Letět nad, tedy v Pamýru... to nezapomenu... něco neskutečnýho... možná jsem viděl i místa, která jsem před pár dny projel... dodnes si myslím, že jsem je poznal...
Několikrát se to docela zakymácelo, vlevo skály, napravo další skály, pod námi obrovité údolí... úžasný... několkrát se posunulo i to kolo v uličce... ta žabka se pořád kolem dívala se strašně omluvným pohledem, že asi ruší tu vyhlídku.... Jo to byl taky kousek. Holka si vzala do hlavy, že pojede do Mongolska z Kodaně na kole. Tak se jednoho dne sebrala a vyrazila. Taková naprosto obyčejná holka, kdybych nevěděl, co má za sebou, přimyslel si nějaký neutrální kostýmek... obyčejná nevýrazná úřednice.... Do Dushanbe už jet úplně sama nechtěla, cesta fakt není moc dobrá, a je pravda, že to tam bylo trochu jak ve válečné zóně, před nějakými čtrnácti dny to teprve otevřeli, všude ozbrojené hlídky a tak... přesto smekám...
Je tu taky jeden kluk z campu, ten Nor, co tak kalil... dobrý, nějak se i to Dushanbe zvládne. Mezitím ještě jeden zážitek z letu, po takovém tom docela velkém naklonění, že i kolo bez kol bylo v pohybu, se z kabiny ozýval docela hlasitý řev... asi se snažili konečně dohodnout, kdo to tam vede. To trvalo až do Dushanbe... už jsme stáli, ale rachot v kabině ne a ne ustat Jsou prostě temperamentní a my to měli díky pootevřeným dveřím z první ruky...
Letiště je malý, ale moderní... na to, co jsem až do teď po cestě viděl (na žádném jiném letišti jsem touhle cestou nebyl Domlouvám se s Norem, že má dobrý tip na hotel, levný, skoro v centru a když budeme spolu - poloviční cena, neberte to... Nějak na sebe pověsím bag, a vycházíme ven... Taxikáři se předhánějí, kdo nás odveze, můj Nor vypadá, že si před cestou trochu nahnul.... sedám si na bag, dám cigáro, uvidíme...
V jednu chvíli se mi zdálo, že slyším “Jaroslav, Jaroslav”, ale už se tady ničemu nedivím... dokouřím, letiště je úplně prázdný, můj Nor se vrátil z toalet, cena Taxi je poloviční než před dvaceti minutami. Přesun do města ok, už jsem si ho prohlídl a projel, když jsem mířil do Pamýru, teď se lehce pochroumaný vracím zpátky... jedem kolem hotelu, kde policie tenkrát zastavila provoz, aby turisté v klimatizovaném autobusu mohli poznávat krásy Tajikistánu, tenkrát jsem se tomu tlemil.... nabízeli mi jet s nimi....
Hotel je jednoduchej, úsporně vybavenej, za dost velkou cenu, ale co - do zítra vydržím, pak mám najít ruskou vojenskou nemocnici... pohoda, motorka zítra ráno vyráží s Markem za mnou.... Můj Nor má obavy, abych ho nezaměstnal starostí o mě, tak se hloupě vymlouvá na nějakou schůzku, tlemím se a jsem rád, že budu chvíli sám...
Poslední dny jsem moc nespal, po sprše ledový jak z horský bystřiny, se pokouším si lehnout, postel je tak příšerně měkká, že to fakt nejde, stahuju deku na zem, sbalím si polštář pod hlavu a pokouším se usnout. Usnul jsem jak dřevo... probudil se na zádech, poprvně po čtyřech dnech chvilka na zádech... zvednout se je o to těžší.
Začíná se stmívat, kouknu z okna pokoje, výhled je rovnou na náměstí, tam je obrovská kašna, spousty barevnejch lidí... Jdu ven, to je jasný... navleču se do svýho vycházkovýho, je dost jetý, ale co, košili taky dokážu tak nějak zapnout... když odcházím, ještě mi “děžurná” zapíná jeden knoflíček a nabízí mi vyprání věcí, jen se usmívám a s poděkováním vyrážím ven... Hned vedle hotelu můj Nor kalí, ani mi neviděl...
