Jen málo míst je tak ideálních pro výlety na motorce, jako je Rakousko. Tady jednostopé turisty doslova hýčkají.
O tolik jiný svět je jen kousek od našich hranic! Hlava to nebere… Hory protkané tak neuvěřitelně hustou sítí silniček s perfektním povrchem, a k tomu minimální provoz – obojí nesrovnatelně odlišné od toho, na co jsme zvyklí u nás.
Ano, tak to vypadá v Rakousku. Proti tomu v našich horách, tedy v těch vyšších horách, které lemují naše hranice, jsou většinou jen silnice, které vedou tam a zpět. O nějaké síti se nedá hovořit a o jejich stavu je v některých případech lépe pomlčet. Přitom je tak lákavé vyjet za hranice, a přesto málokdo využívá zajímavých možností, jak vlastně velmi blízko „za humny“ je možné zažít nečekané věci. Dali jsme na dobrý tip a vydali se do Rakouska, jen kousek za naši hranici.
Příjemný je už sám pocit při přejezdu samotné státní hranice, která má dnes už pouze informativní charakter. Nikde nikdo, jen dopravní značka žádá snížit rychlost.
Za jihočeskými hraničními přechody Dolní Dvořiště a České Velenice se začínají zvedat hory, tisícimetrová předzvěst Alp, oddělená od evropských velikánů zhruba po padesáti až osmdesáti kilometrech krásným údolím Dunaje. Jak jsou dnes alpské průsmyky plné cestovatelů, je naopak ve zdejších horách neuvěřitelný klid. Jen sem tam vesnička, jinak ale kdekoli v dálce jsou v dohledu osamocené zemědělské usedlosti. Hory jsou celé osídlené, a proto jsou celé protkány tak neuvěřitelně hustou sítí silnic a silniček. Jejich povrch je vesměs ve vynikajícím stavu a nabídka pro motocyklisty zní jednoznačně: kraj tisíců zatáček. Pro nás je zcela nezvyklé, že na těch úžasných silnicích není téměř žádný provoz. Místní obyvatelé zřejmě nemají potřebu do práce dojíždět, turisté se v krajině rozprostřou téměř do neviditelna, pro tranzit se kraj tisíců zatáček nehodí, a tak tu auto potkáte opravdu jen zřídka. Brzy si zvyknete, že není proč ostřit zrak na díry v silnici, žádné tam nejsou. Není koho předjíždět, a když se loudáte, tak v zrcátku také nikdo není. Z osmi miliónů obyvatel Rakouska jich čtvrtina sídlí ve Vídni, a tak není divu, že ostatní území státu je osídleno poměrně řídce.
Právě proto je v dnešním uspěchaném a přelidněném světě i tato část Rakouska zemí pro turistiku zaslíbená. Jezdí sem v zimě běžkaři, v létě pěší turisté a čím dál víc i motocyklisté. Pro ty už dávno funguje síť hotelů MOHO. Slovní složenina je jasná – MOtocykl a HOtel. Počáteční písmena jsou shodná také v němčině i v italštině a hotely MOHO v Rakousku, Švýcarsku a v Itálii nabízejí hostům na motocyklech různé doplňkové služby. My jsme využili jako základnu hotel Dorfwirt v Liebenau, ležícím jen asi dvanáct kilometrů vzdušnou čarou od naší hranice.
Je asi nejdostupnější bod ze sítě rakouských horských hotelů, jejichž majitelé mají kladný vztah k motocyklistům. Přitom je až legrační, jak se takový hotel dnes musí prezentovat: že jsou zde připraveny nadstandardní služby pro hosty na motocyklech je patrné z internetových stránek www.bikerwirt.at, přitom paralelně funguje obecnější nabídka na www.hotel-dorfwirt.at, aby případně nebyl specializací hotelu odrazen ten, kdo zrovna není motocyklům nakloněn a hledá klidné místo s lázeňským režimem právě třeba mimo období, kdy se nejezdí na motocyklech. My jsme si to ale právě s motocyklem vyzkoušeli.
Na čem jet?
Využil jsem možnosti zapůjčení asi nejvšestrannějšího cestovatelského motocyklu BMW GS 1200, navíc s nejluxusnější možnou výbavou od firmy Touratech. Bylo velmi příjemné vyzkoušet si výhody motocyklu velkých cestovatelů, na druhou stranu jsem si ale uvědomoval, že jízdy tou krásnou krajinou se dá užívat i třeba na velkém skútru. Občas mi přišlo až nepatřičné, že pode mnou buší tak velký dvouválec. Na vyhlídkové projížďky by stačil mnohem menší motor - co na tom, že by třeba v kopcích byl trochu dýchavičný. Copak se do takové krajiny jezdí proto, aby člověk někam spěchal?
