Je půl pátý ráno. Nohy a záda bolí, sražená pára kape ze stanu přímo do obličeje, žáby řvou jako šílený, ale mě to nevadí, jelikož jsem se zase nechal zlákat voláním dálek a vůní cesty. Tedy nevadilo, protože jsem netušil, co mě čeká. Ale to je to pěkný, že nikdo nevíme, co nás čeká a tak jsme pořád natěšení, ať to má být slast nebo strast, ale to bych předbíhal. Takže hezky popořádku. Na výpravu jsme se pomalu začali sjíždět na kopci Fajťák u Velkého Meziříčí navečer 28.5.2010. Přijelo nás pozdravit i pár známých a tak zábava plynula do ranních hodin. Někteří nás ráno vyprovodili až na hranice Maďarska. Pak už následovalo jen nudné hltání kilometrů přes tuto placatou zemi. Z letargie nás vytrhla jen průtrž mračen u Szegedu a bruslení na jílu při hledání místa na spaní. Tady je nás ještě 7. Tonda a Libor mají v plánu jet s námi do Turecka a pak dál na Jordánsko. To pravý ježdění co mám rád, začíná až tady v Rumunsku.
