluci domluvili. Přeci jen ještě musím ven, venku jsou dvě hezký mladý holky na těch matracích, chechtaj se, koukaj po mně... Je mi to asi jedno, ale ten fakt “si figura k popukání”... levý rameno dobře o pět centimetrů níž, zkroucenej kolem toho nabušenýho boku, to jelito pořád ještě roste....
Nakonec se osmělily a místo aby se zeptaly, proč tak blbě vypadám, se mi ptaly, jaký jsou český kluci... Jedna se s nějakým seznámila, psala mu dopis a chtěla vědět, jak by si to, co mu chce napsat, vyložil... to mi pobavilo... moh jsem jim tak vyprávět jaký byli český kluci před 30 lety, ale dneska....
Poradenskou hodinku a další čaj - zadělávku na noční procházky po kamení jsem měl za sebou. Zalez jsem a pokoušel se usnout, ale dobrou polohu jsem ještě nenašel. Kluci se už dávno vrátili, já civím na zavřený dveře, nemůžu usnout, všechno se mi to honí hlavou - místa, co jsem viděl, lidi co jsem potkal, pak ta hozená tlama, to řvaní do hor...
To jsem prokládal plížením se přes spoustu lidí na záchod. Usnul jsem někdy nad ránem.
Třetí den, ještě nevím, jak se odtud dostanu, ale je tu Mark a fakt mi moc pomáhá, vyjednal tu dopravu do Dushanbe, i můj transport v kabině náklaďáku za jednu cenu, pak mi ještě pomoh vyřídit nějaký věci s policajtama ohledně tý nehody.
Ráno, když se belhám k motorce, za mnou přijde nějaký dredovatý kluk a říká: "Ahoj, slyšeli jsme o tobě, prej ses tady rozsekal, mi tu jen přespali.” Dali jsme si čaj, rozloučili se... Kluci myslím někde od Jičína, ale už si fakt nepamatuju...
Kluci sedí ve stínu, popíjí pivo a kecají s nějakými Američany, co si vyrazili na výlet. Přidal jsem se, Günter má rozbité oboje brýle, směju se a pustím "šikovný český ručičky" k práci, opravil jsem mu jedny dokonce s pomocí plechovky od Coly, všeobecné nadšení nebralo konce... a já alespoň nějak zabil čas.
SMS z domova, máme spediční firmu, co by to snad dokázala dostat sem, ale nemají v Dushanbe žádného partnera. Mají jen návrh, ale pokud bych s ním prý promluvil a svoje dojmy z nich jim zavolal, "prý by to s nima zkusili", to mi rozesmálo, ale tady už vůbec nepřekvapilo. Dohodnuto... takže dostat motorku do Dushanbe snad dokážu, z Dushanbe snad domů taky... to jsou jistoty... no a já pojedu s motorkou, to bude ok... sice jsem věděl jaká cesta mi čeká, ale doufal, že se kousnu a vydržím...
Kluci jdou zas ven... Günter si dělá legraci, že procházka by mi prospěla. Beru ho za slovo, už jsem po campu lecos nachodil, ještě se ujišťuju, že nebudou pospíchat... A jdem. Jdou fakt pomalu... Kluci to snášej celkem dobře. V restauraci nevydržím dlouho sedět... musím postávat, chodím se ven projít, ale Indické jídlo stálo za to. Já si to pálivé samozřejmě nedal, kluci ano a bylo to znát na spotřebě piva...
No a teď už jen asi 2 km do kopce, bral jsem to jako trénink na transport do Dushanbe. Jo, ta jedna cesta byla až moc. Fakt se to zas všechno rozbolelo, a co víc, nemohl jsem do kopce naprosto stačit s dechem... Pět kroků a dost, dodýchat... zas pět kroků... cesta těch dvou kilometrů mi trvala asi dvě a půl hodiny, Michael měl tu trpělivost a vydržel se mnou... Já začal pochybovat o tom, že ten transport náklaďákem zvládnu. Ani jsem se nemyl, jen si zapálil, plíce už se uklidnili a seděl tam venku, zas na prázdný verandě s Markem.
Vymýšleli jsme, jak to uděláme s placením, byla myslím sobota a banka v neděli je mimo.
Ráno poslední jednání o transportu. Cena dohodnutá, platí, dobrý zjištění. Jen Eura fakt nechtějí. Jak to udělat, protože já nevím, kde budu až tam dorazí. Věděl jsem, že se počítá s tím, že mě prohlídnou v Ruské vojenské nemocnici v Dushanbe, měl jsem i adresu, ale to bylo všechno. Mark se mi nabídl, že to zaplatí ze svého, když bude moct jet místo mě s motorkou (já věděl, že to nezvládnu a mezitím jsme honili letenky na jediný let z Chorogu do Dushanbe). Domluvili jsme se, já mu napsal (teda on v azbuce) dobrozdání o tom, že má můj souhlas k převozu motorky, on zaplatil transport s tím, že se v Dushanbe setkáme a já mu to dám zpátky.
Tak na letiště, v plánu je odletět až v pondělí, potom, co vyrazí motorka, ale bohužel všechny lety na celý příští týden jsou prodané. Jen dneska asi za dvě hodiny odlet, jedno místo.
Rozhodování je jednoduchý... jen nemám sbaleno, připavenou motorku na transport... myslel jsem, že to s klukama udělám dneska... tak rychle takový ten místní autobus taxík, zpátky do campu.