Před odjezdem jsem v českém zastoupení firmy Touratech v Modleticích přebíral motocykl a dostal jsem pár instrukcí ke všem možným i nemožným doplňkům pro příjemnější cestování. Velké vodotěsné kufry, různé ochranné prvky proti mechanickému poškození motoru, vysoký štítek, za jízdy dobře chránící proti dešti i navigaci ve speciálním odpruženém držáku. Na řídítkách vypínače pro mlhovku, pro dálkové xenonové světlo, vyhřívané rukojeti – jasně, ty jsou u GS 1200 už z továrny, ale ještě i vyhřívaná sedadla s plynulou regulací ohřevu, přední navíc snížené. No dobře, to se snad může někdy jindy hodit, bagatelizoval jsem ty termofígly.
Byl přece zrovna ten kousek krásného teplého podzimu. Jenže to jsem se šeredně zmýlil. I delší cesta v dešti se dá v dobrém oblečení přečkat bez strádání, ale když je k tomu najednou po ránu v horách jen šest stupňů, tak jsem si zatraceně rychle vzpomněl, kde se všechno to ohřívání zapíná, a jak se hodilo!
Opravdu po všech stránkách hodně dobrá základna. Na to, v jak malé vesničce v řídce obydleném kraji se nachází, to je nečekaně velký hotel. Čtyřicet šest lůžek! O jeho kvalitách ale jasně svědčí fakt, že jsem jej zažil plný. V provozu je přitom vloni zrekonstruovaná část s novým, stylovým vybavením.
Jeho majitel Franz Rockenschaub s manželkou jsou celé dny na nohou a starají se spolu s personálem o pohodu hostů. Všudypřítomný majitel hotelu se ani na chvíli nezastaví, až mi na mysli vytanul francouzský film Grand restaurant pana Septima. Když mi Franz hrdě ukazoval, jak je vloni dokončený hotel vybaven, tak mi bylo jasné, že něco podobného jen stěží vznikne po zadání stavby s vybavením nějaké firmě.
Tady majitelé sami vymýšleli i pracovali vlastníma rukama, každý kout je jiný a všechno spolu ladí. Franz je navíc i šéfkuchařem, mezitím s úsměvem obsluhuje hosty, a k tomu ještě stíhá pro jednostopé hosty organizovat v pondělí a v pátek motocyklové túry. Jezdí jako vedoucí skupiny na své Yamaze TDM 900 s videokamerou, záznam výletu je pak možné si od něho stáhnout. Obvyklé vyjížďky jsou kolem 200 až 250 kilometrů, s turisty z Německa jezdí také do Českého Krumlova a rychlejší skupiny vodí za Dunaj do Alp třeba na třistapadesátikilometrovou cestu.
Ubytování s polopenzí je právě to, co se k tomu hodí. Ráno se nadlábnete a ať vytáhnete motorku z hotelové garáže a celý den strávíte v sedle, nebo sednete do auta a prokombinujete jízdu krajinou s procházkami, večer vás opět čeká vynikající kuchyně. U snídaně jsou na stole malé hotelové noviny s aktuální předpovědí počasí, s návody na výlety a s pozváním na místní zajímavosti a případné akce, konané v okolí. K dnešnímu vyššímu standardu hotelu lázeňského charakteru patří i fitko, různé sauny a masáže.
Kousek za humny by sice člověk neměl zabloudit, ale dnešní technika vás zbaví mnoha starostí. Není proč se zabývat myšlenkami kudy jet, nebo kudy nejrychleji na základnu, třeba když najednou hrozí zhoršení počasí. Při jízdě osídleným údolím Dunaje jsem si také všímal víc okolí než dopravního značení, stačilo ale mrknout na displej, abych se ujistil, jaká je v tom místě povolená rychlost.
Franz mě před odjezdem na první vyjížďku překvapil zajímavou nabídkou. „Máš navigaci? Garmin? Tak ji přines, připravíme nějakou hezkou trasu.“ Na počítači pak pár kliknutími pospojoval body na mapě a řekl mi, kde je co pěkného. Bránil jsem se trase přes 200 kilometrů, že počasí moc nevypadá a potřebujeme cestou fotit. Tak trochu ubral, připojil moji Garmin Zümo k počítači, klik a trasa byla nahraná. Navigace se mě zeptala, jestli má akceptovat vložená data, ťuk na displej a už mi pěkně česky říkala, kudy mám jet.
Není to vůbec špatné podívat se trochu do světa, a přitom třeba jen kousek za humna. Každý není nakloněn útrapám dlouhých cest a překonávání překážek i sebe sama. Pro příjemný a zajímavý zážitek vůbec není nutné ujet tisíce kilometrů. Domů z Liebenau je to jen pár hodin, a přitom prostředí je tam o tolik odlišné, než jaké se dá najít kdekoli u nás. Navíc přívětivé a rozmanité zázemí dobrého hotelu dokáže doladit i dny s horším počasím.
Jen málo míst je tak ideálních pro výlety na motorce, jako je Rakousko. Tady jednostopé turisty doslova hýčkají.
