Tohle mi fakt rozesmálo, fakt jsem měl ten den už všeho dost, ale zastavil jsem, slez a fotil... fakt jsem se řechtal až se dělala ozvěna nikde nikdo, tak co
Jarda Dingo přiložený následující obrázek:
[46.78Kb]
Zvítězit s pokorou nebo prohrát se ctí...
100 days of Riding Mad not Bad konec dobrý všechno dobrý
Přidané 27.09.2010 20:52
Příspěvků: 564 Registrace: 12.03.08
prouky napsal:
........to je na knihu Jaroslave člověče! Čtu to "jedním dechem", ....a přemýšlím, jestli bych to sám dal.
To by se musel najít "sponzor" já bych to vlastním nákladem nedal
dal bys to, a to co se stalo, to sem nechtěl... a apk si úrostě musíš poradit... a HLAVNĚ MÍT KLIKU NA LIDI mě hodně pomohli kluci Izi Sambor a Miro..... Izy letost v Tajikistánu svoji cestu skončil... dost mi to vzalo
foto kluci vlevo Izy uprostřed Miro vpravo Sambor
Zvítězit s pokorou nebo prohrát se ctí...
100 days of Riding Mad not Bad konec dobrý všechno dobrý
Přidané 27.09.2010 20:59
Příspěvků: 564 Registrace: 12.03.08
Dushanbe nemocnice 3 Operace a chvilku po ní
Ještě jedna sranda, ještě jedna koupel, tentokrát asistuje sestra Ludmila. Kontrola oholení.... sebere moje věci, hodí do pytle a dá mi takovýho toho andělíčka s holým zadkem, že prý půjde za mnou a dá bacha. Je pátek odpoledne a na našem pokoji je návštěva za jedním Uzbekem v Ruských službách, celá rodina snad deset lidí, já se mám svléknout a ulehnout na lehátko.... je kolem toho dost smíchu, nandal jsem si aspoň poslední trenky, co mi zbyly čistý....... na chodbě se mi přijde představit jiná sestra sálová, je spíš Kazašského nebo mongolského typu, myslím si, nedorazil jsem tam, nemůžu soudit, ale její plochý obličej a silně tmavě namalové oči by tomu odpovídaly, prostě mi sáhne pod prostěradlo, zabere za trenky..... Pomůžu ji, hned mi odváží na sál.... Tahle sestra je to poslední, co si pamatuju, než jsem se někam propad.
Ještě předtím se na mě přišel usmát a pozdravit mě celý tým, Abdulchalimov byl o něco vážnější než odpoledne, anesteziolog se usmíval a říkal mi něco o tom, že mi sem vrátí, už jsem ho moc nevnímal... jen ta sestra s velikýma černýma očima a rouškou mi začala připomínat Zirovou z Planety opic... jo ještě jsem zahlídnul rozeplou takovou tu přesku na zářivce na stěně a víc nic....
Je tma, někde na obzoru se rozednívá... z vyschlého koryta veliký, asi i prudký řeky, se pomalu začíná prosakovat voda, neteče sem, ale stoupá jako spodní voda... začínají se dělat malinké kapky, září v tom málu světla rozednění... najednou to tu jednu kapku neodolatelně začne přitahovat k té druhé, jako magnet, njedřív se jen malinko zachvěje.... ještě jednou, ale jako by jí to hrozně bolelo, ale nemůže jinak, je přitahovaná tou druhou... ta druhá se taky chvěje..... pak se najednou spojí, ozve se výkřik, jako by ty kapky křičely bolestí, a další dvě kapky se spojily, a zese ten výkřik, teď se začaly spojovat ty větší a větší kapky a výkřiky se mění na hrozivý křik, je to v tom šeru jako kvílení úpějících davů, a další spojení a další křik, který se jen stane součástí toho hroznýho bolestivýho vytí..... chvilinka ticha... “Jaroslav, vsjó v parjádke”, uvědomuju si, že to slyším já, to jsem já ty kapky, ty výkřiky, ten křik, pokouším se pohnout, nic, nejde to a zase ten strašný výkřitk.... najednou cítím vlhko na rtech, to zklidnilo na chvíli ty bláznivé kapky, už nejen svítá, je světlo, oslnivé světlo, znovu slyším “Jaroslav, vsjó v parjadke...”
Uvědomuju si pomalu, co se kolem mě děje, nic ještě nevidím, oči pálí jako čert, v puse jak na poušti, ale jo, jsem tady.... “Vsjó v parjádke”, je hlas tý sestry s velikejma černejma očima... uklidnil jsem se.....
Asi za hodinu mi konečně rozvázali, dali napít trochu čaje.... Pak přišel Abdulchalimov, tvářil se spokojeně, otřel mi pot z čela, stiskl mi ruku, byl jsem rád, že to dobře dopadlo, ale ten utrejch musel mít grády, pokusil jsem se usmát, jak to jen s tou vyschlou hubou bylo možný....