Nejřív hledám směnárnu, pak koupit cigára... směnárna je hned vedle Opery na druhé straně náměstí... takhle ještě nikdo ode mě peníze nekontroloval... ale směnil, ok, kupuju cigára - úplně stejný a dvě různý ceny... jedny s kolkem, druhý prý z Afganistánu, beru ty s kolkem, smějou se mi... jdu do parku, možná vypadám divně, ale něco je jinak...
Sedám si v parku, vytahuju notes, zapálím si a píšu svoje dojmy... (přečetl jsem si je v deníku teprve před pár dny). Poznámky začínají slovem (přesný opis záznamů v mém deníku): “Samota, smutek, bezmocnost...” , divný, jak si to už nepamatuju... a dál: “Není v pustině, je mezi lidma, i když sám...Bez motorky jsem jen špinavej tulák...Když si lidé najdou lítost, omluví jí cokoliv...Když je tělo na prodej, trpí i duše...Korzo v parku je nákupní košík naděje... (to byl asi komentář k tomu, jak mladí opouštějí “oblečení Tajikistánu a mění je za naše standardy..) Další poznámky: “Nenávidím lidi v městském divadle, kde vzhled je vším.... v pustině jde o to, co jsi, kým jsi... ve městě jde o to, jak vypadáš.... drzost hospodských na celém světě je stejná...”
To byla reakce na to, že když jsem až do nehody někde zastavil s motorkou, vždycky mi to vlastně hodně pomáhalo, aniž jsem si to uvědomoval... dělala mi dobrý promo... teď jsem v tom svým hábitu, pokroucenej, vypadal fakt jako tulák, a tak se tu ke mně i chovali. Bez motorky jsem nebyl nic, nejdřív jsem se tomu usmíval, pak mi to začalo vadit... ****, jsem stejnej, jako před pár dny... já se nezměnil, chtělo se mi křičet....
Když si ze mě začali dělat srandu nějací mladí kluci, sebral jsem se a šel jinam... sebral jsem si lahev vody, co jsem měl s sebou, přetáhl gumu přes blok (Moleskine), strčil do kapsi... ještě něco pokřikovali, ale co - já šel už zas svojí cestou...
Zastavil jsem se u zahradní restaurace před Operou, vybral si jediný volný stůl, dal lahev vody na stůl, vytáhl notes... přišla servírka a dost ostře se ohradila, proti tý vodě na stole... usmál jsem se na ni, nic... tak jsem si objednal Colu, platba předem.... zaplatil....
Bude to dobrý, za chvíli noc, pak omrknu SMS, jak se to vyvíjí s cestou domů... to se zvládne.... Všude voní maso... znáte to, když.... Objednávám si, pořád se na mě dost divně tváří, už nechce platit předem, ale dost výrazně mi říká cenu.... V pohodě Jarouši... zavřu i notes, nechce se mi psát do poznámek...
Maso je výborný, dávám si ještě jednu Colu... musím zaplatit to maso Pořád ještě se usmívám, ale už mi to začíná štvát... Najednou mě osloví nějaký chlápek, tak 75 let, má živý oči, chce si jen přisednout a vypadá spíš jako Rus než jako Tajik... Dá si pivo, a zavede řeč, všiml si ruky pod košilí. Nemám chuť se s někým bavit a už vůbec ne o nehodě, ale odpovídám - je to sympaťák. Ptá se odkud jsem, jak jsem se tam dostal... Mezitím si objednal také jídlo. Vyndal zuby z kapsičky u košile, vybalil je z nažehleného kapesníku.... asi jsem se blbě usmíval, tak mi to vysvětlil. Jsou opravdu hodně cenný, teď už by na ně neměl. A to se živil na volné noze jako pojišťovák, pokud jsem tomu dobře rozuměl.
Dal si další pivo, prý na moje zdraví a představil se mi jako “fotograf Tassu” na středním Východě, bývalý”.... Byl to vlastně výborný společník, zajímal se, znal sám dost, vyprávěl, jak to v “nové demokracii chodí”, když dojedl, odběhl si umýt zuby do kašny, znovu si je nasadil, “pro těbjá Jaroslav” - “pro těbjá i pro ženštiny”... smál jsem se, bylo to vlastně úžasný setkání...
Pak se u nás zastavila místní umělkyně a nabízela kresbu za deset minut, cena byla dobrá, tak jsem ji k nám pozval... kreslila asi dvě hodiny, mezitím se skoro dali dohromady, všichni jsme se fakt smáli, i servírka byla najednou úplně jiná... když jsem si šel odskočit, snažila se mi říct, že ON je významný člověk v Dushanbe... nejen dobrý oblečení, ale i správný známí... vítej z pustin doma....
