Po loňské cestě kolem Černého moře mě to táhne někam dál, dál na východ. Pamír a vlastně celá Hedvábná stezka mě láká už dlouho a ještě na cestě po Gruzii tohle téma nadhazuju. Plán jet na Pamír je na světě ještě na konci roku 2013. Bez informací, bez představ kolik to vůbec bude stát a jestli na to vůbec budu mít, ale s jasnou vidinou, že se to prostě povede. Myšlenky na neúspěch se dostavují až mnohem později s prvními neúspěchy. Takže koupit mapy, průvodce a hurá na internet! Honza se letos účastnit nemůže, takže plán házím na internet a doufám, že nepojedu sám, až takový dobrodruh opravdu nejsem.
Cesta se plánovala jakš takš sama, zdrojů bylo dost, ale zkušenosti lidí co tyhle končiny navštívili, jsou vždy k nezaplacení. S jejich pomocí jsem navrhl prvotní trasu. Ta se ale s postupem času a změn ve východní Evropě docela měnila. Nakonec i ta v podstatě finální trasa nebyla dodržena do puntíku. Ale co už, ležet v mapě mě prostě baví. Víza jsem letos nechal na prověřené agentuře a dobře jsem udělal. Pan Opatřil z Moravia Contactu udělal vynikající práci. I přes lehkou časovou tíseň se všechno podařilo vyřídit a motorku před cestou oservisovat, což pro mě pro změnu udělal BMW guru Tonda. Co se nestihlo, bylo očkování a balení, které jsem musel zvládnout v pátek před odjezdem. Jasně měl jsem si to vyzkoušet sbalit týden předem, ale prostě nebyl čas. Nakonec to dopadlo vcelku dobře a cestou jsem to stejně všechno přebalil, jak jsem potřeboval, takže pohoda. Stejně jedu první den jen z Brna do Havířova za Honzem, rozloučit se a na pivo.
Tak a je to tady, odjezd, první loučení, strach, euforie... snad jsem nezapomněl nic, prý to stejně potřebovat nebudu. Ale víte jak to je, možná budete potřebovat přesně tu věc nebo lejstro co jste zapomněl a přesně víte, kde doma leží. Už první kilometry na dálnici jsem atrakce a staří chlapi ve škodovce mávají stejně zvesela jako děti v mercedesu.
Po včerejším pivku ještě snídaně na terase, druhé loučení a jedu směr Polsko. Setkání s parťákem uprostřed Polska probíhá naštěstí bez větších obtíží. Ještě sežrat zbytek řízků od maminky a je to opravdu tu, už není návratu, vyrážíme.
Není čas ztrácet čas a tak to hrneme po dálnici a protože nestojíme o zbytečné problémy, tak ne na Ukrajinu jak by se mohlo zdát, ale tam, kde je prý touhle dobou docela hezky. Kde nedělají problémy na hranicích, kde rostou obří hříbky a kde občas světélkuje v noci les, do Běloruska. Jak tušíte, neviděli jsme z tohohle téměř nic...hříbky jsou normální, les přes den nesvětélkuje, na hranicích si počkáte a žilou Vám taky něco pustí (i když možná oprávněně). Ale hezky tu je. Celník nám na uvítanou dopřává ve frontě okusit místní solárko a je mu divný, že nám to už stačí a mohutnou gestikulací nás posílá zpět. Po nákupu v supermarketu v Brestu to frčíme po překvapivě dobré silnici na Gomel a do Ruska. Hranice přejíždíme asi kolem druhé v noci a trošku mě zaráží, že nás nikdo nestaví, nikdo zběsile negestikuluje, nikdo nedělá problémy. Nevím, co jsem vlastně čekal, ale raději se vracíme a ptáme se celníka, jestli nám alespoň nechce zkontrolovat víza. Mávne rukou a mumlá cosi o unii. Hmmmm, unie...a už i tady, nu dobrá, raději zmizíme, než si tu unii rozmyslí.
Rusko, na první pohled nikde nic, silnice je pár kilometrů rovně a pak mírně doprava a tak pořád dál. Povrch je nadmíru kvalitní a kde není, tak se staví a bude příští rok. Aspoň to říkal v televizi strýc Putinů. Chtít to tady projet podrobněji, vzhledem k událostem z 2.světové války co se zde všude okolo odehrávali, by zřejmě zabralo dost času, který nemáme. Takže drtíme kilometry do Volgogradu a prokládáme je noclehem u řeky. Cestu nám dnes zpestřil snad jen kamion bez omezovače, který mě předjížděl asi ve 140ti kilometrové rychlosti (mojí). Měl jsem vcelku stažený půlky, jeden z mnoha důkazů, že je tu možné hodně věcí. Když už sjedeme z dálnice, vede cesta malými vesničkami. V řadě vedle sebe tu stojí krásné dřevěné domky. Některé jsou krásně opravené, jiné zase ruiny. Sem a tam se krajina zvlní, ale jinak je to obrovská, obrovská placka, lány polí a březové háje. Celý den na ty pláně zírám a říkám si, jak si to asi ten německý pán představoval, že sem přijde a řekne něco ve smyslu: "Tady je Německo". Cestou do Volgogradu (bývalý Stalingrad) potkáváme pomníky těch, kteří se mu postavili a že jich je, velké i malé. Rusové jsou na svoji minulost patřičně hrdí a například při průjezdu kolem pomníku troubí na počest.