Za hodinu po návštěvě primáře jsem už seděl venku se svým anesteziologem a kouřil první ranní cigaretu a popíjel čaj.... seděli jsme venku na takový zídce, když jiní kluci měli rajóny v nemocnici. I když jsou nemocní, jsou pořád ve službě, vysvětloval mi.
Pak už jsem si došel na pokoj, vyndal mobil a začal číst SMS... všichni doporučovali, jestli to jen trochu půjde, nechat to domů... já zas šel proti proudu. Radost mi uděla kamarád (psal jsem mu, aby kdyby něco pomohl přítelkyni s výchovou malýho Járy) “Jasný vole, a co bys ode mě čekal. Jirka.... Drž se.”
Začal jsem organizovat návrat ještě před oficiální snídaní. Prý tak 3 dny a pustí mi z nemocnice, vlastně už mi nic není, tak to by mohlo vyjít, že by sem za mnou přiletěla partnerka, a dali by jsme si tady ještě tak 3 dny malou dovolenou, aspoň by to tady zažila na vlastní kůži, ty super lidi. Tak jsem poslal SMS s tímhle plánem a šel na snídani
Foto:
Ruští vojáci, všichni po nehodě v žigulíku.... v pravo ten klik, co mi pomohl dosta přítelkyni z letiště
Jarda Dingo přiložený následující obrázek:
[38.01Kb]
Upravil Jarda Dingo dne 27.09.2010 21:05
Zvítězit s pokorou nebo prohrát se ctí...
100 days of Riding Mad not Bad konec dobrý všechno dobrý
Přidané 27.09.2010 21:02
Příspěvků: 564 Registrace: 12.03.08
Střílny uprostřed nemocnice... myslel jsem si, že je to jen vojenský dril.... nebyl, večer nebyla šance dostat se z baráku, za plot už vůbec ne
Jarda Dingo přiložený následující obrázek:
[72.9Kb]
Zvítězit s pokorou nebo prohrát se ctí...
100 days of Riding Mad not Bad konec dobrý všechno dobrý
Přidané 28.09.2010 22:48
Příspěvků: 278 Registrace: 22.11.09
Jarda Dingo napsal:
tobig napsal:
Proč jsi nedopsal cestu na Nordkapp ?
Někdy mám pocit, že tohle "cestování" je jen koupel v záři světel, jeviště a touha o poplácání po rameni.
Borec je klučina, co se svými syny projel Afriku, bez blogu, bez obdivovatelů, bez potlesku.....
Jen můj názor.....
můj názor...
Tome To-bigu, buď v pohodě, není to soutěž o největšího pinďoura...
píšu, když je čas, protože mi to baví.... kdo chce si to přečte, kdo ne jde od toho... to je v pohodě a fér.... Jarda
Foto Turecko - skoro poslední moře
Jardo, čekal jsem cokoli... i reakci rozzlobeného muže. Ale Tvou odpovědi jsi mně dostal, na tohle nejde ničevo říct..... tobig
100 days of Riding Mad not Bad konec dobrý všechno dobrý
Přidané 01.10.2010 22:25
Příspěvků: 564 Registrace: 12.03.08
Dushanbe - návštěva z domova
Snídaně podle jmenovek, přesně měřená dieta... k snídani kousek kuřecího s nějakou divnou omáčkou, vařená zeleninka, nějaký bílý kafe s buchtou, sladkou jak cecek.... měl jsem hlad a snědl to všechno, sestra mi ještě přilepšila s tou teplou zeleninou.
Na pokoji jsme se dali rychle dohromady a začali přemýšlet, jak se dostat odsud na letiště, bez peněz a bez propustky, pro moji přítelkyni, která měla za dva dny přiletět, jinak to nešlo a já měl být ještě v nemocnici. Ona samozřejmě netušila, že tam asi nejspíš nebudu (na tom letišti), nechtěl jsem jí dělat starosti, dva dny, za ty se dá zařídit tolik, že tam dokonce možná budu.
První noc při plném vědomí v nemocnici mi měla přesvědčit o opaku. To, co vypadalo jako kulometná hnízda, skutečně byla kulometná hnízda. Všude po zuby ozbrojení vojáci, představa, že se z kasáren ztratím a zas se vrátím, a ještě s partnerkou, byla v háji. Spát, do parku na cigáro, na jídlo a dva dny jsou pryč. Je neděle večer, partnerka dorazí v půl druhé v noci na letiště bez víza, to si musí vyřídit na místě, tak kolem třetí by se potřebovala někam přesunout.
