Po čtyřech letech se s Jirkou a Honzou vracíme na motorkách do Maroka. Tentokrát však ne jako součást větší výpravy ale sami. Máme v plánu cestou na jih projet jednotlivé marocké etapy Dakaru z roku 2006 a cestou zpět pak horské offroady zejména v Haut Atlasu. Celkem nás tak čeká téměř 5 tisíc km, které zřejmě dostatečně prověří nás i stroje.
Rozhodli jsme se to jet na velkých motorkách (BMW 1150 GSA, Honda Africa Twin, KTM 990) a cestovatelským způsobem. To znamená, že všechno potřebné si vezeme sebou sami na motorce a nemáme v záloze žádný doprovod. Tomu odpovídá i naše výbava ve snaze o co nejlehčí motorky při zachování alespoň základní nutné výbavy (spacáky, stany, náhradní pneu,…).
Úterý, 1.11, 2011 – A je to dojeto
Poslední snídaně v placičkárně na rohu. Zejména ty z lískového těsta, váleného určitě na stehnech marockých žen, jsou výborné. Poslední ranní skvělá káva za 5 DN, balení motorek a odjezd z Oauazzane.
Cesta už je naprosto standardní. Není už co vymýšlet a jedeme nejkratší cestou do Ceuty. V Rifu opět spoustu gestikulujících nabízečů povznášedel, ale my bez zastávky frčíme až do posledního města před hranicí. Dáváme si u pobřeží moře čaj „visa“, protože mátový neměli. Vrchní byl takovej divnej. Nejen, že na otázku, zda mají i čaj „mater card“, vůbec nebyl schopen reagovat, ale i cenu za 3 čaje určil na 17 DN.
Na hranici naprosto v pohodě. Vyplnili jsme jen jednou lejstro a vjíždíme na španělské území. Cestou do přístavu nám skáčí před motorky odvážní prodavači lístků na trajekt a snaží se si tímto hazardním činem vydělat svou provizi. A ani je moc neodradí naše sdělení, že už zpáteční lístky máme.
Trajekt nám jede až za hoďku a tak je ještě čas. Kluci nemají už dost benzínu a tak čekají na seřadišti. Já startuju motorku a dělám okruh okolo celého španělského poloostrova na africkém území. Hezké, i když je trochu opar.
Nás a ještě pár aut požírá obří katamarán, která rychlostí více jak 55 km/hod zvládne cestu z Afriky do Evropy asi za 40 minut. Obslužný personál nám gestikuluje, abych si motorky otočili a tak při vjezdu kroužím kolečko. Chyba. Přední kolo se potkává s olejovým filmem na hladkém ocelovém povrchu paluby. Výsledek je jasný. Motorka padá a já taky. A to je taková hezká tečka za tím naším letošním marockým cestováním ?
Pondělí, 31.10, 2011 – Přesun na sever
Tři kafe, tři coly, šest hodin na motorce a jsme v Ouazzane. Hotel stejný, hoteliér stejný jen majitel garáže Džamal, kde se vždy garážují motorky, se odstěhoval do Humpolce či blíže svému políčku v Rifu. Tak jsme je dali do úschovy k lakýrovy odnaproti, třeba přes noc opraví lak na padácích Honzovy KTM. Nebeskou modř, či svinibrodskou zeleň bude rozhodně mít, tak tady mají totiž nalakované převážně každé v hodové dveře, či vrata.
Cestou jsme ještě zastavili ve starořímském městě Volubilis. Místní výběrčí od nás ale chce za parkování jedné motorky více, než za celý místní autobus a tak jen pár fotek a frčme dál.
Prošli jsme si smrdutý trh, prošmejdili křivolaké uličky starého města a Pavel s Honzou podráždili pár prodejců kaftanů. Poslední keftička a ráno směr Ceuta na trajekt přes Gibraltar.
Neděle, 30.10, 2011 - Okruh okolo Mideltu, hřebík, Honzíkova cesta a místní folklor
Midelt nezklamal. Standardní ubytko v obrovském, snad nikdy ani ze čtvrtiny nenaplněném ubytovacím komplexu, kde vám musí ke klíči od pokoje dát i nákres jak labyrintem chodeb a dvorků s pnoucím se vínem pokoj najít. V noci a ráno byla zima jako obvykle. Sice jsme tentokrát z motorek jinovatku neseškrabávali, ale bylo to tím, že jsme vyjížděli o něco později.
První zastávka byl místní trh. Včera nám bylo řečeno, že od pěti ráno jsou na pořadí ovce, pak kozy, následované osli a nakonec koně. Ani ty koně jsme ale nestihli. Na trhu se již producírovali pochybní prodejci zkamenělin a tretek jako včera. Nejsmutnější byl Honza. Tolik se na oslíka těšil.
Vyjíždíme soutěskou k nám již známému opuštěnému zlatému dolu. Tentokrát chceme ale tuto oblast projet celou. Všechno je na svých místech jako před lety. I stádo koz a jejich pastevec na obvyklém místě. Stejně jako štoly do obou stran kaňonu a zbytky po důlních objektech. Na rozdíl od našich končin tady příslušníci žádných etnik ocelové traverzy a jiné metalické díly nevyřezávají a neodváží. Je ale pravda, že tu ale žádný nápis Arbait Macht Frei při vjezdu do areálu není. Pokračujeme údolím dál a a vjíždíme do města duchů, dříve obývaným dělníky a jejich rodinami. Teď je ale celé město i místní mosque naprosto liduprázdné. Jedinečná příležitosti pro „bezvěrce“ si zejména tuto stavbu prohlédnou zevnitř.
Jedeme dalších 60 km offroad po písčitokamenité vyprahlé pustině, občas přerušené vodním korytem nebo výjezdem do mírného sedla. Je téměř jasno a v dáli jsou vidět zasněžené hřebeny Atlasu. Pohoda. Chceme ještě projet nějaké vybrané soutěsky pod Atlasem, když tu náhle Honzovi při nízkých otáčkách přestává motorka jet. A točit motor ve vysokých otáčkách v kamenitých výjezdech opravdu nejde.
Měníme plán a vracíme se po asfaltu do Mideltu. Cestou se ještě zastavujeme na oběd ve městě Zeida. Kozí kefta byla naprosto úžasná a změna plánu nás nemrzí. Už jsme toho najeli opravdu dost a motorky musí vydržet ještě přibližně 600 km přesunu do Ceuty na trajekt. Vyjíždím tentokrát první a po chvíli na křižovatce čekám na kluky. Nikdo nikde. Vracím se zpět a vidím Jirkovu motorku odstavenou u kamionu s černými horskými kozami. Má zadní pneu propíchlé hřebíkem, na který musel najet hned kousek za restauračkou, nebo spíše ještě před ní.