Ten obrázek někde mám, On tam vypadá o padesát let mladší, ale jak říkala “akademická malířka na penzi” - namalovala jeho duši... a já bych s ní souhlasil. Je tma, je zima od tý obrovský fontány, loučíme se, píše mi ještě jeho adresu, ať se zítra zastavím, že mi ukáže fotografie a negativy z Pamýru před padesáti lety... nevěděl jsem, kde zítra skončím, ale vidět bych to chtěl.
Nor je úplně tuhej, dám si ještě jednu ledovou sprchu, natáhnu se na zem a usnu ani nevím jak. Je ráno, Nor je pořád tuhej a vypadá, že se ani nepohnul, poslechnu si jestli dejchá, dejchá... napíšu na lístek papíru, že se vrátím kolem poledne a jdu ven.
Nikde nikdo, jen taxikáři čekají na nějakou práci a děti těch je všudem opravdu hodně. Poradí mi nějakou jídelnu, dám si tu místní krupicovou kaši... je toho tolik, že to ani nesním... je mi dneska nějak líp, je nádherný den.
Vyjdu ven, stopnu první taxík a ukazuju mu, kam mi má odvézt. Prý neví, kde to je, volá na dispečink... Pak vyleze z auta a volá nějakýho jinýho chlápka z ulice.... na něčem se domlouvají, začíná mi to připadat jako zadržení, ale co - moc jim nerozumím.... mezitím se tam objeví nějaká televize, točí s nějakou evropsky oblečenou ženskou rozhovor.
Když skončí, ti mí dva chlápci - taxikář a ten druhý - mi fakt drží v šachu. Přijde k nám ten s tou kamerou a chce si “prý udělat záběr a něco se mi zeptat”... Nedovolují mu to, mně se to fakt přestává líbit. Koukám kudy se z toho dostat, mám u sebe všechny zbylý peníze, všechny doklady, ****, to vám tu nenechám.
Začnou se s tím kameramanem dohadovat, je to docela přestřelka, jeden řve víc než druhý... Chvilka nepozornosti a jsem z toho chumlu pryč... Na chodníku plno lidí, tam ne, na druhou stranu a do toho parku, napadá mi... V tom zastaví policejní auto, skoro přede mnou, je to snad ok, říkám si, policajti - to se vysvětlí. Jeden z nich vyleze, chce doklady, váhám.... “Jaroslav vam nužno...”, tomu rozumím jako, že mi nic jinýho nezbývá....
Ten druhý belskurychle ukončí roztržku těch s kamaramanem. Přijde za mnou, směje se od ucha k uchu, “Jaroslav vy geroj... Vy ztratils i policii na aeroflotě....” Nevím, vo co jde, všichni se smějou, už jsem něco podobnýho zažil v Íránu a dopadlo to dobře. Naloží mi do policejního auta a s majáky vezou do ruské vojenské nemocnice.
Na bráně si mě přebere vojenská, po zuby ozbrojená hlídka, seberou mi doklady.... Otevře se brána a přede mnou stojí Lenin v nadživotní velikosti.... Jeden z brány jde se mnou do nízkýho baráku, další stanoviště, ten mě vede rovnou na traumatologii, nevím, co to je, ale pochroumaných mladých vojáků je tu fakt dost....
Foto nahoře zpráva od lékaře v Chorogu v mém zápisníku
dole repet na fáče a spínací špendlíky
Jarda Dingo přiložený následující obrázek:
[40.28Kb]
Zvítězit s pokorou nebo prohrát se ctí...
100 days of Riding Mad not Bad konec dobrý všechno dobrý
Přidané 19.09.2010 22:54
Příspěvků: 564 Registrace: 12.03.08
Takhle vypadá silnice 10 dnů po otevření... místní říkali "byla vojna"...v jednom takovým hotýlku jsem se stkal s vojenskými prokurátory... jeli to řešit, ale prý to byla spíš místní Pamýrskýá vzpoura nevím...
Jarda Dingo přiložený následující obrázek:
[70.85Kb]
Zvítězit s pokorou nebo prohrát se ctí...