Bojová porada u nás na pokoji přiměla jednoho z léčených důstojníků se taky zůčastnit, všechny moje nápady na opuštění jednotky zavrhl. Na chvíli zmizel a vrátil se službu konajícím lékařem a sestrou Natašou a jedním uzbeckým vojákem, jehož rodina teď žije v v Dushanbe. Službu konající lékař - lékařka vyndala nějaké peníze a začala organizovat sbírku na taxi a hotel.... volali i náčelníkovi, jestli by tam moje partnerka mohla od asi 4 hodin do 8 počkat, až přijde primář... zamítnuto.
Pak přišel ten Uzbek s tím, že zavolá příbuzným, nějaký smích, nějaká legrace a díval se při tom na mě.... “Vsjó parjadke, moj brat on zdělajet...” Pak jsme se domluvili, jak to nad ránem provedem, šli na poslední cigáro před setměním a já dostal SMS “za chvíli z Istanbulu”. Kolem druhý se scházíme na záchodě, dáme cigáro, on přinesl ještě nějaký ovoce, do přistání asi dvacet minut. Volá bratrovi a ověřuje, jestli všechno běží podle plánu. Běží, dáme další cigáro...
Jsem tady, přišla SMS. Strčím do něj, začal klimbat. Oba nastartujem mobily, on naviguje bratra, já vysvětluju, proč nebudu na letišti. Je divný ticho... rozumíš mi, vyzvedne tě tam chlapík, za chvíli mi řeknou, co bude mít na sobě.... určitě bude mít ceduli v azbuce Lea W...... Ten tě naloží, odveze tě domů, tam počkáš do osmi, pak tě hodí sem do nemocnice, mě mezitím propustí a vyrazíme do města. Zas jen ticho, znovu zkouším, jestli se slyšíme.... nic. Típnu mobil, asi to blbne, mezitím se mi ptá, jak partnerka vypadá, aby ji stačil chytit, aby mu neprošla. Nevím, vím jen, že má zrzavý kudrnatý vlasy, ale je možný, že si vezme šátek, to jsme se nedomlouvali
Zvoní mi mobil, to si děláš legraci, že jo? Myslíš, že pojedu někam s cizím chlapem, jak to vlastně má být, moc jsem ti nerozumněla.... Dobrý, ptám se, co má na sobě a hned podávám dál, on hlásí bratrovi... takhle se tam dohadujeme snad dvacet minut, chvíli ticho, dáme další cigáro na záchodě, k tomu ovoce a čekáme, až se jeden z nich ozve. První je Lea, nějaký zdržení kvůli vízu. Předávám dál, dáme další cigáro už kolem třetí.... Najednou on a telefon, našli jsme se, jedeme k nám, nashle v osm v nemocnici. Usmíváme se, máme hotovo, dokouříme a jdem si na chvilku lehnout.
Ráno v osm, jestě v tý kousavý nemocniční uniformě, stojím u brány, už mi tu všichni znaj, tak nesjou žádné problémy, že jsem v zakázaném prostoru. Když jsem odcházel, všichni si mě dobírali, sestřičky mi dokonce nabízely nějaký ten “ruský protitankový parfém”. Všechno by mělo být v pořádku, poslední zpráva byla, dorazili jsme domů.
8:30 a nic, kamarád, co to se mnou zařizoval, volá domů, co se děje. “Vsjó v parjádke, oná slá”. Asi ve třičtvrtě přijel černý mercedes, z něho vysoupil nějaký fešák, otevřel dveře a moje partnerka vysoupila, ještě trochu ospalá, ale byla tu. Divný pocit, neviděli jsme se víc jak dva měsíce, já toho zažil strašně moc, ona jak psala, skoro nic, jen tuhle noc, tak typickou pro tu cestu, jak jsem ji popisoval. Vždycky jsem měl pocit, že mi to ani nevěří, jak tu věci fungujou, teď to měla z vlastní zkušenosti.
Je to fakt asi divný, kouká na mě, jako by mě nepoznávala, vlastně se ji nedivím. Slušivá uniforma, zarostlej, neholenej, vyhublej, zafačovanej, hodně opálenej.... možná úplně jinej chlap, než jsem odjížděl. Obejmem se, asi pláče, nevím.... Já nemůžu, nakřičel jsem se v poslední době tolik....
Jdem do kantýny na kafe, sedíme, koukáme na sebe, nevíme asi, jak začít.... chvilku to trvá.... pak začnu o tom, že by mě měli pustit, že bych se chtěl podívat po Dušanbe, aby jsme si sebe užili.... asi to vypadalo směšně nebo jako hodně troufalý návrh, ale já se na to cítil. Jo, chtěl jsem jí, moc normálně nemluvím, o cestě jsem už skoro všechno napsal, skončilo to, nevím, co bych měl povídat.