Kluci dospávaj ještě ten včerejšek, ale jak jsme se objevili s tím, že už je jen jeden a půl hodiny vyskočili skoro jak rybičky. Všechno z beden, co s sebou, co tu zůstane, já mám jen jednu ruku a to skoro na půl.
Kapsy na bednách jsou taky plný, jen to není všechno kam dát. Tak to tam zůstane, benzinový vařič, spacák, stan, snad i lovecký nůž... všechno, vzal jsem si jen tank bag, a žlutej nepromokavej, tak jsem nacpal tank bag, dvoje trenky, dvoje ponožky, jedno triko, mikinu... Sotva jsem to zdvihnul...
Všechno jsme naskládali a navázali zpátky, motorka by měla jet na stojato....
Když jsem měli hotovo, zbývalo sotva půl hodiny do odletu...
No a já si vzpomněl, (kluci promiňte až teď) že mám v bednách dvojitý dna a tam zbytek veškerejch peněz, tak znova, všechno dolu... dno kluky pobavilo....
Rychlý loučení, kluci slibujou, že to zas nastrojí, ať mažu.
Mark čapnul mou tašku... mezitím přijeli nějací Italové s pochroumaným Peugeotem... jeli Rallye Mongolia.... Taková pěkná zrzka se hned šinula ven z auta a za náma... Jaroslav, Crazy Jaroslav Photo, please... Díváme se s Markem na sebe a tlemíme se jak paka... Doběhla nás, vyfotila si mě... prý slyšela někde na Pamýru (Cesta Dushanbe Chorog) o Crazy Jaroslavovi.... prej se tam o něm vypráví... Nevěděl jsem a nevím, jak jsem si to vysloužil, ale bylo to zpestření... já si zas přes všechny bolístky uvědomil, jak dlouho jsem na cestách... Jo, tam jsem si neublížil....
Rychlovka na letiště... všichni už jsou nastoupení, jen Jaroslav nikde... Odbavení zavřený, nikde nikdo... Mark si ví rady, přeleze plot na letiště a za chvíli už mi volá, že mám prolízt nějakou dírou... Co lezu, start už je mínus pět minut. Odbaví mi na stojáka, rychlý loučení s Markem... potkáme se v Dushanbe, on dá motorku na Německý velvyslanectví, pak mu vrátím peníze, co mi půjčil... vlastně jednoduchý....
Není, musím znovu z letadla, ale tady to asi nevadí, nevyměnili jsme si mobily, jak bysme se pak potkali?
Letadlo pomalu roluje na start, dveře do pilotní kabiny nedrží zavřený... nevím kdo, ale někdo z kokpitu se je snaží držet... bude asi sranda.... otočka a start, celý se to naklání v tom proudění, který mezi těma kopcema je... Vzpoměl jsem si, jak mi Mark vyprávěl, že tady byli vždycky jen vojenští piloti a jako jediné letiště v bývalém Sajůzu platilo pilotům rizikový příplatek....
Posílám domů SMS: letím už teď do Dušanbe, jinak to nešlo, platí to, že motorka může zůstat na Německém velvyslanectví? Ale to už se motáme pod úrovní vrcholků hor... naprosto neskutečný zážitek.... Nefotím, nedokážu vytáhnout foťák z báglu...
Foto na cestě do Chorogu jsem je potkal ten vpravo byl vyhazovač, přišlo mi to k smíchu, ale když nadzved zadek motorky i se mnou do vzduchu, uvěřil jsem
Jarda Dingo přiložený následující obrázek:
[24.67Kb]
Zvítězit s pokorou nebo prohrát se ctí...
100 days of Riding Mad not Bad konec dobrý všechno dobrý
Přidané 13.09.2010 22:53
Příspěvků: 963 Registrace: 25.07.08
Perfektne napísané . Škoda, že si tú cestu nedokončil, knižka z nej by určite bola jedna z naj.
PS: Nech si hovorí kto chce čo chce, Pamyr a široké okolie je najkrajšia časť sveta Glock-plastik fantastik :-)
100 days of Riding Mad not Bad konec dobrý všechno dobrý
Přidané 14.09.2010 08:08
Příspěvků: 729 Registrace: 08.06.10
Jardo,
kdyz vydim fotky z Pamyru, nemuzu se tam dockat pristi rok. FAKT...Mozna to natahnu rovnou tam a teprve tam se zdrzim
Tech par fotek mi pripomina hory kde jsem trekoval (Andy, Himalaje, Alpy, Atlas).... a tohle mi moc chybi.
BMW F800GS MOTTO: Diky me moto je svet zas o neco mensi http://www.offroa...
100 days of Riding Mad not Bad konec dobrý všechno dobrý
Přidané 19.09.2010 18:14
Příspěvků: 564 Registrace: 12.03.08
glock7 napsal: Perfektne napísané . Škoda, že si tú cestu nedokončil, knižka z nej by určite bola jedna z naj.
PS: Nech si hovorí kto chce čo chce, Pamyr a široké okolie je najkrajšia časť sveta
Mám ten samý pocit, ale zas tak moc jiného jsem ještě neviděl Zvítězit s pokorou nebo prohrát se ctí...
Já myslel, že je to všechno pravda, co tady popisuješ. 
nebo ať mi prý někdo kontrolujuje, jestli dejchám, když spím... jsem tu v tý cimře úplně sám, jestli je někdo vedle, nevím....
Perfektne napísané . Škoda, že si tú cestu nedokončil, knižka z nej by určite bola jedna z naj. 