100 days of Riding Mad not Bad konec dobrý všechno dobrý
Přidané 19.09.2010 22:57
Příspěvků: 564 Registrace: 12.03.08
K jezeru to prý není daleko, a dobrá silnice... tady vlastně jo, s tím kouskem to už tak pravda nebyla, ale v roměrech Pamýru asi jo
Jarda Dingo přiložený následující obrázek:
[57.89Kb]
Zvítězit s pokorou nebo prohrát se ctí...
100 days of Riding Mad not Bad konec dobrý všechno dobrý
Přidané 19.09.2010 23:03
Příspěvků: 564 Registrace: 12.03.08
Tenhle chlapík mi nechal přespat na zahradě u jezera, prý je hospodský.... jeho přítelkyně si dělala legraci, že ho hledaj, tak jse tady... "pistoljet u tebja jest" tak zněla jeho nabídka,
Jarda Dingo přiložený následující obrázek:
[50.45Kb]
Zvítězit s pokorou nebo prohrát se ctí...
100 days of Riding Mad not Bad konec dobrý všechno dobrý
Přidané 23.09.2010 21:27
Příspěvků: 2821 Registrace: 05.11.08
Jardo asi takhle... Já jsem kus světa už také projel.. Plním si postupně svoje sny a dá-li štěstí, zdraví a mnoho dalších okolností, nějaký ty sny si ještě splním.. Chce to jen touhu a jít si za svým cílem.. Naprosto chápu tvoje pocity a nemám namysli jen tvou nehodu a s tím související anabáze ale myslím to celkově.. Znám ten pocit štěstí když stojíš na vrcholcích hor, nikde nikdo a ty máš pocit, že jsi na nejkrásnějším místě na světě.. Přeju ten pocit každému.. Tobě, sobě, komukoliv, kdo bude mít touhu, chuť a tu vůli udělat všechno proto aby takového pocitu dosáhl.. Stejně tak moc dobře vím, jak není jednoduché podělit se o tyhle všechny zážitky s ostatními.. Sám píšu cestopisy a proto moc dobře vím, jak není jednoduchý je napsat.. Vždycky si říkám, že to musí být vtipný, výstižný, autentický ale hlavně čtivý.. Ale není to jednoduchý, zabere to strašně času.. Hodněkrát jsem celé odstavce smazal a začal psát znovu, hodně cestopisů jsem rozepsal a čekají na dokončení a snad, snad si někdy najdu čas a dopíšu je, pokud si ovšem budu ještě všechny ty detaily těch nádherných zážitků a příhod pamatovat.. Ano, je to trošičku touha se i pochlubit, trochu to omlouvám myšlenkou, že chci předat pár cestovatelských tipů a zkušeností ale tak to prostě je.. Není problém si udělat "zápisky z cest" jen pro sebe a nepodělit se s nimi s ostatními ale.. I proto tu přece je tento web a tvoje vyprávění je úžasný.. Za tvoje nádherný "čtení"
100 days of Riding Mad not Bad konec dobrý všechno dobrý
Přidané 25.09.2010 08:14
Příspěvků: 564 Registrace: 12.03.08
tobig napsal:
Proč jsi nedopsal cestu na Nordkapp ?
Někdy mám pocit, že tohle "cestování" je jen koupel v záři světel, jeviště a touha o poplácání po rameni.
Borec je klučina, co se svými syny projel Afriku, bez blogu, bez obdivovatelů, bez potlesku.....
Jen můj názor.....
můj názor...
Tome To-bigu, buď v pohodě, není to soutěž o největšího pinďoura...
píšu, když je čas, protože mi to baví.... kdo chce si to přečte, kdo ne jde od toho... to je v pohodě a fér.... Jarda
Foto Turecko - skoro poslední moře
Jarda Dingo přiložený následující obrázek:
[53.75Kb]
Zvítězit s pokorou nebo prohrát se ctí...
100 days of Riding Mad not Bad konec dobrý všechno dobrý
Přidané 25.09.2010 08:23
Příspěvků: 16415 Registrace: 09.07.08
Jarda Dingo napsal:
tobig napsal:
Proč jsi nedopsal cestu na Nordkapp ?
Někdy mám pocit, že tohle "cestování" je jen koupel v záři světel, jeviště a touha o poplácání po rameni.
Borec je klučina, co se svými syny projel Afriku, bez blogu, bez obdivovatelů, bez potlesku.....
Jen můj názor.....
můj názor...