Dopili jsme kafe, přesunuli se na barák, přijal nás primář, dali si s ním čaj, já pak musel na převaz a Leu vzaly setřičky k sobě. Když jsem se pro ni vrátil, spala jak zabitá, zkoucená v křesle a všechny sestřičky na chodbě. Strašně fajn lidi.
Nechali jsem ji spát a já se šel domluvit s primářem, jak to bude s mým propuštěním. Dali jsme zase čaj a přišel se na mě podívat můj anesteziolog. Povídal si s námi, vyprávěl primářovi, jak jsme se po operaci bavili o podnikání v Čechách a tak. Pak přišla sestra, že Lea se už probudila, přivedli ji za námi.
Dala si taky čaj a můj anesteziolog nás oficiálně pozval k sobě do radonových lázní, trochu při práci v nemocnici podniká. Snažím se mu vysvětlit, že chceme být sami, usmívá se, jasně Jaroslav, budete, mám pro vás apartmán, jen se podíváte, jak to tam funguje, řeknete mi, co si o tom myslíte a jste mým hostem....
Dohodli jsme se na jeden den a jednu noc. Pak že nás přiveze zpátky do Dushanbe.
Fot Setra Ludmila... ta druhá, co mi pomahala
Jarda Dingo přiložený následující obrázek:
[33.55Kb]
Zvítězit s pokorou nebo prohrát se ctí...
100 days of Riding Mad not Bad konec dobrý všechno dobrý
Přidané 01.10.2010 22:28
Příspěvků: 564 Registrace: 12.03.08
Je jí 14 a otec vážně uvažuje o tom jak ji dobře provdat... úřady to nepovolují, ale všechno se dá zařídit....
Jarda Dingo přiložený následující obrázek:
[42.23Kb]
Zvítězit s pokorou nebo prohrát se ctí...
100 days of Riding Mad not Bad konec dobrý všechno dobrý
Přidané 01.10.2010 22:33
Příspěvků: 564 Registrace: 12.03.08
Tady jsem přespal (na tom podiu venku), když jem vnoci dorazil do Dushamnbe (cesta tam).... ráno se vyrojila celá rodina aby okoukli, co se to tam válí....
Snídaně byla mohutná.... Hlava rodiiny mi nabízela "bejčí luj" na prevenci proti nemocem a potřebný temperament... uděla jsem jednu polévkovou lžíci (teplého)... víc bych neunes.... smál se a říkal něco o tom, že bych si zvyk.... pak mi ukazoval jizvy z občanský války.....
Tady jsem poprvé viděl Maxi úsprné šlapky - škvíra mezi prkny nad hnojištěm.... nevěděl jsem co s tím..... pak jsem viděl i "kamínkový servis" to mě uklidnilo
Jarda Dingo přiložený následující obrázek:
[51.75Kb]
Zvítězit s pokorou nebo prohrát se ctí...
100 days of Riding Mad not Bad konec dobrý všechno dobrý
Přidané 01.10.2010 22:36
Příspěvků: 564 Registrace: 12.03.08
Dushanbe Bílý dům... sídlo prezidenta... komunisty zakázali hned po rozdělení Sajuzu.... všichni se stali členy Demokratické strany... zvolili si prezidenta a ten se svou partou vládne do teď... jo je to ten, co byl předesedou místního Sovětu.... Ddemokracie naruby.... (z vyprávění novináře Tassu)
Jarda Dingo přiložený následující obrázek:
[62.41Kb]
Zvítězit s pokorou nebo prohrát se ctí...
100 days of Riding Mad not Bad konec dobrý všechno dobrý
Přidané 01.10.2010 22:39
Příspěvků: 564 Registrace: 12.03.08
Přesto pár kilometrů od Dushanbe to funguje kmenově... rada starších na snídani.... mile mi pozdravili, zajímali se odkud a kam jedu... pořáli šťastnou cestu a mám, kdyby byl problém se odvolávat na... už jsem to jméno zapoměl.... nevím jestli by to fungovalo, ale mluvil hodně přesvědčivě
Jarda Dingo přiložený následující obrázek:
[30.77Kb]
Zvítězit s pokorou nebo prohrát se ctí...
100 days of Riding Mad not Bad konec dobrý všechno dobrý
Přidané 14.10.2010 00:18
Příspěvků: 196 Registrace: 07.08.08
Tak nevím, jestli použít slovo ZÁVIDÍM, nebo OBDIVUJI. Asi obojí zaráz Jardo, jsi Borec s velkým "B" Opravdu komu čest, tomu sláva. To cos dokázal, to jen tak někdo nedá. Tvoje zápisky z cest se čtou jedním dehcem... Závidím...
kačeR1100GS
nikde nikdo, tak co 
Čtu to "jedním dechem"
, ....a přemýšlím, jestli bych to sám dal. 
pokračovat 