Hledáme místního pneuodborníka a v jedné uličce nacházíme poměrně slušně vybavenou dílnu. Chlapec je šikovný. Sice se mu duši podařilo zalepit až napodruhý, ale drží to. Jirka vyjednává cenu opravy na 30 DN a téměř k večeru se vracíme do Mideltu. Dáváme si kávu na obvyklém místě. Už se mi několikrát stalo, že mě tu mají za berbera. Jsou to chlapíci vysoké postavy, černých vlasů a lehce zarostlí. Nejsou tak snědí, jako Arabové. Tak si sedím u stolečku a po chvíli ke mně přichází francouzská turistka a ptá se mne, zda bych ji neprodal trochu haše. Vypadala zprvu ne zrovna zavrženíhodně, ale jako smažka moje veškeré sympatie ztratila. Proto ji pobaveně odpovídám česky, že mám haše plný báglík, a jestli chce kilo nebo dvě. Ten její pohled bych vám přál vidět.
Plníme Honzovo přání a jedeme se ještě kozí stezkou podívat na místo, kde se mu před čtyřmi lety tehdy na jeho 1200GS zasekl plyn. Tehdy to skončilo totální frakturou klíční kosti, Honzovou přepravou letecky z Fezu do Frankfurtu a jeho motorky dodávkou na marocké hranice u Ceuty. Zastavujeme na inkriminovaném sítě a Honza chvíli sedí na motorce a nehybně se dívá na cestu v zatáčce, kde se zrakvil. Ale opravdu jen chvilinku. Pak jen řekne: „Tak jedeme, ne?“. Co si myslí je opravdu jen mezi ním, tou zatáčkou a sešroubovanou klíční kostí. Neptáme se.
Poslední běžná údržba motorek. Resetuji ABS, které se mi dnes v písečných úsecích vlivem rozdílných otáček obou kol dostalo do zamrzlého stavu, doplňuji olej a vyrážím sám do města. Zkouším se někde dostat k wifi, abych konečně aktualizoval na webu deníček. Jízda v noci neosvětlenými uličkami je opravdovým zážitkem. Xenony osvětlují cestu způsobem, na který místní domorodci nejsou zvyklí. Buď hned vyklízejí cestu, nebo naopak stojí uprostřed ulice a rozhodují se na jakou stranu se dát. Jedu pomalu.
Večer máme v hotýlku folkloristický. Během dne dorazila skupina asi deseti Američanů, pro které je večer uspořádán kulturní program. Máme za to, že se kuchařky a uklízečky z hotelu převlékly za fatimy, topič popadl gajgle, pingl buben a udiveným Američanům, natáčejícím na všechna svá záznamová zařízení veškeré dění, předvádějí směsici arabských a berberských rytmů. Jsou hotoví. Tedy ti Američani. Pro ně to musí být podle jejich reakcí po Díkůvzdání největší letošní atrakcí.
My sedíme, pijeme již čtvrtou láhev výborného marockého vína a čekáme až ten bengál skončí.
Sobota 29.10. 3 v 1 III.
Tak je to tu. Na tento okamžik jsem čekal celé 4 roky, až se znovu potkám s berberem v hotelu v Mideltu, který mě minule se zlomenou klíční kostí odvezl na letiště o Fezu a já měl u okénka jen jedno přání, letět do Evropy. Ale od začátku.
Ráno chlapce lehce budím o hodinu dříve než je obvyklé. Máme před sebou přesun asi 300 km, více offroud než asfalt, tak ať vše dnes zvládneme. Jenže ouha, na sedle motorek je námraza, tak tedy ještě tak 2 hoďky čekáme, až se trochu oteplí. Na stroje a vzhůru do Mideltu,
Jenže jsme ujeli již asi 100 km a zatím samý asfalt. Pak se dostáváme do údolí jedné říčky a tam to začíná být opravdu zajímavé. Voda odstraňuje postupně vše, co tu člověk vystavěl: asfalt, betonové valy, kamenné valy. Místy je vidět, že to, po čem jedeme, je jen asfalt bez podloží. V jedné vesničce projíždím jako první a chlapci se baví tím, že po mně hodí asi 5 kamenů zároveň, okamžitě stavím a oni se rozutečou jako hejno holubů. Stavím za vesnicí a říkám dojíždějícím klukům, že jim dělám hezkou cestu, když veškerou dělovou salvu chytím já. Jirka má však také příběh. Chtěl fotit průjezd vesnicí a děti mu zezadu odcizili náhradní duše. Je na ně mírně nahněván, neboť jim dal ještě malinko bonbónů a chtěl pro ně vše nej. Teď slyším, jak si v přilbě říká, jen vy smradi ke mně ještě přijďte a nakopu vás všechny do pr.....
Stále samý asfalt, do Mideltu je asi jen 50 km, a tu najdeme v jedné ze zatáček malé koryto říčky, přes kterou vede cesta. Konečně jsme se dočkali. Za dva km potkáváme v protisměru Portugalce, že prý je to dost hard offroad a neví zda některým místem projedeme. Prý byla velká voda a část strání vzala i s cestou.
Jedeme asi 25 km po krásné cestičce, která se hodně točí kolem skal a tu náhle to přišlo, vjedeme do koryta plného velkých kamení. Překonáváme Portugalci avizovaný hardcore a já si děkuji za koupi KTM, která vše překonává za mně. Pak je hodně vysoký výjezd, v kterém Jirka odmítá s Afrikou zastavit. Se slovy: „Já nemůžu“ mizí za horizont.
Překonáváme sedlo ve výši 2930 a již se nám naskytuje krásný pohled na okolí Mideltu. Samá rovina a dokola pohoří. Sjezd byl také zajímavý, místy se dalo jet jen na jedna ve stoje a brzdit i očima. Dojíždíme k našemu oblíbenému hotelu, Jirka nastupuje s naší oblíbenou cenou za ubytování a stravu a opět uspěl. Jedeme si dát kafé olé do města a okamžitě se k nám stěhují všichni prodejci zkamenělin a další možné veteše. Jirka, lidumil, se dává s jedním do hovoru a je z toho návštěva jeho obchodu. Já odmítám jít dovnitř, hlídám motorky a najednou vidím zase chlapce, jak upalují z obchůdku s tím, že zase narazili na vykutáleného Araba. Tak rychle nasedat a hurá do našeho oblíbeného hotelu na lahvinku červeného. Mají ho. To bylo to první, na co jsme se ptali při příjezdu.
Honza
Pátek 28.10. Dvě soutěsky
Ráno jak vymalované. Na teploměru +2C, obloha jasná, vrcholky okolních hor čerstvě zasněženy a Honza už jí má taky. Vítej v klubu Jene. Již tedy snídáme Ercefuryl všichni. Promrzlá Afrička nechce udržet volnoběh studeného startu ani na sytič. No není divu, přespali jsme ve 2200 m.n.m.
Dnes máme v plánu projet soutěsky Gordes de Dades a Gordes De Todra. Po asi 50 km asfaltu najíždíme na kamenitou pistu, kterou vyjedeme až do výšky 2950 m.n.m. kde se trochu koulujeme. Pak začínáme klesat do soutěsky Dadés, které je asi 60 km dlouhá.