Tome To-bigu, buď v pohodě, není to soutěž o největšího pinďoura...
píšu, když je čas, protože mi to baví.... kdo chce si to přečte, kdo ne jde od toho... to je v pohodě a fér.... Jarda
Foto Turecko - skoro poslední moře
jen pis.. uz se tesim, az to za dlouhych zimnich veceru nekdy budu mit cas do detailu prozkoumat!
17 cm
----------------------------------------------------------------
BMW R1200GS LC od 2013, BMW F800 GS od 2008,
Aprilia SR 50 Factory, Praga ED 250, CFMOTO CFORCE 520 Gen2
100 days of Riding Mad not Bad konec dobrý všechno dobrý
Přidané 26.09.2010 15:29
Příspěvků: 564 Registrace: 12.03.08
Dushanbe Nemocnice 2
Primář traumatologie Abdulchalimov se mi představil, skoro odehnal tu patrolu, co mě sem dovlekla. Milý, asi šedesátník, Tajik. Nabídl mi místo, čaj, poslal pro zákusky.... To už jsem taky zažil v Sýrii, když mě nejdřív zadrželi a nakonec pohostili... asi to fakt bude dobrý. Vysvětluje mi, že jsem ve vojenské nemocnici a že tu platí určitá pravidla, on je sice primář, ale nemocnici vede vojenský náčelník.... Vlastně mě zná, prý to bylo ve zprávách, že nějaký Čech dojel do Tajikistánu na motorce a teďˇse vydává do Pamýru a pak chce jet do Číny.... Nic o tom nevím, že by ten taxikář, co jsem u něj přespal tu noc v Dushanbe? Nevím...
Předávám mu chorobopis zapsaný v mém deníku, svlékám se, on se pořád jen usmívá, je mi s ním fajn.... moje věci odnášejí setry (na vyprání, to jsem se dozvěděl až později) Klasika - rentgen, prohlídky a pozvání na oběd s Abdulchalimovem. Přijímám.
Po rentgenu a ještě před obědem jsme se setkali znovu, vysvětluje mi, že teď mi jen “napraví”, ale že by doporučoval operaci... do toho se mi nechce, přestože nemocnice proti Chorogu vypadá o 100% lépe, ne lidi - ti jsou stejní, pokud to nejsou vojáci, ale vybavením, přesto o našem komfortu si můžu dát jen zdát....
Dostal jsem na ruce takový dva fáčem obalený kroužky, pak se do mě primář opřel zezadu, v první okamžik jsem myslel, že zešílíl, ale najednou, během snad zlomků vteřin, se mi strašně ulevilo... Já se nadech z plných plic, ta strašlivá bolest v zádech zmizela. Ještě jednou zabral, byl jsem sice jak na skřipci, takhle rovný záda jsem snad nikdy neměl, ale bylo mi fat strašně dobře. Vyvětlil mi, že takhle by mě připravil na transport, kdybych se rozhodl pro operaci až doma... a to vypadalo dobře.
Oběd byl skromný, taková vzpomínka na vojnu.... rozesmálo mi kuřecí stehno přeseknuté ještě na půl, jednu půlku já - jednu primář. Pak jsem šli na cigaretu do parku. Ukazuje mi snímky a vysvětluje ten problém pro transport.... Zlomenina dost pocuchala okolí hlavní tepny ruky, mohlo by se prý stát, že by se udělali nějaké tromby... nebo nedejbože se porušila tepna.... mám si během dvou hodin rozmyslet, jak dál... jestli operace, nebo jen příprava na transport. Sed jsem si v parku, zas si zapálil, pak jsem si ještě skočil pro kafe do kantýny.
Prohlížím mobil, z domova mi posílají kontakty na Medical Centre a Německé velvyslanectví. Svět je malej, náhody fungujou a ve chvíli, kdy se chystám volat domů a domluvit se, jak je zajištěný můj transport, mi volají z Medicalu, že vše je ok, že mohu absolvovat operaci, že s Kooperativou je vše zařízeno, že oni to zaplatí a pak vyúčtují Kooperativě...
Je to trochu jako ve snu, znovu se chystám volat domů a znovu telefon, tentokrát Kooperativa... ověřují si všechna data, rozsah zranění.... chci jedinou jasnou odpověď “zaplatíte to”? Nebo dopadnu jako s transportem havarovanýho vozidla, že vaše služby končí někde u Istanbulu...? Mám prý počkat, ověří....
Zbývá mi do rozhodnutí ještě necelá hodina. Abdulchalimov jde okolo, usmívá se a představuje mi anesteziologa - pan Zija ... jen představil a jdou dál. Telefon znovu zvoní, já sedím ve stínu v parku, je mi nějak fajn... Kooperativa: “Zaplatíme všechno prostřednictvím Medicalu...” Tak teď už je to všechno na mně....Nemám strach, lidi jsou tu výborní, nemocnice má sice šlapky na záchodech a vrstvy barvy všude jak ve správných kasárnách, ale co...
Jde za mnou sestra - Nataša, že je pro mě připravený pokoj na pozorování, jestli mohu jít s ní. Nabízí mi malý, ale útulný pokoj, na postely leží něco jako modrá uniforma s hnědými límečky, kouše už od pohledu.... Ujišťuje mi: “Jaroslav, já Ruskaja žená, ja teba pomogu vo vsjom...” Sprcha, naštěstí mi pomahá sloužící vojín, hlavně s holením levého podpaží....
Pak převléknout do modré uniformy, a dostal jsem 45 boty, já mám 42... fakt figura.... ještě se s Natašou domlouvám, že bych radši na normální pokoj, kdy se mi povede chvilku žít s ruskými vojáky, Abdulchalimov prý souhlasí a když mi přestěhují tu jednu tašku ze samotky na pokoj, přijde se podívat, usmívá se a jen si mumlá “charašó, charašó...”
Jdu zas ven do parku, zbývá mi do rozhodnutí asi 20 minut... ještě jednou jsem se dostal z těhle kasáren, to když jsem si jel pro věci... Vezla mě vojenská eskorta, bylo to chvíli po poledni, to znamená zaplatit další den. Sebral jsem si věci na pokoji, dopsal pořád ještě spícímu Norovi, že jsem v nemocnici a pozdrav a mail adresu....
Recepční trvala na tom, že už asi dvacet minut je další den... zaslechl to jeden z vojáků ekorty, nastoupil na ní a bylo to zadarmo.
Zase jsem si zapálil, vlastně už jsem byl rozhodnutej, uděláme to nejnutnější tady, pak se dostanu nějak domů, tam to doděláme, najednou jsem byl absolutně v klidu, jedno rozhodnutí... a je klid. Když jsem psal SMS dětem o tom, jak se situace vyvíjí, stavil se u mě Abdulchalimov, “Tak Jaroslav”... “Da”, říkám já... usmál se, poplácal mi po rameni, “Da, da”... zvedl se, ještě se jednou otočil a usmál se.... odešel.... SMS byla připravená jako otázka, co vy na to, kdybych se nechal operovat tady... teď už jsem se rozhod, ale co - poslal jsem ji tak.... jen do příjemců přidal ještě partnerku (myslel jsem, že jí zavolám, ale najednou sem měl pocit, že nevím co bych měl říkat), není k tomu moc co víc říkat, jestli to půjde dobře, odpovědi budu stejně číst, až to budu mít za sebou....
Přišel za mnou anesteziolog, popovídali jsem si o tom, co se mnou je a není, okoukl moje prášky na ředění krve a nevím čeho ještě. Dal mi tak ještě hodinu na rozbor krve, ale vykouřit bych měl max dvě cigára....
Šel jsem na pkoj, kluci vojenský se jen usmívali, “geroj” a začali se řechtat... chvilku jsem si s nimma povídal... všichni měli nehodu s žigulíkem... co jinýho, když slouží v Tajikistánu a před čtrnácti dny tu skončila “vojná”, jak tomu na hranicích s Afganistánem říkali místní....
Poslední cigáro.... fakt nesdkutečnej klid, takovej ten vnitřní klid....
Plná polní (vzpomínky - cesta do Chorogu)
tohle bylo zas jedno strojení po pádu, do brodu.... prostě se to naklonilo... a byla na boku, všechno dolu, zvednout, dostat z vody, nastrojit a pokračovat... zas kousek dál
Jarda Dingo přiložený následující obrázek:
[72.3Kb]
Upravil Jarda Dingo dne 26.09.2010 17:06
Zvítězit s pokorou nebo prohrát se ctí...
Jsou prostě temperamentní a my to měli díky pootevřeným dveřím z první ruky...