Údolím v jakoby kosmické krajině teče řeka Dades, kolem které jsou ve výšce 1800 m.n.m. ovocné stromy a políčka se zeleninou. Do soutěsky se spouštíme po silnici jak v Italských passech (tedy tak namotanou), ale s Marockým asfaltem a oslíky. V některých úsecích je šířka soutěsky jen několik desítek metrů, uzavřená několikasetmetrovými skalními stěnami, někdy se zase rozevře do širokého údolí, ve kterém jsou políčka.
V Bomale Dadés otáčíme na východ směrem k další a asi v Maroku nejznámější soutěsce Todra. Před vjezdem do města na začátku přejezdu k soutěsce Pavel zastavuje u policejní hlídky s měkkou přední gumou. Pokoušíme se dofouknou kolo kompresorem, pak aplikujeme antipich a jedeme tankovat. Na benzínce během tankování mne pobaví malý čmoudík, který se mi neodbytně pokouší za úplatu vyčistit boty. Chápu, že jsem pro něj vynikající potenciální klient, neboť po včerejších bahenních koupelím je mám jak prase. Až když ho pošlu důrazně do hajzlu a ukážu mu úplně zabahněnou motorku tak snad pochopil, že to jsou motocross boots a ztratí se.
Vjíždíme do Todry. Připomíná to tu Karlštej. Spousty stánků se šamcajkem, fronty aut a všelijakých café berber a tajine restaurant. Ještě že jsme tady pozdě odpoledne, protože jinak to tu musí být masakr. Todra je kratší a užší než Dadés. Rostou tu palmy, ale řeka teče jen v první časti, pak už je jen vyschlé koryto. Osobně se mí více líbila Dadés, ale určitě stojí za projetí obě dvě. Pokračujeme skrz soutěsku na sever do Atlasu a kolem páté hodiny si vybíráme ubytování v super kasbachu s véčou i snídaní. Pavlova přední guma je zase měkká a tak se rozhodujeme vrazit do ní duši. Jaké bylo překvapení, když zjišťujeme, že v bezdušové pneumatice už duše byla, a cvaklá při nazouvání, nebo to byla snad skrytá vada duše? No jistě se to Pavel dozví jistě až doma v pneuservisu servisu, kde si nechal pneu přezout :))).
Jirka
Čtvrtek, 27.10.2011 – Neprašný offroad
Vychází slunce a já pomalu vylézám ze stanu v horském sedle v oblasti La Cathedrale. Tábořiště jsme udělali včera k večeru dost narychlo. Po západu slunce je tu tma daleko dříve než v našich zeměpisných šířkách.
Kluci ještě spějí a já si po ránu užívám několik zásadních pozitiv. 1. po večerním prudkém a nenadálém průjmu dnes ani památky. Kombinace šesti antisratetik s Ballantinkou opravdu zabrala. 2. je den je jako vymalovaný, slunce svítí i když na obzoru se objevují mraky. 3. z motorky mi dnes nic neodpadlo a včera vyklepaná klapka pravého vstřiku po opravě už nevyklepána. 4. ačkoliv je v okolí několik pasteveckých doupátek, dosud nás ze zdvořilosti žádný domorodec nenavštívil a nedomáhá se bakšiše za virtuální hlídání motorek, jako tomu bylo v předešlém ubytku.
Dáváme kávu, chleba se sýrem, balíme stany, totálně zvlhlé rosou, a připravujeme vše k odjezdu. Slunce už nesvítí. Chceme offroadovými cestami přejet opět Vysoký Atlas, tentokrát ze severu na jih. Po přejetí prvního sedla se najednou obloha totálně zatahuje a po chvíli začíná lejt. Dlužno podotknout, že to tak bude po celý den. Vlastě ne. Od výšky 2200 m.n.m. navíc vjíždíme do mraků, lejt nepřestává a jak jsme nad hranicí 2500 m.n.m, klesá teplota po 5C. Dnes je to opravdová adventura.
Vjíždíme do vesnice El Had a asfalt končí. Je nám divné, že tu z aut přenášejí vše na osly a muly. Nedbáme a po stezce proti proudu rozvodněné řeky vyrážíme dál. Když míjíme několikátou oslí karavanu s nákladem, tak podle opakující se gestikulace oslovodů nám dochází, že po této kozí stezce do hor s naloženými motorkami opravdu ne.
Vracíme se zpět a po stejné cestě stoupáme do výšek nad 2500 nmn, což Honzovi nedělá dobře. Ne tedy ta výška, ale jeho nepromokavý obleček se ukázal zase ne tak nepromokavým a Jirkovi goratexové rukavice už goratexově nefungujou. Podle doporučení domorodce odbočujeme z asfaltu a jedeme bahnitým offroadem za čím dál tím vydatnějšího deště do tentokrát jiného údolí. Projíždíme kompletně zabahněnými vesničkami, kde v tomto dešti makají jen ženský. Chlapi zevlují kvůli dešti v prostředí svých obýváků a sledují, jak jim hliněnou střechou protejká voda. Ženský ženou ovce, kozy a krávy, nosí dřevo na otop a začínají opravovat i prosakující střechy. A pak jsou tu ještě všudypřítomné děti, které přibíhají k nám a mávají. Naštěstí tu po nás neházejí šutry, jako v Libyi.
Je opravdu kosa. Projíždíme po totálně rozbahněné cestě už kolikátý průsmyk a začíná nám být jasno, že do plánovaného cíle dnešní etapy opravdu nedojedeme. Je fakt kosa a leje čím dál tím víc. Rozhodnutí o změně plánu finálně padne, když místo po cestě z dalšího průsmyku projíždíme rozvodněnou řekou řinoucí se do údolí. Tak ještě jednou do výšky 2600 mnm, kde je teplota 3,5C, a pak okolo jezera Lac Tislit do města Ilmilchil. Boucháme na dveře prvního hotelu Kazbach, který je v uveden i v navigaci. Nikdo ale neotvírá a tak jedeme k nedaleké pumpě pro informace o ubytování. Pumpař nám dává čaj a telefonem shání provozního z Kazbachu. Sundávám promočené rukavice a ruce se mi zimou třesou tak, že nemohu ani napít nabídnutého čaje. Abych to nějak vyřešil, navlíkám si opět na promrzlé ruce mokré rukavice a vyrážím do městečka hledat ubytko. Mezitím však Jirka domlouvá cenu 600 DN i s večeří a se snídaní v Kazbachu. Je tu taky v hale velký krb, kde sušíme všechno mokré.
Dnes to stálo opravdu za to. Ne, že by to nebylo špatné. Offroadová cesta Velkým Atlasem je naprosto kouzelná. Ale nesmí lejt, být mlha a téměř mrznout.
Ale všechno nakonec dobré. Motorky fungovaly, nikdo z nás to na rozbahněné cestě nepoložil a tajine k večeři je docela chutný. Jen zásoby z oddělení s omezeným přístupem docházejí rychleji, než jsme očekávali. Je fakt kosa. Venku už mrzne.
Středa, 26.10.2011 – 3 v 1 II
Spíme v hotelu na náměstí, kde je také konečná všech autobusů. Po snídani, kterou dáváme přímo u vjezdu z autobusáku a po zabalení, nasedáme a odjíždíme dalším dobrodružstvím. Jenže hned u hotelu Jirkovi necouvá Afrička, po důkladné prohlídce nachází část kurtičky namotané na zadním kole, co se jí chudák včera nahledal. Po dalším pár metrech Pavlovi začíná kašlat BMW, nejsem odborník, popíše Pavel sám. (Tak tedy: klapka pravého vstřiku klapala tak dlouho, až se úplně vyklepala a klapat tak přestala. Po vyříznutí závitu v místní dílně a zalepení šroubku Klapka už tolik neklape, hlavně se nevyklepává a doufám, že bude úspěšně klapat dalších 100 000 km – pozn. Pavel.)
Trochu času u místní pumpy, kde čekáme na opravu si zpestříme mátovým čajem a dovídáme se neskutečnou cenu. Měli jsme za to, že běžná cena je 5 DN, ale zde platíme za 3 porce pouze 3 DN, ještě se musíme hodně učit, ale pardon opravuji, ještě musíme hodně cestovat, abychom vše znali a poznali.
Konečně jedeme i s malým zdržením. Ještě po cestě nakupujeme zásoby, dnes bude spaní ve vlastním. Cestou vidíme neskutečné příběhy, jak stará paní žene oslíka s nákladem do kopce a aby mohla kopec také vyjít, drží se ho za ocas, ať to má ještě těžší. Jinde zase vychází celé příbuzenstvo z nemocnice, asi byl někdo z nich u doktora na kontrole. Zde to totiž chodí tak, že pokud jde do nemocnice někdo z příbuzenstva, doprovází ho pokud možno všichni, kdo zrovna se postaví, zažili jsem to minule při mé návštěvě. Ještě jsem zapomněl podotknout, že se všichni nejdříve s doktorem musí pozdravit podáním ruky a polibkem na obě tváře.
Dále po cestě sleduji ženu, jak z domu sotva leze po čtyřech, ale tato situace trvá jen do té doby, co si uváže šátek kolem krku, pak se narovná a na zádech má uvázané malé dítě. Projíždíme krásná místa La Cathedrale, nejhezčí začíná být cesta kde skončil asfalt, tu si užíváme až do doby, co nás Pavel nekompromisně zastavuje a utíká rychlým krokem od své motorky. Tato situace se opakuje ještě několikráte, tak proto stavíme na hezkém kopečku nad vesnicí, rozděláváme s Jirkou oheň a Pavel znovu s...... a s....
Honza
Úterý, 25.10.2011 – Haut Atlas
Tak jsme včera večer museli omládnout minimálně o několik let, jak jsme se nachechtali. Sledovali jsme v TV jemenskou hudební stanici s hitparádpou klipů. Už teď je jasné, že pokud chce někdo uspět na arabské hudební scéně, tak v klipu musí být zamilovaná blonďatá Arabka, zmalovaná, nezahalená, v svatebních šatech či minisukni nebo růžových kozačkách a prapodivný seladon jakéhokoliv věku s luxusním BMW. Mezi těmito hlavními postavami režisér dílka, který je spolu s kamerou, produkčním, maskérem a dalším uveden v titulkách po ukončení produkce, vždy rozehraje známé má mne rád(a) nemá mne rád(a). Přesně jako ze života, který je k vidění na ulicích.
Ráno neprší, hurá. Při obouvání bot si Pavel vetknul do prstu nohy kuchyňský nůž, který se z nevysvětlitelných důvodů dostal do jeho pravé Sidi. Vyrážíme z kempu směrem Vysoký Atlas. Vracíme se k Agadiru, který tentokrát míjíme po obchvatu, plného kruhových objezdů. Na některých objezdech je provoz řízen místní policií. Už toto počínání je zcela nesmyslné, ale oni jsou schopni i při nepříliš hustém provozu kruháč totálně ucpat. Po asi dvou stech kilometrech opouštíme hlavní tah a odbočujeme na sever na průjezd přes pohoří Atlasu směrem na Marakech přes sedlo Tizi n Test. Cesta je sice asfaltová, ale velmi rozbitá a občas s rozbahněnými úseky po včerejším dešti. Asi v 1 650 m n.m. zastavujeme na odpolední kafe. Než si objednáme a uděláme nějaké foto z terasy hospody padne mlha. Vypijeme kafe s horskou přirážkou, a razíme do mraků. Viditelnost je tak na 20 m, kolem rozmlácený cesty žádná svodidle a pro zpestření se občas na cestě vyskytuje stádo koz. Sedlo je ve výšce asi 2100 m.n.m., kde se najednou mlha rozplyne a severní část pohoří je zalitá sluncem. Silnice padá dolů údolím horské řeky. Okolní hory jsou více 4 000 m vysoké a je na nich sníh a dole v údolí rostou palmy a kaktusy se zralými opunciemi.
Po cca 120 km přijíždíme na nížinu před Marakeší a směřujme dále na západ. Původně jsme chtěli spát u přehrady, ale tam nenacházíme žádné ubytko. Po poradě s místním Palyzou jedeme už za tmy do 30 km vzdáleného města, kde nacházíme doporučený hotel. Najeli jsme dnes bez mála 500km, ale všichni se shodujeme, že to byla krásná etapa.
Jirka
Pondělí, 24.10.2011 – „Chčije a chčije“
Konečně jsem se dnes vyspal. Minulou noc v Tatě jsem spal v předpokoji na čalouněné pryčně pro vozku, připomínající svým geometrickým uspořádáním otočený lodní kýl, zatím co kluci spokojeně chrupali ve zvukově odděleném dvoulůžáku i s okny. V půl druhý jsem to už nevydržel a pokusil se spát na židli venku. Ale to taky nebylo ono, zvláště, když začalo pršet. Proto jsem dnes velmi ocenil, že mohu spát na posteli, která si svůj název opravdu zaslouží.
Snídáme kousek u moře a před námi ční z moře skalní útvar, připomínající ponorka. Včera večer se tam po pláži dalo dojí, dnes ráno je příliv a ponorky z moře vystupuje jen část trupu a velitelský můstek. Kluci sedí na terase, čekaje na snídani. Startuji motorku a vyrážím ke skalnaté bráně na konci pláže. Trénink v dunách se velmi hodil a tak k úžasu okolních mávajících domorodců jedu po písečné pláži na čtyřku a plným plynem. Je to ne jedna skalnatá brána, ale hned tři a za sebou srovnané podle velikosti. Otáčím se u té poslední a v písku vykružuji kolečko. Nejsou tu už ani stopy od domorodců. Fotím a cestou zpět se pokouším natočit i video.
Máme místní klasickou snídani: káva, plackový chleb, vejce, fíkový džem a med. Dnešní etapa bude krátká a silniční, neb v týmu zvítězil návrh zůstat ještě jeden den u moře a další noc strávit více na severu a do hor jet až zítra. Pozitivní na tomto návrhu bylo, že jsme mohli v obchoďáku na předměstí Agadiru doplnit zásoby. Mají tu i oddělení s omezeným přístupem. Jsou zde v regálech takové nepostradatelné exponáty, jako Bacardi, Ballantines či Campari. Tomu se opravdu nedá odolat. Sice kluci při placení s těmito exponáty vypadají mezi ostatními muslimy trochu nezvykle, ale nakonec zdárně končí tyto exponáty na našich motorkách.
Jedeme okolo moře a po pár km je před námi totálně temno. Vjíždíme do tak hustého deště, že i jinak neteční zevlující domorodci mužského pohlaví odcházejí do útrob svých kamenných domů. A to je co říct. A od té doby pořád leje a leje. Už asi více jak 6 hodin a nevypadá, že by to mělo přestat. Naštěstí se nám podařilo najít dobré ubytko. Máme pro sebe docela útulnou chatu se třemi ložnicemi, kuchyňkou a koupelkou. Spravujeme kabel od navigace, v nedalekém obchodě nakupujeme ingredience k večeři a společně s exponáty z oddělení s omezeným přístupem nás čeká docela přejemný večer. Už začínáme pomalu rozumět i arabštině v satelitní televizi. Respektive při ztlumeném zvuku Jirka s Honzou odezírají z tváří arabských herců i hlasatelů a bravurně interpretují sdělení. Zrovna teď sjíždějí jemenskou hitparádu. Je to síla
Pokud přestane lejt tak zítra snad opravdu do hor vyjedeme.
Neděle, 23.10.2011 – Z Taty k Atlantiku
Ráno opět balení a dnešní trasa bude celá po asfaltu, Pavel však nabyl přesvědčení, že nějaký ten offroud se možná cestou najde. První ještě natankovat. Jen vybrat z dvojice naproti sobě stojících pump firmy Total tu správnou. Dlužno dodat, že desítky km daleko v okolí žádné jiné benzínky nejsou.
Asfalt si užíváme až až. Kolem je vidět jen samé kamení a koryta řek. Je zvláštní, jak si tu poradili s opravami mostů. Raději žádné nepostavili a jen na vozovku dali cedule pozor nerovná vozovka, jeďte 40 km korytem řeky. Pak dojíždíme k přejezdu řeky, kde proud vody vzal celý nájezd včetně asfaltu a zůstala jen 5 m. Hrana. Nájezd byl tedy uměle vytvořen kousek po proudu. Neumím si představit, co se zde odehrává, když tu voda teče.
Projíždíme malou vesničkou a zastavujeme na čaj, u barového pultu si všímám, že starý zkušený stařec si pochutnává na vajíčkách z pánve, žádám si toto 2x, Jirka prý nebude, má svých problémů dost. Pánev se skládá z rozvařených rajčat a na nich leží jedno vejce. Moc dobré a hlavně se to vše podává bez příboru. Takže si beru vzor ze starce a opravdu si pochutnávám.
Ihned na konci vesnice končí asfalt a hledáme výjezd. Musíme přes koryta, která tu voda vymlela a přes zahrádkářskou kolonii.Na navigaci je značena cesta více nalevo, ale Pavel přišel s tím, že má intuici a vede nás hodně doprava, kde najíždíme na asfaltku a pokračujeme k cíli dnešní etapy na pobřeží Atlantického oceánu. Po cestě ještě vidíme u silnice mrtvé divoké osly a vzpomínám na Libyi, kde měli alespoň cedule pozor velbloud ve vozovce, zde by se také něco takového hodilo.
Na pumpě Pavlovi říkám, že ho podezřívám z toho, že při večerním hraní si s počítačem na internetu si na mapách vždy další cestu řádně nastuduje a pak i bez navigace je schopen nás dovézt k cíli.
Jsme u oceánu, ubytujeme se přímo na pláži, k večeři si kluci dávají grilovanou rybu, ale ta je!
Honza
Sobota, 22.10.2011 – Bouře na jezeře Iriki
V půl osmé ráno se hrneme na snídani do hotelového restaurantu, ale jsme vykázáni na terasu k bazénu, kde je prostřený stolek pro 3 osoby. V celém hotelu jsme zůstali sami. Tak to hoši asi pravděpodobně odpoledne zavřou.
Dnes jsme rychle sbalení, zejména někteří až neobvykle, a už před devátou vyjíždíme směr jih. Nad námi je zatažená obloha, občas spadne pár kapek. Dvacet km před Mhamidem, sjíždíme z asfaltu na pistu západním směrem k oáze na jezeru Iriki. Mám trochu staženo, když vidím černou oblohu a louže kolem cesty. Recepční, když jsme odjížděli, tak doporučoval zeptat se místní Gendarmerie Royal, jaká je situace na cestě, neboť v horách prý určitě pršelo a tím se mohou naplnit jinak vyschlá vádí a my bychom si mohli na jezeře Iriki tak leda pouštět lodičky a do Taty jet po asfaltu.
Je to v pohodě, na jezeře to opět dokonale práší. Dno, po kterém jedem, je buď úplně rovná písčitá plocha s občas vysypanou Tatrou písku a hlubokými kolejemi a nebo kamenité kopíčky. U jedné hromady potkáme místního babetistu, kterému došel benzín. Dám mu asi litr, to mu bude stačit na těch 30 km k benzínce.
Po 80 km dorážíme k opuštěné oáze uprostřed jezera. Pokračujeme naplánovanou trasou směrem na Tatu, ale po asi 10 km těch Tatar písku vysypali trochu víc, takže se hned po vyhrabání všech tří motorek obracíme zpět k oáze a volíme jinou, severnější trasu směrem na Foum Zguid. Drncáme po kamenité pistě několik desítek km. Je to hrozný opruz a tak volíme raději vyjeté koleje po okraji dunového pole. V dáli před námi je uplně černá obloha, občas zahlídneme blesk a pravděpodobně prší. Zastavujeme na mírně hysterickou poradu co dál. Je jasné, že v případě bouře nemůžeme zůstat na jezeře, jednak z důvodu možného rozbahnění, ale hlavně z důvodu rizika zásahu bleskem. Rozhodujeme se chvíli vyčkat, kterým směrem se bouřkové mraky poženou, a pak se dát na úprk z jezera opačným směrem. Při čekání a provádění meteorologického pozorování nás Pavel instruuje, jak ho máme oživovat při případném zásahu bleskem. Naštěstí se bouře žene jiným směrem, než je naše trasa, takže jediné vlny na jezeře Iriki jsem zanechal já, když jsem rozvlnil vyjeté pískové koleje svým držkopádem.
Dojíždíme do Foum Zguit, kde najíždíme na asfaltku do 130 km vzdálené Taty. Honza opět dojíždí do konce etapy na výpary a bez velkého hledání bereme první slušný hotel.
Jirka
Pátek, 21.10.2011 – Motosanitární den aneb co se zatím do deníčku nevešlo
Zhruba třetinu cesty máme za sebou a zejména po včerejší náročné etapě z Merzougy do Zagory prý je nárok na den odpočinku. Přiznám se, že jsem původně chtěl hned dnes pokračovat dál přes jezero Iriki na Tatu, ale vnímavě jsem zaregistroval ve zbytku týmu náznak začínající stávkové pohotovosti.
A tak zůstáváme ve stejném hotelu s bazénem v Zagoře jako minule rovnou dvě noci. Popravdě jsem i já rád. Včera to byla docela zabíračka a další etapa do Taty má 368 km z větší části offroadem. Dnešek věnujeme praní trik, trenek, ponožek i filtrů, kontrole všech dalších náplní a částí jak u nás, tak u motorek. Vše vypadá naprosto v pohodě. Kupodivu ty docela náročné úseky v písku feš-feš, hupy přes vyschlá koryta občasně tekoucích říček i kamenité kozí stezky přes skalnaté hřebeny nezanechaly na našich motorkách tentokrát žádné velké zřetelné stopy. Asi i proto, že na nich pro jistotu asi není nic, co by mohlo upadnout. Jako třeba u mne originální plexi, topcase, tankvak,.... Před odjezdem jsem opět namontoval Desierto 2, vzal si jen dvě postranní brašny a rolku a to je vše pevně přikurtováno. Ani Honza s Jirkou na motorkách naštěstí nic zbytečného nemají.
Jirka čistě náhodou při směně peněz v bance v Zagoře potkal našeho dobrého známého, mechanika ze servisu Garage Zagora. Ano, tam kde se tradičně opravují motorky českých cestovatelů, které nezvládají nástrahy a náročnost pouštních cest. Naposledy, co vím, to bylo kompletní rozborka a sborka kardanu u 1200GSA spojená s výměnou kříže, vaření utrženého držáku kokpitu u 1200GS atd,.... Tentokrát jedeme do jejich dílny jen více méně poklábosit. Chlapcům se zřejmě daří. K původní malé dílně přidali ještě jednu daleko prostornější v téže ulici o kus dál a mají ji i viditelně lépe vybavenu. Tak si alespoň kupujeme novou zadní duši, kluci si nechávají spravit blinkry a pak mám motorky ještě ostříkají vodou. Takhle čistou jsem ji neměl snad několik let. Zítra ale opět dostane v poušti holka cestovatelskou patinu.
Přemýšlím, co se od naší minulé návštěvy před čtyřmi lety změnilo. Já s Jirkou jedeme na stejných motorkách a Honza vyměnil 1200GS za LC8. Předcházející výpravy nás naučili výrazně snížit počet a hlavně objem věcí, které sebou vezeme a zaměřit se opravdu jen na to, co je potřebné. Z náhradních dílů jsou to hlavně pneu a náhradní duše (3 kusy, pro každý rozměr jedna), dále pak kompresor, montpáky, tejpy, lepení, kurty,... Máme jednu společnou velkou úrazovou a medikamentózní lékárnu, nezbytné motooblečení a minimum osobních věcí. U mě nejvíce objemu v rolce zabírá stan, karimatka a spacák a pak ešus s vařičem a plynová bomba. Tohle všechno bych teoreticky tahat sebou vůbec nemusel, ale shodli jsme se na tom, že to jako prevenci nakonec vezmu. Ono uvíznout někde v poušti na noc bez této výbavy by bylo dost nepříjemné.
Mám taky pocit, že jsme po těch 4 letech více disciplinovanější, nebo možná kluci už disciplinovaní byli a ta změna je jen u mne. Ztratit se v poušti je otázkou okamžiku. Stačí třeba omylem vyrazit za prachovým oblakem od dojížděného auta, které ale jede po jiné trase a problém je tady. Pak nevíte, jestli kolegové, co jeli před vámi, jsou vpředu, anebo vzadu. Proto se neustále hlídáme. Kvůli prachu nejdeme třeba úplně stejnou stopu, ale musíme se neustále vzájemně vidět. A pokud se nějakou dobu nevidíme, okamžitě ten první na nějakém vyvýšeném místě zastavuje. I při dodržování těchto principů se dá jet docela svižně. Jako příklad nedodržování těchto pravidel byla výprava 4 motorkářů z Čech, které jsme náhodou potkali před Merzougou. Dokud tam byla asfaltka, tak jeli spořádaně za sebou. Pak ale začala pista s pískovými přejezdy a během pěti minut se poztráceli všude možně. Slunce pomalu zapadalo a nezbylo, než se rychle domluvit na pravidlech a v uspořádané koloně dojet do Merzougy. I tak se některým z nich podařilo z ničeho nic odbočit a jet jinudy. Jirka celou kolonu
podle navigace vedl a my s Honzou jsme si připadali jako ovčáčtí psy, kteří se putující stádo snaží udržet pohromadě. Nakonec jsme do Merzougy dojeli beze ztrát. Kluci to zapíchli u nejbližšího kempu a my jeli do našeho oblíbeného hotýlku. Jen doufám, že se někde nepoztrácejí následující dni.
Tak to bylo drobné zamyšlení pro Vás doma. Teď je sobota 7:00 ráno místního času a za hoďku vyrážíme do Taty.
Čtvrtek, 20.10.2011 – 3 v 1
Tento typ kávy mám docela rád, ale v našem případě to znamená, že když se něco má během dne stát, tak to musí být celkem 3x.
Jedeme z hotelu Merzouga do cílové stanice Zagora. Cesta má celkem 280 km, samá pista s nádechem písku a také trochu toho vádí. Minule jsem tuto trasu jeli 2 dny, letos se snažíme vše ujet od slunka do slunka. Jedeme letos kolem stolové hory a dále za horami po trase, kde jezdí domorodci.
Cesta ubíhá celkem hezky, kolem oběda dáváme ve vesnici čaj s kolou, kde jsme minule jedli vajíčka. Obdivujeme místního šamana v bílém pyžamu, který má svůj život tak vymakaný, že při celodenním zevlingu pod loket sundává pantofli, aby neměl otlaky jako jeho velbloud, a studuje mobil, který zřejmě zde odhodil neznámý turista. Čeká, až mu zde místní operátor vystaví uprostřed pouště vysílač, protože on již mobil má a neustále tedy kontroluje, zda jež není signál.
Tak my tedy zase vzhůru ke strojům. Za pár kilometrů však Jirkovi přestává Africa jet. Po průjezdu pískem feš-feš mu začala totálně prokluzovat spojka. Zastavujeme u zkrachovalého aubergu, že dáme spojce trochu oddychu. Divíme se, že zde mohl někdo vůbec začít podnikat, když za celý den jsme potkali jen 6 náklaďáků s kamením a to ještě na začátku cesty, ale i ti se nám zdáli podezřelí. Jeli totiž strašně pomalu, potichu a netroubili, jako všechny ostatní auta ve městě. Prostě jsme usoudili, že pašují kámen z pouště, ale kam jsme již neřešili.
Sedíme ve stínu a dáváme tedy spojce pohov. Jirka při obhlídce jistil, že si potřebuje vypálit pár bradavic a proto bude na žhavé Afričce povolovat šroubek na spojkovém lanku. Přidal se i Pavel a s hlasitými pokřiky si pár bradavic vypálili, ale také odstranili problém a Jiřík již jezdí jako za mlada.
Jedeme koryto vyschlého řečiště plného písku feš-feš. Minule tu uvízlo i naše doprovodné vozidlo, dnes vše přejíždíme s nadhledem zdatných cestovatelů a to i na rozdíl od minule i plně naloženi. Na další cestě v dunkách se někteří z nás seznamují osobně s pískem, jako do bavlnky.
Jedeme poslední úsek kolem armádní hlídky u studně a vzhůru do kamenitých kopců, které je potřeba zdolat a pak již nic nebrání hladkému dojezdu do Zagory. Na tento úsek speciálně vezeme každý duši a náhradní gumu, pro případ proražení. Jedeme skalnatým krpálem, které připomíná Staré zámecké schody na Hrad a tu já stojím se sundaným zadkem (zadní pneu, jen pro přátele a nezasvěcené - zadek mi zůstal nandaný). Takový pech jako mám já, se jen tak nevidí. Na cestě do Mongolska na dálnici chytím na Ukrajině podkovářský hřeb a zde v totálním kamení chytím hřebík. No prostě, kdo umí.....Výměna duše a pak již vzhůru na Zagoru.
Jenže ještě není všemu konec, protože když se něco stane, musí to být vždy 3x. Jedeme již hodně za šera, celý den offroud a spotřeba mé KTM990 při jejím výkonu je o trochu větší než u ostatních. Takže mi začíná cukat moto, stavím a Jirka mi dává jeho českou zásobu 1,7 litru na posledních 37 km. Po dojezdu pak vyprávím, jak jsem na GPS sledoval dojezdové km do města a i očima tlačil moto k cíli. On totiž poslední úsek z Tagounite do Zagory je opravdu po silnici, která je tu úplně nová. Do našeho oblíbeného hotelu nastupujeme připraveni s naší vyjednávací maximální cenou 150 DN na osobu, ale personál nás ubezpečil, že naše cena není nejlepší a stanovil ji na 350 DN na 3 osoby. Spíme dvě noci.
Honza
Středa, 19.10.2011 – Proč je dobré vozit a lepit cestou samolepky
Vyrážíme z Missouru za mírného deště. Alespoň to nebude prášit. Prášilo to 80 km, až do prvního asfaltu. Pavlovi včera zemřela navigace a je z toho chudák celý špatný. Výprava prý ale není ohrožena, tvrdil. No nejsem si tak jist. Takže buď povedu expedici já, jenž se s navigací každý rok před nějakou cestou vzájemně seznamujeme, a nebo Honza, který se s navigací zná perfektně, ale bohužel na ní bez brýlí nevidí, a nejlépe se orientuje v okolí Irkutsku.
Dnešek jsem tedy vedl já. Pokoušel jsem se Pavla přesvědčit, ať jede uprostřed mezi námi. Motivačně jsem mu za to slíbil, že mu každý večer půjčím mou GPS na hraní, ale stále trval na tom, že pojede poslední. Bude to prý jistit od zadu xenonama. Byl velmi sveřepý. Trasa vedla hlinito-kamenitou pistou a vystoupala až do 1.800 m.n.m. Tam už to byla spíš rozbíječka na kamení. Jedeme opatrně, nechápu jak tady Dakaristi můžou jet tu svojí palbu. Po cca 3 hodinách jsme konečně dorazili do města Tissanit a nesledujíce pokynů muezina jdeme na kafe a těšíme se na asfalt až do Erfoudu.
Tak opět žádný asfalt. Následuje dalších 60 km písčito-kamenité pisty. Cestou potkáváme odstavené tři Xchalenge z Hamburku. Řeší palivovou pumpu. Postojíme, poradíme, doporučíme a už zase vrči :)). Konektor je ale vlhký od benzínu. Přišli na to sami, ale byli jsme alespoň morální oporou. Mažem dál. Pavel znovu přivazuje kurtou utrženou boční brašny a pak už konečně asfalt do Erfoudu. Tam potkáváme 4 motorky z Čech a jedeme společně do Merzougy. Cestou ještě připojíme do karavany jednoho bezradného Belgičana s holčinou na LC8. Ve vsi zastavuji a čumím do GPS kudy do hotýlku. V tu chvíli je u mě Arab na mopedu a hned jestli mám nějaký problém. Good price of hotel, my friend....Chci ho poslat do prdele, ale než se nadechnu, spustí anglicky že poznává mojí samolepku Maroko 2007, co mám na kokpitu a že zná Milana a Tomáše. Ukázalo se, že je z hotelu, kam máme namířeno a kde jsme spali před 4-mi lety a vylepili mu tu samolepku na recepci. Tímto zdravím Mildu H. a Tomáše K., známé to postavy nejen v arabském světě. Bolí mně v krku a břicho. Těším se na slivovici.
Jirka
Úterý, 18.10.2011 – Na policejní stanici
Ráno si dáváme k snídani placky a kávu. Obojí výborné. Motorky v garáži byly kupodivu na svém místě tak vyrážíme na druhou etapu v pohoří Rif. Odbočujeme z hlavní silnice a očekáváme horský offroad. Je tu ale asfaltka. Úplně nová. Alespoň nám to rychleji pojede. Offroadu si myslím užijeme ještě více než dost.
Vjíždíme do městečka, kde jako obvykle mají místní policajti svoji dopravní hlídku. Normálně nás vždy, na rozdíl od místních, nechávají projet. Je to úplně poprvé, co nás policejní hlídka staví. K našemu překvapení nás odvádějí do nedaleké policejní služebny. Hlavou se mi honí zdokumentované příběhy o tom, jak vám v hotelu do věcí, či na parkovišti do auta, přibalí hrudku hašiše a dotyčný pak za ohlášení od policie obdrží odměnu za upozornění.
Naštěstí je to jen běžná kontrola. Vedou nás přímo do kanceláře velitele, Je to statný padesátník s mohutným knírem a Francouzsky nám vysvětluje, že je to běžná kontrola a žádný problém není. Poté, co nakreslíme na papír stručnou mapu Evropy s místem, kde je Praha a ČR a že nejsme bývalá Jugoslávie, tak se k nám místní královská policie chová obzvlášť zdvořile. Příslušníci nižších hodností vše zapisují (pasy, techničáky,...), zatímco my se zdvořilostně bavíme s velitelem. Na závěr mu dáváme samolepku naší výpravy a po necelé hodině se loučíme. Policajti nám salutují a my pokračujeme dál.
Jedeme přes Tazu a Guercif do Missouru. Původně jsem to chtěli vzít offroadem, ale je pozdě a nestihli bychom to do světla dorazit. I tak to bylo fajn. Dnes jsme dali přes 450 km a to jsme si cestou dávali dvakrát kávu a k pozdnímu obědu tažín se skopovým masem.
Hotýlek v Missouru je fajn. Cena obvyklá a tentokrát i se snídaní. Problém trochu nastal, kdež jsme si v centru pak dávali večeři. Udělali jsme tu chybu, že jsme se na ceně nedomluvili předem a místní podnikavci nám pak chtěli napařit téměř dvojnásobek ceny obvyklé za mleté maso na grilu. Vyřešil to opět Honza svým vyjednávacím umem v plynné češtině a nakonec jsme se shodli na ceně někde uprostřed. Příště už ale opravdu nejdříve vyjednávat a pak konzumovat.
Pondělí, 17.10.2011 – Už to s námi houpe
Ačkoliv naše hodinky i místní čas ukazují 8:00, je venku stále tma. Tak ještě půlhoďku v bydlíku a jdeme na to. Sundáváme motorky z přívěsu a balíme na ně všechny naše věci. Kupujeme za 105 EUR zpáteční lístky na trajekt a v 11:00 se oddělujeme od evropského kontinentu. Tentokrát se tu nepotápí žádná loď, jako při naší minulé plavbě, alespoň ne v našem dohledu.
Před polednem už projíždíme španělskou africkou enklávou Ceuta, tankujeme a míříme k hranici s Marokem. Minule to byl docela problém. Letos ale v pohodě procházíme všemi procedurami, zdravíme se známým celním „prošťouchávačem“ a před jednou hodinou odpoledne konečně vjíždíme do Maroka po pobřežní čtyřproudové komunikaci. Všude samý taxíky. A všechno piana. Pro neznalé je to Mercedes W123. Naprostá klasika. A čím dále jedeme do vnitrozemí, tím víc jich potkáváme. Někdy mi připadá, že minimálně 3 osobní auta ze 4 jsou tady právě ona klasická piána.
V bance měníme peníze a vydáváme se podle připravené trasy do vnitrozemí. Pozvolna stoupáme do pohoří Rif. Největší pěstírny hašiše a marihuany pro Evropu. Dokonce jsou prý motorkářské cestovky, které se specializují na organizování motovýprav právě sem za jednoznačným účelem. Pravdou je, že se snažili s námi hašiš dealovat i děti. Je to někdy až otravné. Projíždíme horská městečka a všude se snaží nás zastavit a něco „dobrého“ nám prodat.
A najednou nás překvapuje snad největší městský offroad, který jsme kdy zažil. Asfalt končí před městem a pak pokračuje až za ním. Těch pár km městem jedeme snad hodinu. Všechno je rozkopané a nedá se jet ve dvou pruzích. To si místní řidiči náklaďáků, autobusů, traktorů, osobáků jakož to i pohunci oslů a mul neuvědomují a z obou stran se cpou do neprůjezdného centra. A tak troubí. Všichni. A ani se nehnou. Taky všichni. Před námi jede autobus a zašprajcoval se s traktorem. Nejde to projet ani zprava, ani zleva. Všude výkop a okolo probíhá zřejmě výroční trh. Chlap s rybičkami na kolečku se nás snaží střihnout zprava. Taky neprojel. Je to jedinečný zážitek z moderního arabského trhu.
Projíždíme pohořím ve výšce 1900 mnm a jsou tu úžasné lesy. Ty stromy, majícími několik metrů po obvodu kmenu, jsou staré určitě několik set let. Ale jsou jenom zde vysoko. Jakmile klesáme pod 1500 mnm je všude jen vyprahlá tráva a obnažené okolní vrcholky hor.
Slunce zapadá a my hledáme ubytko. Ve městě Tarquist se ptáme policisty na hotýlek a posílá nás do Hotelu Nacional v centru. Cena je obvyklá, 150 DN na osobu a noc. Sice je hned vedle hotýlek výrazně levnější, ale místní kluci jej nedoporučují. Posunky ukazujíc cosi, co se dá vysvětlit jako něco hodně hanlivého. Teď ještě sehnat garáž pro motorky. Jdu se zeptat místního opraváře aut na rohu a on nás posílá o pár ulic dál. Je tam prostorná garáž, kde parkuje už tak 10 aut. Platíme garážné, odstrojujeme motorky a razíme do našeho prvního nocoviště v Maroku. Pokoj je v pohodě, a na přivítanou nám asi tak na hoďku vypínají proud. Nasazujeme čelovky a recepční po chvíli přináší svíčky. Sprcha s čelovkou a svíčkou není žádná romantika. Alespoň v tomto složení ne.
Vždy se snažíme večeřet tam, kde jedí místní. Ale tady to platí obráceně. Vybrali jsme si malou restauračku, kde nikdo nebyl. Jakmile jsme si však sedli k vonícímu jídlu, začali k nám chodit místní a objednávat si zde hned jídla také.
Spím dobře. Jen občas slyším nějaký hluk v češtině: „To snad není možný!“, „Budeš zticha!“, „Votoč se!“, „To se fakt nedá!“. Ale nedbám. Pochrupuji si dál.
Neděle, 16.10.2011 – Shledání s motorkami, leč pozdější
Už ani nepřemýšlím, co jsem vše zapomněl zabalit k motorce a měl bych tak alespoň sebou vzít do letadla. Určitě to pár věcí bude, ale doufám, že nic podstatného.
Ještě poslední resty v práci a s Honzou odjíždíme na letiště, kde nás už Jirka určitě vyhlíží. A nelenil. Zarezervoval nám místa u únikového východu, abychom to případně měli rychle ven, ale hlavně je tam o hodně víc místa.
V Malaze přistáváme podle plánu v půl desátý večer a myslíme, že motorky už tam budou rovněž. Chyba. Po zapnutí mobilu přichází SMS: „TRAJEKT ZPOZDEN, DORAZIM NEJDRIVE RANOVE 2:30. FJ.“ Máme tak několik hodin čekání před sebou. Otevírám notebook, pivo, pytlík s hranolkama od místního „Mekáče“ a v Praze na letišti koupenou litrovku vodky. Uběhne to rychle.
Motorky přijely podle modifikovaného plánu. Zalháváme ke spánku v bydlíku, který s námi ujíždí po dálnici k Gibraltaru. Dospáváme na parkovišti u odjezdu trajektů do Cuty a občas mě budím muslimové, kteří si najust vybrali východní stěnu našeho bydlíku ke svým raním modlitbám. A že jich ale bylo.
Pátek 14.10.2011 – Nakládání motorek
S naším kamarádem Jiřím F., jinak rovněž účastníkem naší výpravy do Maroka v roce 2007, jsme se dohodli, že nám doveze motorky do Malagy a udělá si s manželkou svou vlastní expedici. Na rozdíl od nás však zůstává na evropském kontinentu a se svým bydlíkem objede jih Španělska a Portugalsko. Po více jak dvou týdnech nám opět motorky odveze z Malagy zpět domů.
Jiří přijel podle dohod ve čtyři odpoledne a tak jsme mohli nakládat naše motorky podle časového harmonogramu. Já dorazil sice až po pátý, ale snad mi kluci motorku přikartovali na přívěs dostatečně pevně. Přesně v šest večer Jirka vyrazil směr Janov, kde jej čeká trajekt do Barcelony a pak po dálnicích do Malagy. Tam se v neděli večer na letišti potkáme a v pondělí ráno už sami pokračujeme na motorkách přes Gibraltar do Ceuty.
